Sama nevím, s kým oslavím Vánoce

Herečka Lilian Malkina (75), která proslula jako babička ve filmu Kolja, se narodila v Estonsku, ale už 22 let žije v Čechách. Vyprávěla nám o své velké vášni cestování i o tom, jak prožije letošní Vánoce.

Jak jste se tehdy k roli babičky v úspěšném filmu Kolja dostala?

Seděla jsem na lavičce v Třeboni, když mi zazvonil telefon, že mě chtějí do role babičky ve filmu režiséra Jana Svěráka, kterého jsem v té době neznala. Chtěli po mně jednu větu rusky a jednu větu česky, nic víc. Souhlasila jsem. Za měsíc mi volali znovu, ať přijdu podepsat smlouvu a na kostýmní zkoušku. Pak mě odvezli, ani nevím kam. Stál tam mladý člověk v brejličkách a kraťasech. „Promiňte, kde bych našla pana Svěráka?" zeptala jsem se. „To jsem já," odpověděl. „Já jsem Lilian Malkina." „Já vím," odpověděl. Byly to všeho všudy čtyři natáčecí dny, protože jsem ve filmu umírala. Jenže i tato krátká doba absolutně převrátila můj život v Praze, protože film dostal Oscara a lidi mě začali poznávat. Proto děkuji oběma Svěrákům, že mi ten život tak pěkně převrátili.

S jakými reakcemi jste se setkávala?

Lidi mě poznávali jako Koljovu babičku, říkali prostě: „Dobrý den, Koljova babičko..." Mě to moc zlobilo, a přitom to bylo hrozně směšné. Také se ptali: „Co jste v Praze dělala předtím? Jakou prací jste se živila?" Myslela jsem si, že si ze mne dělají legraci, ale potom jsem pochopila, že je to nejlepší kompliment, jaký jsem v životě slyšela. Jestli jsem hrála tak dobře, že nepochopili, že jsem herečka, znamená to, že to bylo dobré. Teď už mě to neděsí, že po té spoustě filmů, v nichž jsem hrála, jsem pořád Koljova babička. Teď se mi to už líbí. Navíc někteří už mě znají a oslovují paní Malkina. To mám pak radost dvojnásobnou.

Co jste si koupila za honorář z tohoto filmu?

Dostala jsem za čtyři dny 12 000 Kč a za ně odjela do Petrohradu. Poslední roky pracuji jenom proto, abych mohla cestovat. Sice už mě zlobí nohy, ale dokud chodím, budu cestovat.

Kde všude jste byla?

O cestování můžu mluvit pořád a vždycky. Jako vy Češi, ani my jsme v Estonsku nemohli nikam jezdit. Až v 90. letech jsem poprvé vyjela do Paříže. V dětství jsem snila o Mysu dobré naděje, i když jsem nevěděla, kde to vlastně je. Časem jsem zjistila, že v Jižní Africe, a vyrazila tam. Hodně jsem pobývala v Americe, sjezdila Kalifornii, navštívila několikrát Boston. Pak jsem zatoužila po Thajsku, Hongkongu, Dubaji. S delšími cestami už jsem ale skončila. Možná pojedu ještě do Ameriky. Teď je na řadě Evropa. Nejraději mám Itálii. Myslím, že v jiném životě jsem se tam narodila. Do Itálie jezdím skoro každý rok, za poslední rok jsem byla v Pise, Sieně a San Gimignanu. Toskánsko je tak nádherné.

Které město je podle vás nejkrásnější, když jste toho tolik viděla?

Nelze říct, které město a země je nejkrásnější. Nejvíce ze všech mám ráda tři města - Prahu, Petrohrad a Paříž. Další města s kouzlem jsou Jeruzalém a Řím, je tam něco příjemného ve vzduchu. Na divadelní představení jezdím ráda do Benátek. Nejveselejší město na světě je podle mě Barcelona, kam se také vracím každé čtyři roky ke kamarádům. Tam je vždycky veselo. A už deset let jezdím každé léto na řecký ostrov Thassos, kde bývám tři týdny, protože nemám chatu ani chalupu. Už si tam nechávám i své věci. Řecko je prostě moje chalupa. Také jezdím často do Petrohradu a Tallinnu. Když mám pět dnů volna, už mizím ven. Jo, a nemám moc ráda Vídeň, Londýn a Berlín.

Jaké místo byste ještě ráda viděla?

Spoustu míst. Nebyla jsem v Norsku, Normandii a Bretani...

Vozíte si z cest něco na památku?

