Stala jsem se „mnohamámou", ale hýčkám si i chvíle bez dětí

Nikdy jsem nesnila o velké rodině. Vlastně jsem o ní neměla žádné představy. Když se mi ale v jednadvaceti letech narodil syn, mateřství se mi zalíbilo. A to natolik, že dnes mám čtyři děti a plný dům.

V jednadvaceti letech jsem na svět přivedla prvorozeného Dominika. Dnes je mu čtrnáct. Když o pět let později přišla na svět dcera Edita, cítila jsem, že bych chtěla ještě další dítě. Přála jsem si znovu prožít těhotenství a znovu si užít malé miminko... Podařilo se. Třetí Matyldě je dnes šest, vše se tedy odehrálo relativně brzy po sobě. Já jsem si ji užívala přesně podle vysněné představy. Prožívala jsem krásné období.

Vnitřní boj
Jenomže nebyl by to život, aby se něco nezašmodrchalo. Pomalu jsme se s manželem začali jeden druhému vzdalovat. On vyřešil situaci tak nějak typicky mužsky - našel si jinou ženu. Krize pak střídala krizi a my jsme se tři roky bouřlivě rozcházeli. Do toho všeho jsem otěhotněla počtvrté. S jiným mužem, ke kterému jsem utíkala ze své manželské krize. Prožívala jsem šílený vnitřní boj. Nechtěla jsem další dítě a nechtěla jsem ani být s jeho otcem. Vincent ale jaksi rozhodl za všechny. První týdny se na ultrazvuku zdálo, že těhotenství je zamlklé, doktor navrhl počkat, až si tělo samo poradí. Byly to pro mě strašné týdny, kdy jsem  musela trpělivě čekat, co se stane. Při další návštěvě u lékaře se potvrdilo moje nepříjemné tušení, že jsem nadále těhotná. Miminko měřilo šest centimetrů a mě z ultrazvuku zcela ohlušil tlukot jeho srdce. V tu chvíli jsem věděla, že odtud cesta zpět už nepovede, že se mi prostě narodí čtvrté dítě. Dnes jsem za čtyřletého Vincenta vděčná. Vnesl do naší rodiny spoustu nového pozdvižení, smíchu i radosti.

Totální krize
Ani to však nebyl happyend. Sotva Vincent oslavil první narozeniny, postihlo mě totální vyhoření. Podepsaly se na mně tři roky nefunkčních vztahů a osobních průšvihů, dva roky společenské covidové krize a celkem jedenáct let mateřství. Ocitla jsem se na hraně. V té době už jsem byla s dětmi sama, vztah s exmanželem definitivně skončil, tehdy jsme spolu ještě žili, ale navzdory velké rodině jsem se dlouhodobě cítila hodně osamělá. Měla jsem pocit, že jestli někam neodejdu, nejspíš se zblázním.

Vzpomínám si, jak jsem stála v kuchyni, viděla, co všechno musím ještě udělat a i když to byly naprosté drobnosti, jako utřít stůl, uvařit oběd, zamést drobky, nedokázala jsem tíhu těch drobností unést. Rozbolelo mě tělo a zachvátil mě pláč. Všeho jsem nechala a vyšla na několika kilometrovou procházku. Vyčistit si hlavu a ujasnit si, co dál. Cítila jsem, že potřebuji někam odjet, všechno tady nechat. Ale nedovedla jsem si představit, že děti ponechám napospas širší rodině. Nakonec mě právě moje širší rodina přesvědčila, že „jsem postradatelná". Že si děti rozumějí s babičkami, tetami a příbuznými a že můžu chvíli nebýt se svými dětmi.

Odvážný krok vpřed
Podařilo se. Děti jsme zaopatřili, vše zorganizovali a zharmonizovali, a já jsem opravdu sedla do letadla a na dva týdny dala rodině sbohem. Pro mě to znamenalo obrovský výstup z komfortní zóny a zároveň velmi důležitý krok v mé životní cestě. Tou je transformační terapie. V posledních měsících jsem absolvovala tento kurz, a můžu se tak díky certifikátu věnovat terapiím druhých a pomáhat lidem v podobných mezních situacích, v jaké jsem se tehdy ocitla já. Mezilidské vztahy jsou celoživotně moje oblíbené téma, ale stejně ráda hledám balanc i jen sama v sobě. Vytížení s dětmi je velké, a tak když jsem bez nich, užívám si zaslouženého klidu, meditací, cvičení jógy, četby i psaní.

