Netrápím se drobnostmi

Autor: Redakce

O Oldřichu Vlachovi (70) se dá s nadsázkou říct, že patří k největším „neviditelným" hercům českého filmu. Hlavní role moc nedostává, zato z těch menších dokáže vydolovat to nejlepší. Momentálně ho můžete vidět třeba v seriálu Život je ples, který vysílá Česká televize.

Pane Vlachu, je vám blízký citát „Život je pes, a proto žít je psina"?

V podstatě ano. Můžete k tomu mít spoustu výhrad, ale když to na mě takhle vybalíte, tak s tím souhlasím.

Ptám se z jednoho důvodu - několikrát vás operovali, na čas jste dokonce ochrnul, ale práce máte pořád nad hlavu. Kde berete tu energii?

Když je o vás zájem, musíte toho využít. Nikdy totiž nevíte, kdy se to změní. Ale zatím to vypadá, že čím jsem starší, tím větší zájem o mě je. A pokud jde o tu energii, vybírat si nemůžete. Jakmile podepíšete smlouvu, prostě ji v sobě musíte najít. Je mi sice 70, ale nejsem zas tak unavený, abych ji ze sebe nevykutal. Navíc mě hraní živí a ten finanční příspěvek je důležitý.

Doktoři z vás ale moc nadšení nejsou, že?

Zas tak žhavé to není, nikdo mě neomezuje. Jsou jiní frajeři, kteří toho odehráli daleko víc, a taky se drží.

A co manželka?

Občas mě varuje, abych to nepřeháněl. Moc dobře ale ví, že se zas tak moc nepřepínám, a navíc mám díky ní výborné zázemí. V podstatě všechny běžné povinnosti jdou mimo mě, takže se můžu věnovat jenom hraní.

V čem si nemůžete stáří vynachválit?

Problémy, které mě trápily ve dvaceti, beru jako banality. Netrápím se tolik drobnostmi, jsem nad věcí a život je díky tomu v jistém smyslu pohodlnější. To je ale normální a člověk k tomu léty dospěje. Stáří je milosrdné a život si vás pomaličku připravuje na cestu do krematoria.

Jak se udržujete v kondici?

Nijak zvlášť. Dřív jsem chodil plavat, občas jsem si zaběhal. To už ale prostě nejde, a proto chodím aspoň na procházky se psem. Taky si po ránu trošku zacvičím, abych rozhýbal to zchátralé tělo. Jo, a rád luštím sudoku. Jenom se u něj obvykle „dožeru".

Proč?

Protože narážím na svůj strop. Jakmile začnu řešit složitější varianty, jde to hůř a hůř, až to nakonec nejde vůbec. A v ten okamžik bych to všechno nejradši rozkopal.

Rozcvičkám jste neutekl ani v seriálu Život je ples, který vysílá Česká televize, a vy v něm máte roli Franty Bareše. Proč jste v tomto seriálu nemohl chybět?

Nedlouho před tím jsem natáčel s režisérkou Luckou Bělohradskou televizní inscenaci Archiv, kde jsem hrál starého bolševika, „práskače a příšerného hajzla". Myslím, že když to pan Slavík (režisér seriálu Život je ples, pozn. r.) viděl, řekl si, že do toho Franty Bareše patřím. Bareš je totiž taky bolševik a udělal spoustu špatných věcí.

Jak se vám Franta Bareš hrál?

Hned jsem věděl, že je to figura, kterou budu dělat s láskou. Já v komunistické straně nikdy nebyl, a proto jsem se na něho mohl dívat s nadhledem, mohl jsem si ho trošku dotvarovat. Nechtěl jsem totiž, aby Bareš vypadal jenom jako „čistej záporák". Chtěl jsem ukázat, že se taky umí omluvit a jako ostatní i on má svoje malá trápení, třeba s prostitutkou. Prostě jsem se tomu snažil dát lidský rozměr.

Jste v soukromý stejný bručoun jako on?

Myslím, že ano. I když moje žena by vám to možná vyvracela. Když ale vidí, že mám blbou náladu, nechá mě být. Já si ji někde odbudu a hotovo.

Morousů jste v životě odehrál spoustu. Na kterého jste obzvlášť hrdý?

Rostlinář Kunc z filmu Vesničko má středisková je, myslím, docela dobrá figura. Dodneška na mě lidi hulákají: „Nestrkej si ty sirky do kapsy!" Mně to ale nevadí, naopak jsem rád.

Odmítl jste někdy nějakou roli?

Hodně jsem se klepal, když byl ještě za starého režimu na spadnutí film o Gottwaldovi a já byl jedním z kandidátů. Marná sláva, já prostě ten bolševický výraz v očích mám. Tehdy jsem nevěděl, jak z toho vykličkovat a klepal se. Nešlo na rovinu říct NE, to jsem rovnou mohl říct, že jsem nepřítel komunistů. Naštěstí to dopadlo tak, že tu roli vyfasoval Jiří Štěpnička.

