Syn mi denně volá, jestli ještě žiju

S herečkou Janou Štěpánkovou (77) jsem si povídal v malé útulné restauraci. Byla milá, vstřícná i upovídaná a občas v jejím hlase nechyběl pro ni tak typický nádech ironie. Ještě než jsem položil první otázku, s noblesou sjela číšníka, který jí nechtěl dát ke kávě vodu. Nakonec si stejně jako já objednala černý čaj s mlékem. To nám přinesli studené...

Paní Štěpánková, v pražském divadle Ungelt hrajete společně se Zlatou Adamovskou v úspěšném představení „Na útěku". Víte z hlavy, kolik už máte za sebou repríz?

Ráda bych vás trochu opravila - to představení je mimořádně úspěšně. A repríz je zhruba 175, navíc jezdíme hrát i do jiných divadel po celé republice.

Takže ohlasy jsou vesměs pozitivní?

Kritiky jsem nečetla, ale ohlasy diváků jsou takové, že to člověku někdy až vyráží dech. Už dvakrát si nás vyžádalo divadlo v Karlových Varech, kde bylo absolutně nabito, a lidi po představení stáli. A tak to bývá i jinde - lidi vstanou a tleskají. Nevím, jak to mám říct, ale v takovou chvíli víte, že děláte práci, která lidem něco dává.

Zažila jste už někdy dřív s divadlem takový úspěch?

Ale to už je přece jenom nějaký ten týden. Ale že by hlediště doslova bouřilo, to jsem zažila až s touto hrou. Takový kontakt s publikem je pro vás skutečným svátkem a vážíte si ho.

Dovolíte si během představení nějakou improvizaci?

Během představení? To je vyloučené! Představení má svůj řád, který se musí respektovat. Improvizovat se dá snad v jiném žánru, ale dovolit si to nemůže každý. Tady platí latinské přísloví Quod licet Iovi non licet bovi.

Před čím vlastně Claude a Margot, které hrajete, utíkají?

Margot utíká po dvaceti letech od rodiny, protože už nemůže. Claude pro změnu nemůže vydržet v domově důchodců, kam ji šoupnul syn. Náhodně se setkají a sblíží se. Celá hra má humorné chvilky, ale zároveň okamžiky, ve kterých cítíte takový drápek životního moudra. Ten je ale podaný tak, že nikoho nementorujete, naopak je to vše posvěceno francouzským šarmem.

Vy sama byste si na takové radikální řešení troufla?

Já jsem takový pocit naštěstí nikdy nepoznala. Nevím, ale kdyby mě něco opravdu dusilo, asi bych to řešila.

Prostředí domova důchodců „důvěrně" znáte i ze seriálu Život je ples...

No, zatím jsem tam toho moc neodehrála, ale v druhé půlce seriálu to bude lepší.

V seriálu hrajete Izabelu Švarcovou, v čem je vám tato role nejbližší?

Izabelu za minulého režimu zavřeli a sebrali jí majetek. Nejhorší ale bylo, že ji komunisté připravili o čas, který se nedá vrátit. Doslova ji ukradli kus života. To je nejhorší.

Je pravda, že jste v seriálu Život je ples původně nechtěla hrát?

Původní scénář byl napsaný tak, že jsem v podstatě neměla co hrát. Setkala jsem se proto s panem režisérem a vysvětlila mu své stanovisko. Naštěstí mi rozuměl a po několika dalších úpravách ta figura konečně dostala tvář, takže bylo na čem stavět. Její osud je dost zajímavý, a proto jsem to nakonec vzala.

Izabela je introvertka a bydlí sama v garsonce. Otevře se nakonec ostatním hrdinům tohoto seriálu?

Ano, trochu ano.

Je stáří téma, kterému se naše společnost dostatečně věnuje?

Ne, myslím, že ne. Mladí mají zelenou, a když člověk po padesátce přijde o práci, jen těžko shání novou. A přitom je to nejhorší věk - do penze daleko a co teď? Myslím si ale, že se to přece jenom trošku mění, už i reklamy, a to je lakmusový papírek, si seniorů všímají víc. Společnost prostě stárne, tomu se nevyhneme.

Co vám na podzimu života nejvíc vadí?

Vy víte, že vám jednou odejdou rodiče, s tím prostě musíte počítat. Ale zaskočí vás, když vám odcházejí přátelé a kamarádi, jeden po druhém mizí. Ve starším věku se už těžko navazují taková přátelství jako zamlada. Jinak mi nevadí nic, to říkám zcela upřímně a otevřeně.

A z čeho máte naopak největší radost?

Ze svobody. Ta je úžasná. Padesát let jsem byla zaměstnanec a dělala jsem to, co jsem měla napsané na fermanu. Nikdy jsem žádnou roli nevrátila a nikdy jsem si o žádnou neřekla. Teď pevný úvazek nemám a mám možnost volby. Když mi někdo něco nabídne a mně se to nelíbí, řeknu ne. Nevím ale, co budu hrát dál, protože představení „Na útěku" nastavilo vysokou laťku. Tak teď jsem zvědavá, jakou dostanu příště nabídku, jestli budu moci říci, že jdu do toho.

Do divadla jste se před několika lety vrátila po opravdu dlouhé pauze. Byl to těžký návrat?

Ne, protože jsem mezitím točila v televizi, takže jsem pořád byla v profesi. Vlastně jsem tak dlouho nehrála právě proto, že nabídky, které přišly, mě neoslovily. Neměla jsem tedy důvod hrát.

Se současným pracovním vytížením jste spokojená?

