Stal se ze mě salonní tramp

Autor: Redakce

Muzikant Wabi Daněk o sobě říká, že je salonní tramp. Kvůli zdravotním varováním změnil životní styl, a omládl o dvacet let.

Skoro všichni si u táboráku zpívají vaši Rosu na kolejích. Jak se z táborákové písničky stane hit?

Sám nevím. Tehdy jsem měl kapelu Rosa a písničku jsem psal jako znělku kapely, abych udělal radost svým kolegům, že se budeme lišit od ostatních kapel. Budeme mít svou znělku s naším jménem. Všechno se to odehrálo v pravý čas a dostalo na pravá místa, takže se z písničky stalo to, co z ní je. Já jsem v tom ale opravdu nevinně, jen jsem se ze všech sil snažil, aby byla písnička dobrá.

Kdy jste ji zpíval poprvé veřejně?

V sedmdesátých letech na trampské přehlídce se svou kapelou. Pak jsem ji zpíval sám, protože se mi kapela rozutekla na vojnu a zpěvačka „onemocněla" otěhotněním. To je výraz mého kolegy Miloše Dvořáčka, který rád používám. Tak se totiž Miloš dostal ke kantorování v rodné Jaroměři. Učí děti hrát na kytaru. Vzal práci za kantorku, jež onemocněla otěhotněním, jak říká.

Prý za vaši profesi písničkáře mohou vaši rodiče...

Za co rodiče nemohou? Vyrůstal jsem v muzikantské rodině. Maminka sice na nic nehrála, ale zpívala skvostně. Převážně lidové písničky. Než jsme s bratrem usoudili, že je to pod naši důstojnost, tak jsme zpívávali s ní. Tatínek byl showman a hrál výborně na kytaru. Dnes by se řeklo entertainer, ale nepotkal se s dobou. Soudím, že jsem ho potěšil, když jsem se vrtnul k muzice. Oba rodiče mi fandili a měli radost, že si vydělávám peníze tím, co mě baví.

Ovšem než se tak stalo, vystřídal jste několik zaměstnání...

Vyučil jsem se zámečníkem a také jsem se chvíli černému řemeslu věnoval. Zpočátku mě to bavilo, ale po nějakých deseti letech jsem cítil, že musím někam dál. Chtěl jsem prostě mezi lidi. No a pak se uvolnilo místo u řidičů sanitek, tak jsem se přihlásil. Rok jsem jezdil s hygienou, abych se zaučil, a pak mi přidělili sanitku. Osm let jsem kroutil volantem sanitky a jezdil zachraňovat životy.

Profesionální dráhu písničkáře jste tedy nastoupil kdy?

Muzice jsem se věnoval průběžně i při zaměstnání. První písničky jsem složil v šestnácti letech, což byly hanebné pokusy. Dost trapné je ovšem to, že si tu první ještě pořád pamatuji. Jako všichni vrstevníci jsem miloval The Beatles. V bigbítové kapele jsem hrál na baskytaru. Bigbít mě nesmírně bavil, ale nešel k němu můj hlas. Mám ho posazený moc nízko, a proto mi nezbylo než si psát vlastní písničky. Až po úspěchu alba Rosa na kolejích jsem usoudil, že bych se muzikou mohl živit naplno a od sanitky odešel.

Přezdívku Wabi jste získal podle Wabiho Ryvoly, jehož písničky jste hrával v mládí svým kamarádům. Byl to váš vzor?

Určitě. Spousta trampů mého ročníku se ve Wabim zhlížela. Jeho písničky měly ducha, a hlavně geniální melodie, což jsem bohužel zjistil až příliš pozdě. Vždycky jsem obdivoval jeho texty, ale paradoxně až na jeho pohřbu, kdy jsem slyšel varhanní transkripce jeho písniček, jsem si uvědomil, jak jsou melodicky úžasné. Tím se mu tam nahoru omlouvám.

Kdy jste se potkali poprvé?

V roce 1971 na předkole Porty v Kraslicích, kde zasedal v porotě. Posléze mě nechal nahlédnout do svých poznámek, v nichž měl uvedeno u mého jména - napodobuje Spáleného. Ptal jsem se ho, jestli mu nevadí, že mě kamarádi přezdívají Wabi. Odpověděl: „Buď klidný, já na to nemám patent." Padli jsme si do noty, skamarádili se a můj druhý křest mé přezdívky zapili.

V mládí jste byl velký tramp. Vydáte se ještě teď na čundr?

Trampování a chataření byl tehdy jediný únik z marastu, v němž jsme žili. Trampové měli svou vlastní kulturu, která přestála i útoky StB. Byl v tom velký závan romantiky, v podstatě jsme tím kompenzovali něco, co jsme si nemohli dovolit. Jet třeba do Kanady nebo na jiná místa, o nichž jsme jen četli nebo zpívali. Také šlo o nelíčené přátelství. Drželi jsme všichni za jeden provaz. Doba se bohudík i bohužel změnila. Dneska už si do té vysněné Kanady může každý zaletět. Ono nezbytné bezelstné a nezištné kamarádství ovšem ve styku s dnešní pragmatickou realitou dostává dost často přes hubu. Na čundru jsem nebyl ani nepamatuji. Vlastně se ze mě stal salonní tramp. Postavil jsem si, respektive zrenovoval chatu na staré osadě, která letos bude slavit 84 let od svého založení. Dodržujeme zde staré zvyky, pořádáme výroční ohně, zdravíme se všichni ahoj, nestavíme mezi sebou ploty apod. Mám kamarády, kteří stále vyrážejí v zimě se spacákem na čundry, ale podle mě je počet nocí proklepaných v zimě u ohníčku fyzicky limitován a ty, co mi zbývají, si šetřím na význačné příležitosti.