Příběhy maminek
Z toho všeho, co jsem prožila, vznikl projekt Mnohamámy (www.mnohamamy.cz). Potřebovala jsem totiž zjistit, jak takový nápor zvládají jiní rodiče. A třeba i maminky, které mají daleko více potomků než já. Zpočátku jsem byla ve své sociální bublině snad jediný člověk s tolika dětmi, ale pak jsem si vzpomněla na Bedřišku a jejích devět dětí. A nápad zeptat se jí na všechno, jak to s tolika dětmi zvládá, byl na světě. Říkám tomu celému projekt, protože příprava knihy rozhovorů s názvem Mnohamámy aneb rodičovství beze slupky, která nedávno vyšla, mi zabrala dva roky práce. A stále ke mně přicházejí nové nápady, jak komunitu rozšířit, co ještě nabídnout za podporu mámám, ženám... Do knihy jsem přes své známé hledala příběhy dalších maminek, až se během těch dvou let běžně stávalo, že kam jsem si stoupla, tam se objevily ženy, jež mají čtyři a více dětí. Jako bych je přitahovala. Ty rozhovory pro mě byly očistné. A věřím, že jejich sdílení může pomoci jiným ženám - mým čtenářkám.

Velká inspirace
Myslím, že ženy, jež mají samy velké rodiny, mohou v knize najít podobnosti ke svým životům a může je pohled do zákulisí jiných velkých rodin pobavit nebo inspirovat. Primárně bych ale moji knížku doporučila ženám a mužům, kteří mají dětí méně a někdy mají pocit, že jim trochu přerůstají přes hlavu nebo si neví rady s výchovou. Mně ze začátku základní rady poskytovaly babičky a maminka. Ale i v knize píšu o tom, že ne vždy byly jejich rady a doporučení úplně šťastné. Nakonec jsem si musela svou cestu ve výchově dětí najít sama a jsem moc vděčná, že se to podařilo. Rozhovory s mnohamámami mi pak dodaly mnoho další inspirace. A do budoucna bych chtěla zorganizovat i společná setkání, kde se můžeme navzájem vyslechnout, odpočinout si, načerpat energii pro sebe.

Nelpět na svých představách
Sama jsem potřebovala zjistit, jak přežít ve své velké rodině, nezbláznit se z toho a ještě zvládnout své děti smysluplně vychovat. Dnes, když se zamýšlím nad tím, co kniha přináší, napadá mě slovo klid. Mám pocit, že se všichni zbytečně často necháváme ovládat našimi úzkostmi, namísto toho, abychom plynuli s proudem... Některé věci nejdou ovlivnit. Můžete si dopředu ve svých představách vysnít, jaké vaše dítě bude, co bude dělat, co bude mít rádo... a ono pak přijde a ukáže vám, že jste se strašně spletli! Že chce úplně něco jiného než vy. Je dobré být na to připravený, nelpět na svých představách. Takže klid, nechte se učit od dětí, vytvořte jim bezpečný přístav, kde můžou být autentické, kde můžou vyjádřit a projevit, cokoli je těší, ale taky i cokoli je trápí. Zároveň jim je třeba ukazovat hranice, aby věděly, co se smí, co se nesmí. Je dobré být prostě připravený na to, že věci můžou být jinak, než si je představujeme...

Rodina je nejvíc
Rodina je pro mě pevná základna. Moje děti pořád vyžadují mnoho mé energie, práce a úsilí. Já to ale dělám všechno s láskou a vědomím toho, že z nich vychovávám lidi, kteří budou nadále mými nejbližšími. Zároveň si uvědomuju, že jsme tady na světě každý sám za sebe a že je nesmírně důležité umět se postarat i o svoje bytostné potřeby. A to, doufám, svoje děti učím a cíl té mé výchovy vlastně je, aby z nich byli schopní dospělí - aby se cítili v pohodě, klidu a míru sami se sebou. Vše ostatní se už pak poskládá. Když jsem bez dětí - a dnes už čas pro sebe mám, protože máme s jejich tatínky nastavenou téměř střídavou péči - soustředím se na to, abych sama sebe zabezpečila, žila svoje radosti, zkrátka abych zase načerpala energii zpět nejen pro děti, ale i pro sebe. Co bude dál? To nevím, ale věřím, že nás čekají dobré, pozitivní věci.

Pokud byste chtěli o mých aktivitách vědět víc, podívejte se na můj webu mnohamamy.cz nebo na instagramu @katerina.such

Kateřina Suchánková

Připravila: Michaela Jendruchová
Foto: archiv Kateřiny Suchánkové