S čerty nejsou žerty

Ne, že bych neměla ráda tuhle hezkou pohádku, naopak, vždycky nějakou novou a nejen o pekelnících ráda zhlédnu či si poslechnu. Horší je, když nějaká čertovina šije s lidmi nám blízkými.
Přítel Pavel je někdy roztomilý jak májové kotě, nejčastěji když má za krkem roztomilou „opičku“. Ale právě začátkem května měl náladu rýpavou, neodpustil si rádoby vtípek na mou postavu a jakoby nic povídá: „Lenička, bednička“, či na černobílou vestu s vyšívanými geometrickými obrazci latinskoamerických Indiánů. „Máš vestu podobnou té, co měl hostinský ze Švejka!“ „Do té hospody chodil také tajný policista, kterého hrál Filipovský, psal si výroky na manžetu a udával štamgasty na policii.“
Pochopitelně se mě to dotklo, opáčila jsem tedy: „Ten výčepní měl na sobě asi černobílé pepito a já tě taky udám.“
„A za co mě udáš?“, zeptal se překvapeně.
„Spíš komu!“
„Aha, tak o tom zrovna moc nevím“ a zesmutněl. Abych přerušila dlouhou pauzu a změnila téma, povídám: „ město pronajímá garážová stání a nabízí je zájemcům, chtěl by ses o tom informovat?“
Za chvíli nato se rozdrnčel domovní zvonek: „Tady Martina, můžeš jít na chvíli dolů, Pavle?,“ ozval se sytý veselý ženský alt, který jsem slyšela až ke stolu. A mě rázem taky zmrzl úsměv na rtech. Zato Pavel se zvesela i překvapeně přioblékl se slovy: „to je divné, žádnou Martinu neznám“ a odkráčel ke vchodu v přízemí a pak neznámo kam. Začala jsem fantazírovat, že se ozvala jeho bývalka pod jiným jménem. Vrátil se za půl hodiny i s úsměvem, který vrátil zprávou i mě. „Tys to přivolala, jedna známá, kterou jsem dlouho neviděl a zapomněl i její jméno, mi nabídla pronájem garáže.“

Teď už raději nemaluji čerta na zeď, ani ho nepřivolávám, znáte to, kam nemůže čert, tam nastrčí…. ženskou!