Sbírám magnety na ledničku. Jenom z těch států a měst, kde jsem byla, mám na jedné ledničce už třiaosmdesát magnetů. Už jsem je neměla kam dávat, tak jsem si kvůli nim koupila druhou lednici.

Přála jste si odmalička stát se herečkou?

Ne, balerínou, tanečnicí nebo klaunem v cirkuse. O činohře jsem vůbec neuvažovala. Doteď mám ráda hlavně balet, operetu, cirkus, estrádu, až potom činohru.

Co ovlivnilo vaši volbu? Měla jste vzor v rodičích?
Tety a strýcové byli baletky a herci. Rodiče přímo ne.

A co tedy rozhodlo, že jste se nakonec stala herečkou v činohře?

Vyhodili mě z taneční konzervatoře, protože jsem byla tlustá. Na konzervatoři jsem byla sedm let a za tu dobu pochopila, že jeviště je to pravé. Přihlásila jsem se tedy do činoherního kroužku.

V roce 1990 jste dostala pozvání přijet hrát do Čech, kde jste už zůstala. Neměla jste zpočátku problém naučit se česky?

Doteď mám s češtinou problém. Mým učitelem byl havelský trh a sousedka, paní Talacková, která neuměla rusky ani slovo. Učila jsem se za pochodu.

V současné době hrajete v Divadle na Vinohradech. Na konci října mělo premiéru nové představení Nesnesitelné svatby, ale účinkujete také v úspěšné komedii To byla moje písnička!...
Nehraju jen v Divadle na Vinohradech, ale také v Divadle Na Fidlovačce, ve Viole, v Ypsilonce a zřídka v Kalichu a ABC. Mám z toho velkou radost, protože v každém divadle je něco jiného. Začíná to od hlediště přes jeviště až po lidi, kteří divadlo navštěvují. Komedie To byla moje písnička! je překrásná práce. Tolik starých hereček jsem dohromady ještě nepotkala. Vymyslela jsem dokonce větu, která zůstala v představení: „Nám všem tady je dohromady 600 let." Bylo to zajímavé představení, na jevišti se vystřídalo tolik známých hereček, které lidi dlouho neviděli a chtějí vědět, že jsou naživu. A kromě toho je to milá hra. Baví mě i Nesnesitelné svatby, protože jsem duší komik.

Vaše divadelní éra ale začala v Estonsku...

Začala jsem v Estonsku, ale působila jsem tam všeho všudy pět let. Nejdelší divadelní kariéru jsem prožila v Petrohradě, kde jsem strávila pětatřicet let. Pořád tam ještě točím, teď dva seriály a jeden film.

Hrajete i v českém seriálu Gympl s (r)učením omezeným. Jak vzpomínáte na natáčení?

Natáčení už skončilo a při práci vznikla taková příjemná parta - Libuška Švormová, Ludmila Molínová, Jana Altmannová a já. Moc zajímavá byla spolupráce s Libuškou Šafránkovou, která s námi natáčela první rok. Pak ji vystřídal Honza Šťastný.

A co děláte, když zrovna nepracujete? Ví se o vás, že jste znamenitá kuchařka.

Jsem především vášnivá kuchařka. Baví mě vymýšlet různá jídla, nejčastěji podle toho, co mám v domě. Občas jsem také vařila v televizi.

Blíží se Vánoce. Jak je oslavíte?

Jsem absolutní ateistka, ale slavím všechny svátky. Křesťanské i židovské. Nejraději se svými přáteli. Takže čekám, kdo mě pozve, a s tím budu slavit.

Jak se slaví vánoční svátky v Estonsku?

Když jsem tam žila, neslavilo se nic. Komunisté nám to nedovolili. Slavil se jen Nový rok, což byl v Rusku hlavní svátek. Pekla se husa a rozdávaly se dárky, podobně jako v Čechách na Vánoce. Jen u nás se to odehrávalo 31. prosince na silvestra. Teď už se to ale v Rusku změnilo.

Vizitka

• Narodila se ve znamení Raka 14. července 1938 v Tallinnu.

• Chodila do taneční školy, absolvovala gymná­zium a divadelní akademii v Leningradě (dnešní Petrohrad).

• Zahrála si ve filmech Pozor, želva, Ukhodya-ukhodi, Zakat, Kolja, Ro(c)k podvraťáků, Občanský průkaz, Školní výlet a seriálech Dobrá čtvrť a Gympl s (r)učením omezeným.

Připravila: Jana Hájíčková   Foto: TV Nova a Divadlo na Vinohradech