Už jste třikrát málem přišel o život. Jednalo se o dvě mozkové příhody a jeden srdeční infarkt. Změnilo to nějak váš přístup k životu?

Vy mi ale přejete. Mrtvička byla zatím jen jedna. V tomto ohledu mám nezřízenou kliku. Nikdy to nebylo fatální, jen jsem dostal varování ty, ty... Paradoxně ta mozková příhoda mi pomohla, protože na CT zjistili, že kousek od místa, kde praskla cévka, mám výduť. Profesor Fusek ve Střešovicích mi pak výduť uzavřel. Kdyby se tak nestalo, bylo by po mně. Srdeční infarkt byl lehký, za deset dní jsem se vrátil z nemocnice domů. Samozřejmě jsem už po prvním onemocnění přehodnotil priority života, ale ještě mi chvíli trvalo, než jsem změnil životní styl. Do té doby jsem si připadal nesmrtelný. Jediný zlozvyk, který jsem ještě neodboural, je kouření. Jinak jsem teď Mirek Dušín.

Co všechno jste tedy změnil?

Především životosprávu. V první řadě jsem přestal pít alkohol. Pak jsem si zašel za odborníkem přes výživu - panem Havlíčkem - který mi upravil jídelníček, čímž jsem shodil patnáct kilogramů. Zdravého jídelníčku se držím neustále. Také detoxikuji, piju čtyři litry vody denně a díky tomu mám pocit, že jsem omládl o dvacet let.

Sportujete?

Dříve jsem hodně sportoval a věnoval se horolezectví. V devětasedmdesátém jsem si v Adršpachu, při přeskoku mezi Malým a Velkým Konšelem, zlomil kotník. Od té doby mě noha zlobí. Nemůžu běhat, kopat, tak se snažím alespoň pravidelně chodit. Nejméně hodinu denně. Když je čas, vyjíždím na chatě na kole. Už jde spíše jen o takové to dědkovské sportování.

Ví se o vás, že když se zamilujete, pálíte mosty a následujete svou milou...

To se o mně nemůže vědět, protože jsem to udělal jen jednou. V tom jsem naprostý amatér. No dobrá, dvakrát, ale ten první rozchod byl zcela bez závazků. Tehdy jsem se kvůli lásce vrátil zpátky do rodného Zlína. A tam to po letech opravdu bylo pálení mostů. Teď žiju v Praze, vyšlo to až napodruhé. Předloni jsme spolu oslavili stříbrnou svatbu. Dokonce se jí zúčastnil Václav Klaus. Abych to vysvětlil. V jedné pražské restauraci jsem objednal pětadvacet růží a degustační menu. Když jsme byli u předkrmu, říkám své ženě: „Koukni, kdo nám jde pogratulovat?" Čirou náhodou tam měl schůzku bývalý prezident s nějakým pánem. Takže jsme slavili výročí a prezident seděl kousek od nás...

Kde jste poznal svou současnou ženu Evu?

Ve folkovém klubu Na Petynce. Eva tam vedla studentský program Sedmnáctka, a jak říkají Siciliáni, zasáhl nás blesk.

Udržujete kontakt se svými dcerami z prvního manželství?

Snažím se, ale je to trochu komplikovanější. S Markétou k sobě hledáme neustále cestu, teď se zdá, že jsme se konečně dobrali nějakého kompromisu. Mladší Renatu taky nevídám příliš často. Žije za Brnem a obdařila mě dvěma krásnými vnučkami.

A potatil se některý z vašich dvou synů, které máte z druhého manželství?

Určitě, mladší Šimon je daleko zručnější kytarista než já, protože se hraní začal věnovat už v osmi letech. Dokonce uvažoval, že se přihlásí na konzervatoř, ale naštěstí se rozhodl pro serióznější obor studia a muziku si nechal jako koníček. Starší Stanislav pracuje s počítači jako IT.

Kde se vám nejlépe relaxuje?

Samozřejmě na chatě, nic lepšího nemůže být.

A podíval jste se také někdy do zahraničí?

Když otevřeli hranice, byli jsme s dětmi na Sardinii a na Korsice. Bez dětí pak dvakrát v Austrálii. No a úplně bez rodiny jsem byl dvakrát ve Státech a jednou v Kanadě.

Co vás dokáže spolehlivě rozčílit?

Hraju kulečník, když mi to nejde, mám chuť zlomit tágo. Také občas vypěním u karet. Takže vlastní neschopnost a někdy až blbost.

Máte nějaký sen, s kým byste si ještě rád zazpíval?

Už se mi splnil. Předskakoval jsem v listopadu na koncertě Krise Kristoffersona, což je modla. Také se mi splnil sen nazpívat duety s Věrou Martinovou nebo Robertem Křesťanem. Teď se chystá duet s Ewou Farnou. Když jsme křtili album Blázinec na němž jsme spoluúčinkovali, pochopil jsem, že má smysl pro nesmysl, takže se docela těším.

Vizitka: