velikost písma malá střední velká
Rozhovory
Příběh paní AlenyTeta nám darovala Maxibuldíka
Autor: Redakce
Psí jméno Buldík se v naší rodině skloňovalo v různých podobách snad desítky let. Každý ‚oříšek' naší venkovské tetičky byl totiž Buldíček.
Teta žila ve svém stáří sama, tak jsme jí všichni tolerovali rozmazleného psího kamaráda, a s tím spojené tetiny vrtochy. Například, když brala důchod, hned Bulďovi dopřála libovou šunčičku nebo salámek, zatímco sama zůstala u fazolové polévky nebo pečených brambor. Jindy si zase Buldíček spokojeně chrupkal rozvalený v teplých peřinách v ložnici, ovšem teta se krčila na nepohodlném gauči v kuchyni. „Přece nebudu rušit psí siestu," říkala nám smířeně, když jsme jí vysvětlovali, že svého psa až moc rozmazluje. Je pravda, že Bulďa jí lásku a péči opětoval věrností a oddaností. Hlídacími schopnostmi moc nevynikal, ale jeho úkol byl přece jiný - nahradit tetě lidského společníka a kamaráda.
Pes musí do boudy
Teta k nám jezdila každý rok na Vánoce. Bydleli jsme s rodiči na sídlišti a tenkrát v 60. letech měl v bytě pejska málokdo. Ani naše teta si netroufla přijet se svým Bulďou k nám do vánočně vygruntovaného a nazdobeného bytu. Věděla, že by naše čistotná mamka zešílela, i když pro nás děti by dovádění s pejskem byla velká zábava. Tetě nezbylo nic jiného než se ‚chtě nechtě' přizpůsobit rozhodnutí mých rodičů - pes do bytu nesmí, na dvoře má boudu, a ta mu musí stačit. Co si asi Bulďa myslel, těžko říct, ale že u zdroje tepla i žrádla je lépe, to pochopí každý pes.
„Z okna jsme viděli, jak teta vláčí něco obrovského...“
Teta s maxidárkem
O jedněch Vánocích se ale stalo něco zvláštního a nečekaného! Na Štědrý den krásně sněžilo a my děti jsme netrpělivě vyhlížely z okna tetičku, která k nám pravidelně přijížděla se spoustou dárků a dobrot. Tentokrát to bylo ale jinak, teta dostala originální nápad a zvolila jen jeden, zato nezapomenutelný dárek větších rozměrů. Když vystoupila z autobusu, viděli jsme, jak doslova vláčí cosi obrovského. Po chvíli jsme rozeznali, že jde o plyšovou hračku, mohutného psa, snad většího než ona. Nadšeně jsme se sourozenci u okna křičeli a hned jí běželi naproti. Teta se s tím vánočním darem nenacpala ani do výtahu, musela po svých. Plyšák byl opravdu obrovský a padl na něj určitě celý její důchod. Ve dveřích v patře ji čekala mamka, která obracela nešťastně oči v sloup: „Proboha, co tě to napadlo? Vždyť ten plyšák se nevejde ani do pokoje! To abychom něco vystěhovali, třeba křeslo...?" lamentovala. My děti jsme ale byly štěstím bez sebe, bez ohledu na to, že náš dětský pokojík měl dvanáct metrů čtverečních a byly jsme v něm tři. Moc jsme tetě děkovaly a ona vyslovila jedno přání: „Víte, děti, chtěla bych, abyste tohohle plyšáka pojmenovali Bulďa. I když není živý, bude vám mého Buldíčka připomínat. Hlavně abyste ho měly rády..."
Tetin odkaz
Teta se prostě rozhodla za každou cenu vychovat z nás milovníky psů, jako byla ona sama. A jistě tajně věřila, že jednoho dne se naši umoudří a dovolí nám nějakého živého Bulďu. To se tedy nestalo, ale tetino přání jsem nakonec splnila - před lety jsem si také pořídila domácí mazlíčky včetně pejska a nedám na ně dopustit. Rozmazluji je stejně jako teta kdysi Buldíka. A nejvíc o Vánocích!
Příběh napsala paní Alena
Připravila: ivavo
Ilustrační foto: Thinkstock
f