Rodinu i svoji práci prostě miluju

Autor: Redakce

Oceňovaný herec, vášnivý hudebník, ale i talentovaný výtvarník Jan Jankovský (41) je muž mnoha tváří. Vyhodili ho z konzervatoře, on se však i bez ukončeného vzdělání dokázal prosadit. Získal nominaci na Českého lva, jde z role do role a po čtyřicítce se těší ze své největší životní role. Je dvojnásobným tátou.

(Celý rozhovor vyšel v Překvapení 12/2025)

Sice ho jeho tvář předurčuje spíše k záporným rolím, v soukromí je s ním ohromná legrace. Sešli jsme se těsně před jeho odjezdem na divadelní zájezd do Písku. S omluvou a hlavně se smíchem, že jiné podniky nezná, mě na rozhovor pozval do jeho oblíbené pivnice.

Honzo, pivo u vás jasně vítězí?

Myslíte z nápojů? Tak hospoda je hospoda, to je jasné. Všechno vyřešíte v hospodě.

Co jste vyřešil naposledy?

Naposledy jsme tam měli sraz s kapelou. A kdybyste viděla, co všechno jsme vyřešili, to by bylo na samostatný rozhovor.

To mi připomíná, že jste neuvěřitelně tvůrčí a multifunkční. Lidi vás mají spojeného hlavně s herectvím, ale vy jste malíř a skoro dvacet let i hudebník.

No mám nějaké záliby. Já to beru jako koníček. Máte pravdu, už dlouhých osmnáct let. S kapelou Gambrz reprs jsme vydali pět dlouhohrajících alb, ale i když je to skvělé, pořád je to pro mě hlavně zábava. Máme tak deset koncertů ročně, takže žádná velká honička. Pro mě je priorita divadlo a natáčení. A kapela? Bez těch kluků bych byl každopádně smutný. Je nás tam šest rapperů a jeden DJ, taková zběsilá legrace. A malířem bych se rozhodně nenazval.

Ono se o vás tolik neví, že kreslíte komiksy. Jak jste se k nim dostal?

Sestra hodně kreslila a já jsem jí koukal pod ruce. Ale dělám to zase jen pro sebe, pro radost. Nic nevydávám. Bohužel už na to taky není tolik času. Nesednu si večer a nezačnu čmárat. Občas něco namaluju, ale barvím miniatury právě do těch deskových her. To si koupíte deskovku, kde máte k dispozici tuny šedého plastu, to je taková obrovská omalovánka. Pak s tím hrajeme. Moderní deskové hry jsou moje veliká vášeň.

Největší vášní je pro vás předpokládám herectví. Je zajímavé, že ačkoli si umíte dělat legraci sám ze sebe, hodně vás obsazují do záporných a drsných rolí. Nechtěl byste si někdy zahrát hodného kluka? Nebo vyloženě nějakou komedii?

Nemám v sebe takovou důvěru, že bych byl komediální herec. Je to strašně těžká disciplína. To sebevědomí nemám. Mám rád legraci, dokážu rozesmát společnost, ale Pierre Richard ze mě nebude. Je mi hodně blízký černý humor. Je důležité umět si udělat legraci sám ze sebe, když už si chcete dělat srandu z druhých. Líp se s tím žije.

Když se bavíme o vašich rolích, zdá se mi, že jdete do každé z nich skutečně naplno. Kvůli roli feťáka jste zhubl sedm kilo a v roli Cyrana jste na jevišti přišel o oko... Jak tohle zamává s psychikou?

Ano, je to asi dvanáct let zpátky. Ale já jsem se s tím rychle vyrovnal. Prakticky hned. Když jsem se probudil z narkózy, chvilku jsem propadal panice, že nic nevidím, ale to jsem ani nemohl, když jsem měl oko zalepené. :-) Pak jsem týden strávil v nemocnici, ale během toho týdne jsem to nějak přijal. Člověk si pláčem sám nad sebou nijak nepomůže. Vidím, řídím, nijak mě to vlastně neomezuje. Občas sáhnu po nějaké věci vedle, ale to se stává i lidem, kteří o oko nepřišli... Necítím nějaké zvláštní omezení, že mám to oko mrtvé.

Jaké to potom bylo, znovu se vrátit do té role na jeviště? Neměl jste strach?

Byl jsem dost citlivý na ostré světlo, takže začátek byl složitější. Při zkoušení jsem nosil tmavé brýle. V Cyranovi jsme se pak domluvili, že už nebudu hrát Valverta, ale Kristiana, který nešermuje. Jenomže v Ústí nad Labem jsem pak zkoušel roli Tybalta v Romeovi a Julii. Tam jsem se měl popasovat hned se třemi šermy. Zvažoval jsem, tak co, mám to vzít? Nakonec jsem si řekl, že je to stejné, jako když člověk spadne z koně. Taky musí vstát a znovu nasednout. Při šermu jsem si ale nechal ochranné brýle. Vzali jsme to jako vtip. My jsme totiž tuhle inscenaci hráli po vzoru Alžbětinského divadla jen samí mužští, i ženské role. Přišel jsem na šerm, nasadil brýle a pak šermoval. Byla to legrace.

Čeho se opravdu bojíte?

Asi války. Nedovedu si to vůbec představit a doufám, že to nebudou muset zažít ani moje děti.

Pravda, jste čerstvým tatínkem. Myslíte si, že tahle „otcovská" zkušenost nějak ovlivnila přístup k vaší nejnovější roli, podnikatele Huberta v televizním seriálu Děcko, který nedávno vysílala ČT? Jak se vám tenhle snob, který touží po dítěti, hrál?

Těžko říct, jestli to člověk sám na sobě pozná. Samozřejmě jsem citlivější na témata, která se týkají dětí. Co po bezdětném člověku tak nějak steče, to si člověk, který děti má, asi víc vezme k srdci, protože si představí sebe a své děti v té situaci. Což není vždycky příjemné. Ale jestli bych to zahrál jinak, to asi ne. Navíc ten Hubert byl hrozný debil, ale svoji holku, kterou hrála Elizaveta Maximová, měl rád. Myslím, že diváky na téhle figuře leccos překvapilo. Mělo to hezký oblouk. Linka tohohle nesnesitelného páru byla docela zajímavá.

Jan Jankovský
Narodil se 18. dubna 1983.
Studoval pražskou Státní konzervatoř, ale hudebně-dramatický obor nedokončil.
Působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.
Dnes je jeho jméno spojeno hlavně s divadelním spolkem Kašpar.
Za roli ve filmu Chyby získal nominaci na Českého lva.
Objevil se např. ve filmech Stínohra, O malých věcech, Citlivý člověk, Bod obnovy, Bratři, Uzel zla a do kin jde právě film Tony má plán, v něm také hraje. Vidět jste ho mohli i v seriálech televizních seriálech např. Dopbré ráno, Brno! Hořký svět, Král Šumavy či Děcko.
Je jedním ze zakládajících členů kapely Gambrz reprs.