Je to tak, jak by to mělo být. Ale asi před dvěma lety jsem to měla časově nabité, že už jsem prostě nemohla. Neodhadla jsem síly. Když jsem si doma uvařila kafe, měla jsem pocit, že jsem složila fůru koksu. Zvolnila jsem a teď už je to v pořádku, teď už koks neskládám.

Kolik času trávíte s rodinou?

Záleží, jak si to zařídíme. Po smrti muže žiji sama a syn Honza mi každý den volá. Z legrace mu říkám, že se chce přesvědčit, jestli ještě žiju. Pořád mě zve, abych přišla. To vždycky váhám - mám den volna, chci si odpočinout, a tak třeba nakonec zůstanu doma. S časem a únavou už prostě musím hospodařit.

V rozhovorech ráda říkáte, že máte se synem Honzou hezký vztah. Patří k vašim kritikům, i když ho herecké řemeslo minulo?

Honza mi pomáhá hlavně s praktickými věcmi, jako jsou složenky, účty a s dalšími odpornými záležitostmi. Vystudoval matematicko-fyzikální fakultu a jeho svět je plný logiky. Na druhou stranu ale miluje hudbu a výtvarnictví a samozřejmě divadlo. Řemeslo ale nezná, takže mluvit mi do něj moc nemůže. Já mu třeba řeknu, že tohle hrát nebudu, a on odpoví, abych si to ještě rozmyslela.

A už vás takhle někdy zviklal?

Zrovna v případě seriálu Život je ples. Ten scénář nečetl a netušil, jaká ta role je. Řekl mi ale, abych si o tom s někým promluvila.

A kdyby vás takhle nepostrčil?

Asi bych tam nehrála. On vždycky uhodí hřebík na hlavičku. Řekl mi těch pár slov a mně to stačilo.

V čem je vám Honza podobný?

Asi v humoru, za ta léta si prostě musel zvyknout. A taky, i když je logický, je zároveň hodně emotivní. To asi zdědil po mně.

Nechá si poradit on od vás?

V zásadních věcech asi ne. Je hodně chytrý, někdy až moc.

Diváci vás převážně znají jako ironickou až sarkastickou dámu, která má po ruce vždycky trefnou poznámku. Jak vás ale vidí vaše dvě vnučky?

Moc je nevídám. Obě studují na gymnáziu a navíc mají spoustu kroužků. Když jim chci něco koupit k narozeninám nebo k Vánocům, a chci, aby šli se mnou, těžko hledáme termín. Jednou jsou to koně, pak angličtina, pak počítače, pak zpěv...

Býváte i vůči nim ironická?

Musím se občas držet, ale už to, myslím, chápou.

Kam nejraději utíkáte, když chcete být sama?

Domů do bytu nebo na chalupu, kde jsem šťastná. Dokážu tam být úplně sama. Mám tam zahradu, o kterou pečuji.

Uměla byste tam žít natrvalo?

To ne. V létě a částečně i na podzim je to tam úžasný, ale co v zimě? Musela bych si topit a tak a to už není pro mě. A navíc - co bych tam pořád dělala? Praha by mi chyběla.

Cítíte její magické kouzlo?

Na Starém Městě všude. Navíc tam pořád něco objevuji. Vzpomínám si, že jednou, bylo to už po revoluci, jsem se synem šla po dlouhé době pěšky přes Karlův most a byla jsem doslova okouzlená, jak se to všechno změnilo. Honza mi říkal, ať mluvím alespoň potichu, protože to bylo pořád: „Podívej se támhle. A tam, ta krásná fasáda...". Konečně jsem uviděla Prahu zase v plné kráse.

Davy turistů vám nevadí?

V centru bych asi žít nechtěla. To by mi vadilo. Jsem introvert a nemám ráda davy lidí. Praha je nejkrásnější o víkendu, kdy všichni odjíždějí pryč. To je nádhera.

Co cestování?

Už moc ne. Nepatřím mezi ty, kteří praští kufrem, vyházejí špinavé prádlo, zabalí čisté a jedou dál. Ale nedávno jsem byla na pár dní za kamarádkou ve Vídni. Chodili jsme po výstavách a zašli jsme i na pravý Sachrův dort. To byla nádhera.

I když jste introvert, řekla byste o sobě, že jste přátelská?

K přátelům a kamarádům určitě. Ale těžko se seznamuji. Na někoho možná působím uzavřeně, ale tak to prostě je. Nemám ráda prázdná gesta přátelství.

Umíte odpouštět?

Záleží na tom, o jaké zklamání jde. Někdy jsem udivená a zaskočená, i když jsem to vlastně mohla čekat. A když se jedná o zásadní věc, tak nezapomínám. Umím to omluvit, odpustím, ale nejsem schopná to úplně vymazat. S tím člověkem se budu stýkat dál, ale někde v hlavě to budu mít pořád. A to je asi chyba.

Nebo taky ne. Třeba chcete být prostě jenom opatrná...

Možná. Asi to bude nějaká podvědomá ochrana. Jenom už každému slepě nevěřím...

Vizitka:

• Narodila se ve znamení Panny.

• Vystudovala DAMU.

• Objevila se v seriálech Nemocnice na kraji města, Taková normální rodinka, Ranč U zelené sedmy, Cukrárna nebo ve filmu Účastníci zájezdu.

• V divadle Ungelt momentálně hraje v představení Na útěku.

• Jejím pradědečkem byl básník Vítězslav Hálek.

• Pochází z herecké rodiny.

• Z manželství s režisérem Jaroslavem Dudkem má syna Jana.

Připravil: Milan Uram   Foto: Smagpictures a archiv ČT