S novou láskou mám pocit jistoty

Herec Oldřich Navrátil (59) se nejlépe cítí na chatě u Třebíče. Právě sem společně s manželkou utíkají, jakmile jim to povinnosti dovolí. V současnosti ho můžete vidět v seriálu Mazáci, který soutěží v Souboji seriálů.

Pane Navrátile, pořád platí, že nemáte stálé divadelní angažmá?

Ano, a tak už to zůstane napořád.

Takže život plný nejistoty je vám i po těch létech nejbližší?

Já už to tak neberu, prostě jsem si zvykl. A zatím to jde.

Pak mi ale řekněte, jak to děláte, když je práce míň, ale složenky prostě nepočkají...

Zatím to vždycky nějak vyšlo.

Momentálně máte třeba roli ve hře Válka profesora Klamma. Jak jste se k tomuto zajímavému představení dostal?

Celé to začalo v době, kdy jsem měl zrovna míň práce. Navíc bylo škaredě a zima, a to mi pracovat nevadí. V létě se po práci totiž až tak moc nepídím, to mě zajímají jiné věci. Tehdy jsem měl místo v diáři, a proto jsem zavolal kamarádovi Zdeňkovi Pecháčkovi, i když si o práci jinak neříkám, řediteli divadla Minor, jestli něco nemá. Řekl mi, že je to osudová náhoda, že má jednu úžasnou hru, která mi bude sedět, a že mi zrovna chtěl volat. Slovo dalo slovo a do čtrnácti dnů jsme začali zkoušet. A bylo to.

Zaujalo mě, že s touto hrou jezdíte také za studenty...

Celé představení je z prostředí školy, víceméně je to přednáška učitele žákům. Atmosféra, kdy proti vám ve třídě sedí v průměru 70 lidí, je prostě úžasná. Děcka i profesoři poslouchají a některé profesorky dokonce pláčou. I to se mi už stalo. 

A následuje nějaká diskuze?

Ano, té se ale už neúčastním, protože toho mám dost a odpočívám někde v kamrlíku, který mi přidělí. Diskuze řídí buď naše dramaturgyně Petra Zámečníková, nebo Zdeněk Pecháček.

S divadelní společností Julie Jurištové také jezdíte po republice s hrou Dezertér z Volšan, ve které jste dostal roli nenapravitelného flamendra. Jak to máte s flámováním vy?

Flámuju hrozně rád, jenže s přibývajícími lety to fyzicky hůř snáším a frekvence flámů slábne. Už to prostě není jako za mlada. Mám mladší kamarády, kterým říkám „plechová kavalérie". Když vidím, co dokážou vydržet, říkám si, že musejí být opravdu z nerez plechu. A to já už nejsem. Nepovažuju se ale za notorického alkoholika, alkohol k životu nepotřebuju a vlastně mi nikdy nechutnal. Jenom mám rád ty stavy, kdy se člověk lehce nadnáší nad zemí.

Hrajete divadlo, točíte filmy a seriály. Čemu dáváte přednost?

Jednoznačně televizi. Mám totiž rád činnosti, kde je za málo práce dost muziky. A to v televizi je. Na druhé straně v divadlu je málo muziky a strašná dřina. J

Zahrál jste si hlavní roli v pilotním dílu seriálu Mazáci, který soutěží v Souboji seriálů. O tom, jestli budete točit také další díly, rozhodnou diváci České televize. Už příští sobotu vás čeká semifinále a pak možná i finále...

Určitě vyhrajeme. Svoje hlasy nám slíbila celá Polička, kde jsme natáčeli. A navíc se za nás bude ve studiu prát Mirek Donutil, který je výborný lobbista.

V Mazácích vedle vás a právě Miroslava Donutila hraje i Marián Labuda. Jak se vám s nimi spolupracovalo?

Oni jsou naprosto úžasná dvojka. V Mazácích hrajeme tři dědky, kteří se z dlouhé chvíle pustí do detektivního pátrání. Mirka Donutila znám od jeho deseti let, protože jezdíval za dědou a babičkou do Třebíče, do Mlýnské ulice, kde jsme bydleli. Živě si na toho „budulínka a bobánka" z Brna, který k nám přijel na prázdniny, pamatuju. S Mariánem Labudou jsem se potkal nedávno. Mazal mi med kolem huby a já jsem se samozřejmě čepýřil. Za sebe můžu říct, že jsme se docela spřátelili.

Podle režiséra Milana Šteindlera zaujmou Mazáci kombinací hvězdného obsazení, komedie a detektivky. Chtěl byste tento výčet ještě něčím doplnit?

Myslím, že je to vyčerpávající. Mazáky jsem ještě neviděl, ale točili jsme je právě s tímto záměrem. Jestli to opravdu funguje, musí posoudit diváci...

Co dalšího chystáte pro televizi?

Točím seriál Sborovna, kde hraju potrhlého profesora. Ze začátku jsem měl trošku strach, protože „nekonečné" seriály rád moc nemám. Rychle mě to ale přešlo, protože Sborovna je taková legrace, prča, opravdu velká sranda.

Podle čeho si vlastně vybíráte, v čem budete hrát?

Neodříkám se žádné práce, je to přece moje živobytí. Vybavuju si, že někteří umělci a umělkyně dřív prohlašovali, že v té a té „žumpě" hrát nikdy nebudou, že se nepustí do reklamy. A dnes to sami dělají. Já jsem nikdy nic takového neříkal.

Filmových a televizních rolí máte za sebou hezkou řádku. Zmínit chci určitě laskavého, a přitom přísného tatínka Bajzu z Bylo nás pět. Podobá se Bajza v něčem vašemu otci?

Můj tatínek byl laskavý, strašně hodný, ale vůbec ne přísný. Nikdy nezvedl ruku s rákoskou, aby si sjednal pořádek. Bajza je spíš můj dědeček.

Využil jste při natáčení nějakou historkou z vaší rodiny?

Samozřejmě. Tatínek byl velký syčák, a když jednou něco zase provedl, ohnul ho děda přes koleno a seřezal ho rákoskou, na které byla připevněná prachovka. A přesně tuto situaci jsme využili. Můj syn, Petra Bajza, něco provedl a čekal ho výprask. Dali mu polštář, aby ho to nebolelo, a já jsem ho začal řezat. Řezal jsem ho s takovou vervou, až se konec bambusové hůlky rozstřepil. Problém byl, že se Petrovi ten polštář svezl. Byl jsem v rauši, scéna měla tah a nešla přerušit a já jsem si toho nevšiml. Řezal jsem ho se slovy, kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe a za každou slabikou padla jedna rána. Petr plakal bolestí, a když jsme skončili, kanuly mu po tváři slzy jako hrachy.

Režisér byl ale určitě spokojený...

„Rejža" tu scénu bral a v seriálu prostě je. Mám pocit, že ve čtvrtém díle.

Jak vlastně vzpomínáte na dětství v Třebíči?

Vyrůstal jsem v atmosféře Rakouska-Uherska. Oba dědečkové se narodili ve druhé polovině 19. století a staré časy byly u nás doma vidět. Vzpomínám si, že jsem jednou k nám domů přivedl dnes velmi známou herečku, která se divila, proč nepozvu nějakého fotografa. Byla u nás prostě úžasná atmosféra - a to nejenom díky dekoracím, ale i po té lidské stránce. Už je to ale pryč.

Nezapomenutelná je také vaše role Emila Nádeníčka v Básnících. Máte tu roli po pěti pokračováních ještě vůbec rád?

A proč bych neměl? Když jsem tu roli studoval, netušil jsem, že z ní bude taková výrazná postava, kterou si budou lidi pamatovat. Je to zásluha nejenom režisére Dušana Kleina, ale taky kamaráda a kameramana Emila Sirotky, který už bohužel zemřel. Emil mi dokázal poradit v detailech, postrčit tím správným směrem. Proto se z toho vyloupl Nádeníček, jak ho znáte.

Před několika lety jste se po smrti maminky a po rozpadu manželství od Třebíče odstřihl. Prodal jste rodinný dům a odstěhoval se do Prahy. Bylo to tehdy jediné možné řešení?

V podstatě ano. Dcera Tereza mi sice zrovna nedávno říkala, že by ten dům koupila zpátky, ale já už ne. Nechci se tam vracet.

Přesto - vracíte se někdy do Třebíče?

Poměrně pravidelně, protože kousek za městem mám postavenou krásnou chatu.

