Od žaludečního vředu k hogudu

Co tě nezabije, to tě posílí. Jedním z těch, kdo by mohl na toto téma dlouze povídat, je Jiří Houdek, první člověk, který u nás před dvěma lety začal propagovat dosud neznámý systém meditačně-ozdravných cviků hogudo. Přitom na začátku všeho byl žaludeční vřed...

 

„Před deseti lety mě pěkně trápil poměrně velký žaludeční vřed, na který i naše medicína byla krátká. A tehdy mi kamarád Marek nabídl pobyt u mnichů v Chrámu Klidné cesty v pohoří Ťan Šan na hřbetu Terskej Ala Tau," vzpomíná Jirka Houdek na cestu přes Moskvu a Alma-Atu pod vrchol hory, již místní nazývají Uan Tengri. Od civilizace je dělily nejen strmé horské stezky, ale především životní styl mnichů, který během krátké doby vzali za svůj. „Tam to ani jinak nejde. Život každého závisí jen na něm samotném a několika nejbližších, s nimiž ho sdílí. Zkrátka, co si neuděláte, nemáte," usmívá se Jirka, ale vzápětí přiznává, že to, co ho nejvíce ovlivnilo v dalším životě, byly dlouhé hovory s mnichy, které tak trochu připomínaly slavné hovory se Sókratem, a meditačně-ozdravná cvičení hogudo, jimž se blízko pod nebesy naučil.

 

Je něco mezi nebem a zemí

Cviky hogudo představují ve své prapůvodní podstatě masáž vnitřních orgánů za pomoci přesných stahů a pohybů zacílených na určité svalové partie. Vnitřní orgány se díky tomu prokrvují a po určitém čase ozdravují. Cvičení přitom předchází celkové zklidnění, jakási jednoduchá meditace, lehce zpomalené dýchání...

„Důležité je, že cvičit hogudo zvládne každý. Základní sada sestává ze třiceti cviků, ale většinou se každý zaměří jen na ty, jež posilují ty orgány, které potřebuje dát do pořádku," vysvětluje Jirka, který má za sebou dvouleté vyučování hoguda v Čechách, a pokračuje v představování cvičení: „Hogudo má tři úrovně. Mniši nás provedli nejnižší - Bronzovou bránou a dali nám nahlédnout za Stříbrnou bránu. Cviky na této úrovni jsou již opravdu dokonalé, výrazně ovlivňují psychický stav a do určité míry dokážou pozastavit projevy stárnutí. Ke Zlaté bráně mám však zatím daleko. Projít jí, pak ovládáte věci, které nám Evropanům připadají nemožné jako například telepatii."

 

Nemocní i zvědavci

Kurzy hogudo organizuje Jirka Houdek většinou v Praze ve svém ministudiu v Petřínské ulici nebo pro větší skupiny zájemců ve Školské, ale vyjíždí učit i mimo hlavní město. „Většinou se na kurzy hlásí lidé, kteří mají blízko k alternativnímu způsobu života nebo hledají pomoc, když ji nenašli u lékařů," charakterizuje zájemce o cvičení Jiří. „Evropská medicína bohužel léčí více příznaky než příčiny a na všechno má pilulky nebo skalpely. Často však stačí málo - uvědomit si, že psychika a stav orgánů v těle tvoří spojené nádoby. A v tom je systém hogudo výjimečný. Navíc cvičení nemá žádné vedlejší účinky a pomáhá lidem najít sebe sama. Jeho jedinou nevýhodou pro spěchem pohlceného Evropana je, že se musí praktikovat pravidelně, tedy denně (alespoň 15 minut) a po delší dobu. První účinky cvičení pocítí člověk po dvaceti dnech, zásadní úlevu po čtyřiceti dnech."

 

Perličky na konec

Když Jirka Houdek po pobytu v Chrámu Klidné cesty zamířil na další z pravidelných lékařských kontrol, nestačil se ošetřující lékař divit: „To je zajímavé, vřed zmizel. Čím jsme vás to vlastně léčili?" A když vyléčený „vředař" začal s meditačně-ozdravným cvičením v našich zeměpisných šířkách, nestačil se rovněž divit. To když se po absolvování sedmihodinového kurzu někteří jeho absolventi sami jaksi pasovali na cvičitele hoguda. „Samozřejmě to mrzí, protože hogudo je opravdu výjimečný systém cviků, který člověku dokáže pomoci, pakliže se dělá správně a pravidelně. Mniši nás sice ujišťovali, že i když budeme dělat nějaký cvik nedokonale, tělo si časem samo najde tu správnou polohu," dodává Jiří Houdek. Jenže když se snažíte a výsledky se hned nedostavují, cvičení většinou zavrhnete. Tak snad jediná rada, jak nenaletět - nechoďte za „kovaříčky", jděte za kovářem na www.hogudo.cz.

 

Meditačně-ozdravné hogudo vzešlo z cvičení mnichů v pohoří Ťan Šan. Máte-li čas a odvahu, můžete ho studovat v horách přímo pod vedením mnichů

 

 

Text: Marie Janková
Foto: autorka a ISIFA.com