Poslední slovo mám vždy já

Autor: Redakce

Kapela Chinaski slaví dvacet let od svého vzniku, a proto jsme se rozhodli vyzpovídat jejího nejznámějšího člena, zpěváka Michala Malátného (43). Ten sklízí úspěchy nejen na koncertních pódiích, ale i divadelních prknech.

Chystáte oslavu 20. výročí založení kapely Chinaski?

K tomuto výročí jsme nachystali několik překvapení pro naše fanoušky. V září vyšlo CD Best of Chinaski, kde je 42 písní, z nichž dvě jsou zbrusu nové. Posluchači na něm najdou jak největší hity, tak písničky, které máme rádi. První týden v listopadu jsme také vydali knihu o historii kapely s názvem Chinaski poprvé. Sepsal ji s námi Jan Hlaváč. V první půlce jsou moje vzpomínky už od základní školy, kdy jsme s Pavlem Grohmanem založili kapelu. Tehdy jsme ještě neuměli na nic hrát, tak jsme vystupovali na playback v největším jičínském sále. Představovali jsme AC/DC, nasadili si paruky a hráli na papírové kytary. Až na střední škole jsme se začali učit hrát na skutečné nástroje. V druhé polovině knihy je pak devět rozhovorů s dalšími členy kapely nebo našimi manželkami. Největší oslava pak proběhne 6. února v O₂ Areně, kde chystáme jedinečný narozeninový koncert. Scházíme se kvůli tomu každý týden a dáváme dohromady nápady jako létání vzduchem apod. Už víme, že přijedou jako hosté No Name ze Slovenska a doprovodí nás padesátičlenný pěvecký sbor.

Kdy jste si koupil první kytaru?

V osmé třídě na základní škole a ve stejné době jsem začal hrát divadlo. Celý život proto lavíruji mezi divadlem a muzikou. Vždycky, když jsem byl v angažmá v divadle, tak jsem toužil utéct a hrát s kapelou a naopak.

Takže nakonec kapela vyhrála?

Vyhrála na konci druhého tisíciletí, kdy se nám začalo dařit a odehráli jsme dvě stě koncertů ročně. Divadlo jsem přestal stíhat. Byl jsem v angažmá divadla Labyrint, které čekala rekonstrukce, a tehdy jsem byl asi jako jediný šťastný, když jsme dostali kolektivní výpověď. Jenže se mi zase začalo stýskat po divadle, a tak hraju v Karlovarském městském divadle v představení Chvála bláznovství. Ztvárňuji autistu, který dostal po třiceti letech v ústavu šanci zapojit se do normálního života společně s dalším autistou. Je to vtipné a zároveň smutné představení.

Zahrál jste si také ve filmu Chyťte doktora. Přišla nějaká další nabídka?

Nepřišla. A proč by také měla přijít, když jsem se podle mě ve filmu nijak nepředvedl? Po boku Ivy Janžurové nebo Táni Vilhelmové jsem se cítil naprosto prkenný. Dostal jsem jednou v životě nabídku na film, a hned na hlavní roli, čímž jsem si to zavařil. Od té doby jsem totiž prohlašoval, že už budu hrát jen hlavní role. Proto už mi nikdo nezavolal. Musím ale přiznat, že nemám ambice hrát ve filmu. Baví mě divadlo, které jsem vystudoval, tam se cítím být jistý v kramflecích.

Chodí na vaše koncerty nebo divadelní představení vaše manželka? Je vaší fanynkou?

Známe se spolu už sedmnáct let, takže nástup kapely prožívala se mnou. Moje fanynka není, když vezmu v úvahu její oblíbené skupiny. Ale odehráli jsme přes tisíc koncertů a troufnu si odhadnout, že dvě stě z nich viděla. Je vždycky prvním člověkem, kterému svou novou písničku zahraji nebo se pochlubím novým textem, řešíme ho spolu a musím přiznat, že je dost kritická.

Dáte na její rady?

Dám, je výtvarnice a má cit. Například na poslední CD nám navrhovala přebal. Její názor má v kapele váhu, kluci ji respektují. Je s námi už řadu let a některé její názory se nám vyplatily.

Jak jste se vlastně seznámili?

Ve Valdicích na Rockových Velikonocích jsem potkal spolužáka ze základní školy. „Znáš tamtu holku? To je Stránská. Hrozně pěkná," ukázal mi ji. Prohlédl jsem si ji a souhlasil. O měsíc později jsem ji uviděl v Jičíně na koncertě liberecké skupiny Těla a odvážil se ji oslovit. Koncert byl v pátek a v neděli jsme měli první rande v Jičíně uprostřed zamrzlého rybníka. Jenže začínala obleva, takže jsme měli oba durch boty a museli se jít zahřát do restaurace. Tenkrát jsem ještě nebyl vůbec známý.

