Ta, která tančí s vánkem, ráda se směje a tvoří...

Herečka, scenáristka a režisérka Iveta Dušková (57) stojí v čele pražského Divadla Kampa. Zajímalo nás, jak se divadlo, v němž účinkují i její manžel herec Jaroslav Dušek (58), děti Martin (33) a Agáta (29) a švagr Marek, stalo její rodinou, ale došlo i na jiná, zajímavá témata...

Jaké indiánské jméno byste dala sama sobě v období života, které právě prožíváte? Například „Ta, která divadlo řídí, protože do srdce lidí vidí?"

Když jsem ještě jezdila na letní indiánské tábory, měla jsem indiánské jméno „Ta, která tančí s vánkem". Jaké jméno bych si dala teď? ... Možná „Ta, která se ráda směje", ale „Tanec ve vánku" mám taky pořád ráda.

Zastáváte spoustu rolí - žena, herečka, manželka, matka, učitelka herectví, ředitelka divadla, babička... Co ve výčtu ještě chybí?

Ano, to vše jsem byla nebo stále jsem...
ale v tom výčtu mi chybí ještě „Ta, která tvoří". Jsem tvůrčí bytost, dělá mi dobře něco vymýšlet, tvořit, hledat a nacházet...
Neumím být pouze výkonná síla.

Roli babičky si jistě užíváte. Ve starých kulturách byla babička často „ředitelkou" celého rodu. Takže v Divadle Kampa je z tohoto úhlu pohledu vše v pořádku...

Jenže já nerada věci řídím. Dávám přednost samovolnému přirozenému chodu.
Divadlu se snažím předat svoji poetiku, svůj pohled na svět.
Ovlivňuji dramaturgii, to ano.
Ale ekonomické a provozní věci ráda přenechám schopnějším kolegům, či spíše kolegyním.

Kolik máte vnoučat? Pozorujete u nich herecké vlohy?

Zatím jich mám pět, nejstarší je Táňa (14), pak Tobík (12), Violka (10), Kryštof (4)a nejmladší Kašpar (2). Každé dítě má jiné dary. Všechny ale mají rády příběhy. Pohádky, co jim vyprávím, často vznikají přímo v tu chvíli. A podle dětských reakcí vidím, že dětské talenty a povahy jsou rozličné. Bude z nich někdo herec, psavec nebo třeba kameraman? To se teprve uvidí.

Kampa je rodinné divadlo. I návštěvníci by se zde měli cítit jako doma, a je tomu obvykle opravdu tak. Jak jste to dokázala?

Mám ráda, když je lidem dobře, a takové prostředí se snažím vytvářet. V divadle nemáme žádnou vertikální hierarchii. Děláme všichni všechno. Kostýmy i rekvizity si musejí herci nachystat sami. Stejně tak připravit scénu a po představení uklidit divadlo, zajistit provoz divadelního baru... jsme taková mozaika, parta, která si pomáhá a každý udělá, co je zrovna potřeba, co mu jde. Podobně, jak se takové věci dělají doma. Možná to dělá tu atmosféru domova, kterou u nás mnozí návštěvníci cítí.

Celý rozhovor nabízí Překvapení 35/2019

foto: Pavel Ovsík