Se ženou žijeme jako šťastní venkované

Zpěvák Lešek Semelka se po prodělané mozkové příhodě už zase cítí fit. Pražské bydlení v hluku a chaosu vyměnil za poklidný venkov, kde přes léto pracoval na domečku a na zahrádce. S manželkou prý zavařili, co se dalo.

Lešku, nedávno jste sklidil na benefici Noc s hvězdami na zámku Zahrádky za váš hit Šaty z šátků zasloužený aplaus. V těch prostorách, které dýchají minulostí, jste působil velmi spokojeně. Máte rád historické budovy a objekty?

Mohu začít rovnou sám u sebe, jsem také takový „historický objekt" a sám sebe mám moc rád. :-)  O historické památky se každopádně musí pečovat, stejně jako já pečuji o sebe.

Také proto jsem na zámku vystupoval, abych svým dílem pomohl k jeho obnově.

Jak taková péče o Leška Semelku vypadá?

Příkladně! Žiju natrvalo na venkově s manželkou a se dvěma psy, chodím na procházky, jezdím na kole, štípu dříví.

Vašemu odstěhování se z Prahy předcházela závažná zdravotní komplikace. Uvědomil jste si v tu chvíli, že vám jde o život?

Měl jsem lehkou mozkovou příhodu, prostě mi „jeblo" v hlavě, přičemž mi nic nedocházelo. Byl jsem s mým šedesátikilogramovým psem, kavkazským ovčákem Balů, na ranní procházce a najednou jsem cítil, že mě neunesou nohy. Sedl jsem si tedy v parku na lavičku v domnění, že to brzy přejde. Jenže když jsem se po pěti minutách snažil pokračovat v chůzi, měl jsem smůlu. Pes zabral, což bych běžně zvládl, jenže tentokrát mi podklesly nohy, neudržel jsem se na nich, spadl jsem na zem a nebyl schopen vstát.

Stále vás ještě nenapadlo, že je to průšvih?

Kdepak, já si jen myslel, že jde o nějakou náhlou slabost. Opíraje se o lavičku, snažil jsem se vstát, ale marně. Nic mě nebolelo, byl jsem při plném vědomí a jen jsem se na zemi různě převaloval. Naštěstí šla kolem nějaká paní a ptala se mě: „Je vám něco? Potřebujete pomoct?" Tvrdil jsem jí, že ne! Ona ale naštěstí na nic ale nečekala, vytáhla mobil a zavolala sanitku, čímž mi zachránila život. Měl jsem obrovské štěstí, protože dneska si člověka lidi na ulici ani nevšimnou. Obvykle si myslí, že je opilý „napadrť" nebo zfetovaný.

Co se dělo potom?

Pak přijeli „kluci" se záchrankou, poznali mě a zavolali manželce. Alenka odvedla pejska domů a mě vzali do Vinohradské nemocnice, kde v „tunelu" odhalili, že mám mozkovou příhodu, a jsem tudíž vážně nemocný. Nakonec zjistili, že k mrtvičce došlo kvůli srdeční arytmii, kterou mi léčili. Nějakou dobu jsem pak ještě strávil na rehabilitačním pobytu.

Jak dlouho jste se ocitnul „mimo hru"?

Tři čtvrtě roku! Ovšem díky včasnému zásahu jsem se z mrtvičky vyvlékl naprosto dokonale. Od té doby uplynuly tři roky a nemám problémy s koordinací pohybů či s mluvením. Je mi fajn, pracuji, hraji tenis, zpívám.

Jak vnímala vaši nemoc manželka?

Alenka se o mě bála a bojí dodneška. Pořád mě hlídá. Tuhle jsem lezl ve stodole na půdu a ona stála pod žebříkem a nabádala mě: „Dávej pozor, Lešíčku, nelez tam!" Když jedeme autem, kecá mi do řízení, ať jezdím pomalu, což dříve nedělala. Pečuje o mě krásně, jen co je pravda... :-)

Jak jste zvládal přestěhování z Prahy na venkov?

Už před mrtvicí mě to v Praze vůbec nebavilo. Dávno mi nic neříkají večírky, party a „lakýrka". Život ve městě byl jeden velký chaos, skoro jako válečná zóna. Parkovat se tam nikde nedá, ulice rozkopané a několikrát mi vykradli auto. V době rekonvalescence jsem byl s Alenkou u nedaleko Kamýku na chatě u kamarádky, a v té přírodě se mi moc zalíbilo, že jsme začali uvažovat o přestěhování. Alenka hledala vhodné objekty na internetu a objeli jsme snad šedesát nemovitostí, než se nám zalíbil domeček kousek od Poděbrad. Zrovna probíhala privatizace našeho bytu v Praze, uskutečnila se tak akce „kulový blesk" a odstěhovali jsme se na venkov. Žijeme jako šťastní venkované a po Praze se mi vůbec nestýská.

Připravila: Šárka Jansová

Foto: archiv Leška Semelky