Od dirigování si nejraději odpočinu u klavíru

Hosté útulné kavárny Beethoven v lázeňském městě Teplice v Čechách dostávají jako bonus k dobré kávě či vínu tříhodinový klavírní koncert. Ke klavíru tu pravidelně dvakrát týdně usedá Jiří Knotte, který skvěle zahraje klasické skladby, jazz nebo třeba filmové melodie.

Málokterý z hostů tuší, že jim hraje sbormistr, dirigent a skladatel, který spolupracuje s významnými hudebními tělesy, osobnostmi a koncertuje i v zahraničí. I tak ale odměňují klavíristu za výjimečný kulturní zážitek velkým potleskem.

Jiří, čím jste chtěl být jako malý kluk?

Přál jsem si být lékařem nebo právníkem (sepsal jsem vlastní sbírku zákonů v rozsahu malého notýsku). A také hasičem, trénoval jsem zaléváním bolševníku na dvoře, který díky tomu dorostl do druhého patra. Můj výcvik však násilně ukončil soused jeho vytržením.

Kdo vás nejvíc ovlivnil, že jste se vydal na hudební dráhu? Byli vaši rodiče také hudebníci?

Maminka, povoláním sestra v jeslích, hrála na klavír, a já, okouzlen zvukem Beethovenovy Elišky, si klavír jmenovitě vyprosil. Největší roli v mém životě však sehrála babička, v mládí výborná sopranistka. Ta se mnou strávila hodiny u klavíru, nikdy neváhala přijít, aby si poslechla některý z mých pokusů. Stála za mnou za každé situace. Vzpomínám si, že jednou přesvědčila učitele, aby ustoupil z dvojky z tělocviku s tím, že sice nevyšplhám, ale hezky plavu... Nakonec byla jedním z důvodů, proč jsem přijal místo rodného jména Pakandl rodové jméno Knotte.

Jaké byly vaše hudební začátky? Kdy jste objevil, že máte dar improvizace a zahrajete všechno podle sluchu?

Už jako malé dítě jsem si při hře vymýšlel hudbu a sám ji také odzpíval. K mému rozvoji přispěla i dlouhá chodba spojující pokoj s televizí s pokojem s klavírem. Tu bylo třeba přeběhnout, abych si mohl podle sluchu zahrát hudbu k seriálům, jako byly Cirkus Humberto, Goro, bílý pes či F. L. Věk. Bohužel jsme neměli žádné nahrávací zařízení, a tak v případě nejasností jsem musel třeba týden čekat na další díl :-).

Na co všechno vlastně umíte hrát?

Z dalších nástrojů mohu zmínit varhany, kytaru a akordeon, housle jako začátečník. Kvůli průduškám jsem začínal na zobcovou flétnu. S nimi jsem od tří let jezdil každoročně na dva měsíce do lázní. Odloučení od rodičů bylo těžké, ale zpětně jsem za ten více jak rok odloučení rád. Kromě pozitivního zdravotního dopadu jsem se důkladně "otrkal" a mohl uplatnit své hudební nadání. Jednak jsem koncertoval, jednak jsem nemusel trávit polední klid na lůžku, ale mohl se "zašít" někam ke klavíru.

Co jste tedy vystudoval?

Po Konzervatoři v Teplicích jsem pokračoval rok na JAMU v Brně v oboru sbormistrovství, tři roky na pražské HAMU v oboru dirigování, nyní studuji Hudební vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Měl jsem štěstí na vynikající učitele. Na konzervatoři jimi byli jedinečný dirigent i člověk Jan Valta či skladatel Václav Bůžek, mezi nezapomenutelné vysokoškolské učitele patří Lubomír Mátl, František Vajnar či Tomáš Koutník.

Určitě hrajete (nebo dirigujete) i v nějakých souborech...

Vedu orchestr Konzervatoře a Děčínský symfonický orchestr, příležitostně hostuji jako dirigent či klavírista.

Co všechno jste za svou hudební kariéru stihl?

Začínal jsem jako sbormistr a korepetitor dětského sboru Hlásek Litoměřice. Ještě za studií na konzervatoři jsem převzal vedení školního sboru, kde jsem zůstal jako učitel dalších předmětů. Jako dirigent jsem se setkal s Jihočeskou filharmonií, Severočeskou filharmonií, Západočeským orchestrem, Pražským filharmonickým sborem či Vysokoškolským umělecký souborem UK. Coby klavírista jsem externě působil na DAMU, jako člen orchestru jsem hostoval u FOK, v Národním divadle či u Plzeňské filharmonie. Několik let jsem korepetoval na mezinárodních flétnových kurzech a věnoval se interpretaci koncertního melodramu.

V kavárně Beethoven usedá Jiří ke klavíru dvakrát týdně

Hrál jste i v zahraničí?

Koncertoval jsem v Německu, Itálii, Španělsku, Švýcarsku, Dánsku, Polsku a na Slovensku.

Dnes jste učitelem na konzervatoři... Co všechno učíte?

Vedle orchestru a sboru učím harmonii, hudební formy, nauku o nástrojích a některé další odborné předměty. Samozřejmě doprovázím na klavír.

Baví vás práce pedagoga?

Učím rád. Při výuce se otevírají další pohledy, a já se nořím hlouběji do problematiky. Mrzí mě, když výsledky svého bádání nemohu posluchačům sdělit například z nedostatku času či nezájmu. Učení mám úzce propojeno s praxí, což si myslím je ideální.

Jaký jste jako učitel - přísný, autoritativní, nebo spíš kamarádský a benevolentní?

Nezbývá mi než střídat několik poloh. Při práci s tělesem není prostor k diskuzi, při výuce jej lze najít, ale omezeně. Nejvlastnější je mi forma kolegiálního dialogu, ale toho si užívám nejméně.

Dokážou vás studenti něčím vytočit?

Dokážou. Ale lepší se to. Je-li překročen práh mé trpělivosti, stojí to za to. Když zvýším hlas, nezávislé zdroje potvrzují, že jde ze mě strach. Ale není to často.

Co ve své kariéře považujete za největší úspěch?

Za svůj největší úspěch považuji propojení profese se zálibou. Dvakrát jsem zvítězil v Mezinárodní soutěži Zdeňka Fibicha v interpretaci melodramu (s kolegy Vladimírem Jopkem a Miřenkou Čechovou). Těší mě, že některé z mých skladeb se dostaly do širšího povědomí či se jich ujali významní interpreti, např. Stamicovo kvarteto. Rovněž si vážím spolupráce s osobnostmi, jakými jsou Ivan Kusnjer, Clara Novak, Roman Kunt, Hana Maciuchová, Jana Boušková, Laďa Kerndl, Vlasta Redl, David Koller aj.

Kterou hudbu posloucháte, když si chcete odpočinout?

Momentálně si hudbu vybírám hlavně podle interpretů. Můj zájem se tak neustále mění. Naposledy se mnou do postele uléhal jazzman Oscar Petersson či znalec staré hudby Nicolaus Harnoncourte. Od posledně jmenovaného miluji jeden z citátů ve slovenském překladu (česky nepřeložitelný), volně parafrázovaný takto: hudba nie je taká či onaká, při hľbším pohľadu je obojaká a ešte mnohorakejší...

Kterou hudbu fakt „nemusíte"?

Taková neexistuje. Mám rád všechnu, jen některou vydržím kratší dobu. Vždy záleží na provedení. Všechno lze zničit nebo pozvednout k výškám. Naposledy jsem si zamiloval dechovku. Její plný zvuk je jedinečný, forma a obsah nejsou tím hlavním.

Lázeňským hostům hrajete pravidelně v kavárně Beethoven a jste schopen zahrát jim téměř všechno, co si přejí... Zaskočil vás někdo nějakým požadavkem?

Hraní v kavárně je pro mě doplňkovou, ale milovanou činností. Spojuji tak příjemné s užitečným. Užitečný je honorář a coca-cola zdarma, a také podpora ješitnosti, že všechno zahraju, pokud možno zpaměti. Těší mě, že se někteří hosté vracejí právě kvůli mým „koncertům". Co mě zaskočí, jsou přání typu "něco od nejlepšího skladatele všech dob", což je slogan, kterým uváděli v teleshoppingu Jiřího Zmožka. V takovém případě potřebuji chvíli, abych si „nejlepší skladbu všech dob poslechl" v tabletu, a pak hurá do toho.

Co říkáte akci Piano na ulici, kdy si každý kolemjdoucí může zahrát? Kromě několika evropských měst funguje od loňského léta i v Praze - líbí se vám tenhle nápad?

Líbí. A mrzí mě, že schopnost zahrát si na nástroj (jakýkoli) není u nás více rozšířena. I přes dobrý systém základních hudebních škol. Napadá mě přirovnání ke sportu. Na něj se rádi díváme a obvykle ho i rádi kondičně provozujeme. V hudbě však obvykle zůstává jen u toho "koukání". Škoda.

Jiřího zlatíčka. Hraní na hudební nástroj se nevyhnou.

Hrajete v práci a pak ještě po večerech - jak si od hudby nejlépe odpočinete?

Nejlépe si odpočinu, když 1) zahraju si na klavír, co chci 2) blbnu s dětmi 3) blbnu s dětmi u klavíru.

Musíte pořád cvičit, nebo už je pro vás hra na klavír rutina?

Naštěstí se neživím jako sólový klavírista a nejsem nucen hrát nejtěžší díla klavírní literatury, pro moje hraní je prvořadá pohotovost a rozhled. Průběžné však cvičím. Práce na úkolu "o level" těžším, než je nutné, přináší lehkost, což myslím platí pro jakoukoli činnosti.

Máte tři děti, pozorujete na těch starších své „hudební" geny?

Hudební geny mají pomíchané po mně i po mamince. Moje životní partnerka Jana Šillerová je violoncellistka, absolventka pražské konzervatoře. Dcera Anežka (7) si vyprosila klavír, synové Jindřich (5) a Eduard (1) zatím nehrají, ale budou muset. Aby zvládli alespoň doprovod k písničce.

Partnerka Jana je violoncellistka, děti svůj hudební talent teprve objevují
Zahrajete někdy pro radost své ženě?

Když jsme se na konzervatoři poznali, snažil jsem se ji oslnit tím, jak dobře hraju na klavír. Jenže jakmile se u klavíru uvolnilo místo, hned za ním seděla a přehrávala si sama některou ze svých oblíbených skladeb. V tu chvíli jsem pro ni přestal existovat, což mě trochu štvalo. Dodnes na Schumanna a jeho partu žárlím.

Jak spolu jako rodina trávíte nejraději čas?

Jakkoli, hlavně spolu. Volného času je velmi málo.

Máte nějaký tajný sen, čeho byste chtěl v budoucnu dosáhnout? Kam se podívat, s kým si zahrát na jevišti?

Každý z oborů, který dělám, má své mety. Rád bych dirigoval jako Bernstein, hrál jako Horowitz, skládal jako Dvořák a dělal vědu jako Dahlhaus. V opačném případě počkám, co hezkého život přinese.

Chcete se podívat na ukázku záznamu přímo z kavárny?

Klikněte zde:

Připravila: Iva Vondrová   Foto: Pavel Ovsík a archiv Jiřího Knotte