Se zahrádkou?

Se zahrádkou, kde pěstuju hlavně česnek. Asi před měsícem u mě byl Přemek „prkenná" Podlaha, aby si natočil, jak ho sázím.

Možná byste mi mohl poradit, proč mi dva roky po sobě na zahrádce nevyrostla žádná mrkev...

Nevím, třeba ji sázíte moc hluboko. Nebo vám ji sežrali červi. Já měl letos mrkev krásnou. Horší je, že když trošku vykoukne nad zem, začne kolem ní rychle růst plevel, který musíte opatrně vytrhávat. Měl jsem jenom dva řádky, ale zabralo mi to celé dopoledne.

Copak vás to nebaví?

Vůbec. Mě baví sklízet. Třeba když jdu na houby a chci si uvařit houbovou polévku - vykopnu biomrkev a přidám ji tam. To je fajn, ale starat se o to? A proto pěstuju hlavně česnek, který moc péče nepotřebuje. Prostě ho dáte do země a pak ho sklidíte. Divím se, že ho lidi nepěstujou, když to nedá skoro žádnou práci.

Po rozvodu jste byl několik let sám, teď už ale máte novou lásku. Čím vás Monika zaujala?

Mám z ní pocit jistoty a až to se mnou řízne a ochrnu třeba na půl těla, tak vím, že se na mě „nevyprdne" a dochová mě. Ona je prostě takový člověk.

A vy jste ji ulovil na svoje vyhlášené kuchařské umění?

Ne, ne. Ona hledala, já jsem hledal a pak jsme se potkali. V hospodě U Prince Miroslava.

Co jste naposledy Monice nebo přátelům uvařil?

Dršťkovou. Kotel dršťkové polévky. To je moje specialita, i když docela pracná. Je to prostě můj „majstrštyk".

Bydlíte s Monikou ve společné domácnosti?
Zatím ne, ale už se k tomu pomalu schyluje. Zrovna jsme montovali jednu skříň.

A co svatba?

Už ji máme za sebou. Vybrali jsme si magické datum 11. 11. 2011. Tedy spíše to byl jediný termín, kdy jsem neměl žádné natáčení.

V čem se vztah s Monikou liší od vašeho manželství?

Moje bývalá žena byla taky hodná. Jenže měla stejně jako já prudší letoru, a to fakt nejde dohromady. I tak nám to ale vydrželo úctyhodných dvacet let. Monika prudkou povahu nemá, takže se to vyrovnává. Někdy se ale stává, že když před ní zvýším hlas a nadávám na poměry nebo tak, zeptá se mě, proč jí nadávám, když za to nemůže. Bere si to osobně, ale já nadávám obecně, do světa.

Na večírky do společnosti moc nechodíte, raději se scházíte v hospodě s kamarády trampy. Kdy jste byli naposledy „na „mejdanu" v přírodě?

Teprve se chystáme.

Jak dlouho se scházíte?

Tak tři roky. Ale jak už jsem říkal, do přírody se chystáme. Naše trampská osada LSD (lesy, stráně, dým) je výborná parta.

A dokázal byste v přírodě přežít?

Myslím, že bych to zvládl.

I když žijete v Praze, venkov vám zůstává bližší. Počítáte do budoucna třeba s bydlením někde na samotě?

Ano, už mám na to zaděláno, ještě musím ale něco našetřit.

V životě berete to, co přijde. Stejně se vás ale zeptám, co si přejete ze všeho nejvíc...

Já bych chtěl pro sebe to, co přeju každému - štěstí. Když máte štěstí, jste zdraví a spokojený. A pak už je jedno, co k té spokojenosti potřebujete. Je to jako s Titanikem - všichni tam byli zdraví, ale holt neměli to štěstí.

Připravil: Milan Uram   Foto: Isifa.com

Vizitka:

• Narodil se ve znamení Vah.
• Dlouhá léta pendloval mezi rodnou Třebíčí a Prahou.
• Studoval na JAMU v Brně, po škole začal hrát v Divadle Husa na provázku.
• Objevil se v seriálech Bylo nás pět, Znamení koně nebo sitcomu Horákovi.
• Nemá rád sport.
• Před lety se rozvedl a momentálně žije s druhou manželkou Monikou.
• Z prvníhé manželství má dceru Terezu.