autoškola

Ke čtyřicátým pátým narozeninám jsem si nadělila autoškolu.Bylo léto,vedro k zalknutí.Mezi dětmi v učebně jsem se cítila jako důchodkyně ale instruktor mě ujistil,že zase tak stará nejsem,že měl nejstaršího žáka ve věku 72 let a zvládl to.
Na první dvě jízdy jsem se těšila jako malá holka na ježíška.Ty další už moje nadšení opadlo,moc mi to nešlo a nevím proč si instruktor myslel, že všechno vím a znám,tudíž jeho rady nepotřebuju.Žádné mi nedával a jen lomil rukama a obracel oči v sloup.
Na každou jízdu jsem šla s částí písničky Ivana Mládka v hlavě:prožiju den ponížení posměchu a modřin....
Přesto jsem se všema jízdama prokousala,dvě si přikoupila a řidičák nakonec udělala.
Teorie byla celou dobu moje noční můra,do posledního týdne jsem nevěřila, že se to fakt budu muset naučit. Vyměnit kolo pro mě znamená jen jedno: vytáhnout mobil z kabelky a zavolat manželovi a jiné opravy taktéž.Přesto jsem se ji na poslední chvíli naučila a zkoušky zvládla.Zkoušející inspektor pochopil,že automechanik ze mě nikdy nebude.Jako ve snu mi po všem znělo,že se loučíme a druhý den se mám dostavit na úřad s potřebnýma dokladama k vyřízení řidičského průkazu.Nevěřila jsem vlastním uším,že jsem to opravdu zvládla.
Rozčarování přišlo až po tom,co mi manžel pořídil starší auto a měla jsem sama vyrazit na cestu.Už výjezd z naší odbočky na hlavní cestu je dost složitý a pro mě životu nebezpečný.A když jsem se po čtrnácti dnech konečně rozhodla začít couvat,trefila jsem bočními dveřmi spolujezdce sloup
u vjezdu na pozemek.Náš sloup vydržel na rozdíl od toho,co trefil pan Labuda ve filmu Vesničko má středisková,ty dveře od auta už ale nikdo nenarovná.A dalších čtrnáct dní na to,jsem zpětným zrcátkem trefila garáž když jsem z ní couvala ven.Zrcátko mám nové a od té doby už si dávám pozor.
Manžel na moje karamboly reagoval slovy:"jenom debil se nabourá dvakrát po sobě a vždycky doma."Hlavní ale je,že jsem nikoho nepřejela a doufám že to tak zůstane.