S manželem se vzájemně doplňujeme

Miluška Voborníková (64) stále nosí své dlouhé vlasy a zachovala si dívčí půvab, se kterým kdysi okouzlila nejednoho diváka v Semaforu. Jak žije dnes, co ji těší a jaký má recept na manželství?

Miluško, říká se, že jste v 70. letech zavedla do Československa slušivé minisukně právě vy? Je to pravda?

Kdepak, minisukně se tehdy ve světě už nosily a jejich móda prostě dorazila i k nám. Je však pravda, že v divadle Semafor jsme je všechny zpěvačky nosily a možná jsme tak ovlivnily i jiné dívky a ženy. Ovšem já rozhodně průkopnicí nebyla, když jsem přišla v osmnácti letech na konkurz do divadla, byla jsem vymóděná úplně příšerně.

A jak?

Tehdy hledali zpěvačku k Nadě Urbánkové do hry Večer pro otrlé aneb Pět pupák a já si řekla, že na konkurzu přece budou posuzovat moje zpívání, a ne oblečení. Měla jsem na sobě pletené šedivé šatičky pod kolena, boty bez podpatků, na hlavě ty svoje dlouhý rousy, ani jsem se nenalíčila. I tak jsem z toho naštěstí vyšla dobře a byla jsem přijata. Pak si mě vzali do parády i v té módě, já jsem totiž dost konzervativní a vždycky mě někdo musí popostrčit.

A popostrčili vás?

To víte že ano! Dokonce jsem pak v těch minisukních a korkáčích na vysokém podpatku řídila auto a chodila jsem v nich po "kočičích hlavách" na Václaváku. Řádně jsem si tělo huntovala, jak to mladí lidé rádi dělají. Slávek Šimek měl však o nošení minisukní v naší zemi úplně jinou verzi a tvrdil: „Jednou takhle holky stály v řadě na pódiu a já si říkal, že by potřebovaly trochu oživit. Pan Balcar přinesl velké nůžky a začal jim stříhat a zkracovat sukně. Já všechno sledoval pod podiem, a když jsem řekl dost, byly krátké tak akorát." Samozřejmě si všechno vymyslel, ale nádherně. Prostě celý Slávek!

Když už jsme u těch vzpomínek, vy jste hodně cestovala do zahraničí. Která cesta pro vás byla nezapomenutelnou?

Dvakrát jsme navštívili s příbuznými a s partou asi dvaceti lidí Izrael a při té příležitosti jsme se podívali i do Jordánska. Mám ráda historii a byla jsem naprosto uchvácená, navštívili jsme krásné chrámy, pevnosti, viděli jsme neskutečně staré pískovcové skály, dýchla tam na nás opravdová historie. Průvodce nám říkal: „Kdybyste tady byli rok, stejně vám nestihnu ukázat všechno." A já mu to věřím. Dodnes z těch zážitků čerpám, když mi je smutno nebo se cítím prázdná.

Miluška si zazpívala na hradě Houska, kde obdivovala starožitný nábytek

Prohlížíte si fotky?

Ještě něco lepšího! Jeden kamarád z party pro všechny zařídil něco jako fotoalba, nebo spíše dvě kroniky a ke všem fotkám psal legendy. Kde zrovna jsme, co jsme tam zajímavého zažili, s kým se setkali. Lehnu si do postele, listuji a čtu si v těch našich „knihách" a v duchu jsem zase na těch místech. Jsem věřící a výlet do Izraele je pro věřícího člověka, a nejen pro něj, velmi obohacující. Čím jsem ale starší, tím víc si uvědomuji, jak člověk pořád někde lítá a často zanedbává naši krásnou zem, kterou opravdu miluju.

Máte ji projitou a prohlédnutou křížem krážem?

Právě že také ne! Když jsem v srpnu vystupovala na retro benefičním koncertu Noc hvězd na hradě Houska, uvědomila jsem si, kolik krásných a tajemných míst jsem ještě neviděla. Třeba Houska na mě působila přímo magicky! Není divu, je spojená s K. H. Máchou a pod gotickou kaplí je prý brána do pekel. Hrady a zámky mám vůbec moc ráda, a jakmile se najde čas, ráda je s kamarádkou navštěvuji. V poslední době jsme byly na Hluboké, Červené Lhotě a okouzlil mě i jedinečný Pražský hrad, arcibiskupství, Chrám sv. Víta, bazilika sv. Jiří a další nádherná místa. Jestli mi pán Bůh ráčí zachovat dobré zdraví, chtěla bych si vynahradit všechno, co jsem doposud nestihla a pár historických památek u nás navštívit. Křížem krážem také jezdím po republice s Apollo - bandem Petra Spáleného na koncerty, kde zpívám a těším se na každé setkání s milými lidmi.

Když už jsme u těch tajemných míst a záhad, věříte na osud?

Jedině pán Bůh ví. Myslím si ale, že „kniha života" existuje, ovlivnit sice můžeme mnohé, ale to zásadní nám je asi dáno.

Vám osud nadělil dceru Báru. Jaký nejkrásnější okamžik máte spojený s mateřstvím?

Kromě těch nádherných chvil, kdy spatřila světlo světa, učila se mluvit, jíst, chodit a dalších chvil, které s růstem dítka přicházejí, jsem měla vždycky nejraději Vánoce, protože jsme se scházeli pokaždé celá rodina. Žili ještě moji rodiče, Petrova maminka a babička. Ty časy jsou už bohužel pryč a naši nejmilejší už nejsou mezi námi. Dnes ale zase máme radost o svátcích z dětí, vnoučat a přátel, kteří k nám rádi chodí.

Jak se cítíte v roli babičky?

Být babičkou mě baví, i když je pravda, že od naší dcery zatím vnouče nemám. Manžel má ale z prvního manželství dcery Pavlínu a Johanu, a  vnoučata máme díky nim. Dvě holčičky a jednoho kluka. Mám je moc ráda, ale taková úžasná hlídací babička, jako byla moje maminka, nejsem. Ta pečovala o Báru, když jsem jezdila na vystoupení, nebýt jí, nezvládla bych to.

S vaším manželem, zpěvákem a muzikantem Petrem Spáleným jste spolu čtyřiatřicet let. Co vás spojuje?

Láska, tolerance, máme se rádi, vážíme si sebe navzájem. Důležité je, když lidi dokážou brát život, jak přichází, s tím dobrým i zlým. Prima také je, pokud se vzájemně doplňují.

VIZITKA

• Narodila se ve znamení Kozoroha v roce 1949 v Mladé Boleslavi.
• Vyrůstala ve vesničce Krpy u Mělníka.
• Její dědeček napsal dětskou písničku Tancovala žížala.
• Byla členkou divadla Semafor a s Jiřím Grossmannem nazpívala slavné duety Gimmi det ding, Pupákova píseň lásky.
• V roce 1971 získala cenu publika na festivalu Děčínská kotva a v roce 1972 cenu novinářů na polském festivalu v Sopotech.
• Od roku 1972 začala spolupracovat se skupinou Apollobeat Petra Spáleného, za něhož se provdala.
• Zahrála si ve filmech Jsem nebe, Ženy v ofsajdu a v inscenaci Lev je v ulicích.

Připravila: Šárka Jansová   Foto: Smagpictures a Šárka Jansová