Poměrně dlouhou jste otáleli se založením rodiny. Přál jste si chlapečka, ale máte holčičku. Už jste se s tím smířil?

Samozřejmě. Všichni chlapi si přejí syna, ale máme krásnou a šikovnou holčičku. Naopak jsem rád, že jsem to já, a přitom je to holka. Jsem šťastný, úplně mi změnila život. Teď na podzim se chystáme na měsíc do Anglie, kde bude manželka studovat angličtinu a já hlídat. Už se moc těším.

Vy už anglicky umíte.

Neumím, ale domluvím se. Ve škole jsem se nikdy anglicky neučil, ale z písniček od Beatles, Pink Floyd, AC/DC jsem se naučil tak, že se v cizině vždycky domluvím. Moje žena má pocit, že je na tom hůř, tak si objednala školu, kam bude chodit šest hodin denně.

Nebudete se nudit?

Jedeme do Exeturu, což je krásné historické město. Už máme nakoupené mapy a průvodce. Navíc naše čtyřletá Kačenka má teď dinosauří období, takže budeme objíždět archeologická muzea. Vůbec ji nezajímají panenky, jen Spinosaurus nebo Gigantosaurus. I v Itálii, v Terstu, kde jsme byli v létě na skok u moře, jsme museli do muzea se šestimetrovou kostrou. Byl to pro ni největší zážitek z celé dovolené.

Pozorujete na dceři nějaké své geny?

Máme doma piáno a kytaru. Když začnu hrát, tak se jí to vůbec nelíbí. „Táto, nezpívej!" říká mi. Když jsem se zeptal proč, odpověděla: „Mně se líbí, když zpíváš na mikrofon. Takhle ne." Ale když si přinese písničku ze školky, intonuje dobře a má cit pro rytmus. Manželka je výtvarnice, náš obývák připomíná ateliér, tak uvidíme, co si Kačenka vybere. Je dobré dětem ukázat směr, ale nechat rozhodnutí na nich. Třeba nás překvapí a bude archeoložka.

Vzhledem k povolání vaší ženy máte jistě svůj domov nevšedně vyzdobený...

Máme malou sbírku filmových plakátů. Moje žena studovala grafický design a jejím profesorem byl Zdeněk Cígler, světově uznávaný výtvarník. Začalo to tím, že jsme si v antikvariátu koupili jeho plakát na Markétu Lazarovou. Stál 2 500 Kč. Se ženou milujeme film Penzion pro svobodné pány, tak jsem sehnal další plakát. A tak to pokračovalo. Dneska už máme doma padesát filmových plakátů. Některé visí na zdech, jiné jsou uložené v deskách. A také sbírám stará ramínka s nápisy. Mám například ramínko po tetičce z roku 1952, kde je napsáno: Alenka Novotná, 1. třída. Mám rád staré věci. Jsou v nich příběhy lidí.

Vraťme se zpátky k vaší kapele. Máte v kapele hlavní slovo?

Nejsem a nikdy jsem nebyl kapelník. Kapelníkem byl Pavel Grohman, teď je jím František Táborský. Hlavní slovo je jejich. Nicméně respektují, že jsem zpěvák a tvář kapely, takže mám poslední slovo. Pokud jsou všichni přesvědčení o nějaké písničce, že je dobrá, a já si to nemyslím, vymluvím jim to. Když ji nebudu cítit, lidé to poznají. Takže mám právo veta. Ale většinou se nějak domluvíme.

Máte nějaký sen, s kým byste si chtěl jednou zahrát?

Jelikož stojím pořád vepředu a zpívám, chtěl bych si jednou zahrát vzadu jen na kytaru. Mým snem je zahrát si doprovodnou kytaru v AC/DC. Je to srdeční kapela, na které jsem v pubertě vyrostl.

Vizitka

Narodil se ve znamení Raka 30. června 1970 v Jičíně jako Michal Novotný.

Od 14 let hrál amatérské divadlo, což ho vedlo ke studiu na DAMU a pak do angažmá v pardubickém divadle. Zde si zvolil s dávkou ironie pseudonym, aby se tři tamní Novotní nepletli.

Ještě dříve než divadlu se věnoval hudbě. Hrál v různých kapelách na kytaru a v ZDŠ se sešel v jedné třídě s pozdějším bubeníkem Chinaski, před třemi lety tragicky zesnulým Pavlem Grohmanem. Skupina Chinaski vznikla v roce 1994 přejmenováním předchozí formace St. Hadry.