Vedle morousů jste často hrával i kriminalisty...

Byly to různé postavy a bližší mi byly ty ze starší detektivní školy. Obzvlášť jsem si ale užíval práci na seriálu Dalziel a Pascoe, kde dabuji Warrena Clarkea. Je ošklivější než já, ale zato opravdu výborný herec. Ten seriál se mi líbil i z toho důvodu, že šlo o detektivku, kde nechyběl sociální pohled, kde byly skutečné lidské příběhy.

A detektivky čtete?

Čtu hodně, ale na detektivky je vysazená hlavně moje žena. Cíleně ji nevyhledávám, spíš mě zajímá faktografie. Velký dojem na mě udělala třeba knížka Ivana Klímy Moje šílené století. Tu jsem si s chutí přečetl, protože je v ní i kus mého života. Výtečná byla i knížka o Stalinovi, na jméno britského autora si ale zrovna nevzpomenu.

Jak jinak ještě rád relaxujete?

Máme nového pejska, protože v létě nám zemřel milovaný labrador. Já jsem už dalšího psa nechtěl, ale žena mě zlomila. Zajeli jsme do útulku v Troji a vybrali si jednu krásnou čubičku. Neměla žádné jméno, a tak jsme ji pojmenovali Maruška Trojská. Už se u nás cítí dobře a já s ní rád běhám na procházky. Taky mě baví dívat se na televizi, třeba na fotbal. Ale co mě bere úplně nejvíc je kulečník snooker. Jakmile ho někde dávají, doslova ho já i žena hltáme. Ten bych chtěl umět hrát.

Vraťme se ještě na chviličku k vašim filmovým rolím. Ve filmu Obecná škola máte roli školníka, původně jste ale měl hrát Edova tatínka. Proč to nedopadlo?

Obecnou školu měl původně režírovat Vítek Olmer. A jednou za mnou přišel Zdeněk Svěrák s tím, že má pro mě výbornou roli. Olmer ale nakonec točil něco jiného a Honza Svěrák si to obsadil podle svého. Toho školníka jsem tak dostal proto, abych nebyl úplně plonkový. Ale to víte, mrzelo mě to.

Zlobil jste ve škole?

Docela jo, ale na druhé straně jsem se dobře učil. Pořád jsem vymýšlel nějaké kraviny. Krátce po válce jsme na přilepšenou od státu zadarmo dostávali kostku cukru, rohlík a mléko. Nám už to pak ale lezlo krkem, a tak jsem vymyslel, že bychom s tím cukrem a rohlíky mohli hrát hokej. Samozřejmě nás jednou načapal kantor a vyfasoval jsem dvojku z mravů.

Na současnou mladou generaci se díváte jak?

Líbí se mi, že je daleko suverénnější. Z nás ty osobnosti vytloukali a nikdo nesměl vyčuhovat. Mladí se dneska můžou podívat do světa, mají víc příležitosti. I když já jsem měl s Divadlem na Zábradlí docela kliku a taky jsem se za hranice podíval. Na druhé straně současná konkurence je daleko tvrdší a bezohlednější, takže se herci musejí víc otáčet.

A neztratili mladí s větším sebevědomím kus pokory?

Určitě. To, jak jsme vzhlíželi ke zkušenějším kolegům my, se nedá dneska srovnávat. Myslím, že my jsme tu úctu k sobě měli daleko silnější a větší.

Zmínil jste zahraniční výjezdy s Divadlem na Zábradlí. Co vám utkvělo v paměti?

V souboru jsme měli i pár komunistů. Jednou jsme se dostali do západního Berlína a oni viseli v metru na skle a všechno obdivovali. Tehdy jim asi docházelo, jak je soudruzi ze strany balamutili. Byly to první trhliny v jejich víře a já jsem se jejich nadšení trošku poškleboval.

V Divadle na Vinohradech se momentálně objevujete ve třech hrách. Kterou máte nejraději?

Asi Zkoušku orchestru. Nejsou tam výrazné role, ale všichni jsou v podstatě pořád na jevišti. Je to taková výkladní skříň našeho divadla, kde se potkávám s mistry jako Ota Brousek nebo Petr Kostka.

Chystáte i něco nového?

V lednu bych měl s Martinem Stropnickým začít zkoušet novou komedii. Zatím o ní ale nic nevím.

Máte nějakou vysněnou roli?

Ne. Jsem realista a vždycky jsem bral to, co přišlo. A když na mě náhodou přišly takové ty nafoukané a ukřivděné momenty, snažil jsem se vrátit zpátky na začátek, kdy jsem začínal a byl jsem rád za každou šanci. Například jsem nikdy netoužil po Hamletovi a nakonec jsem ho stejně hrál. Lidi si ho představují jako hezkého blonďáka a najednou ho hrál takový „obtloustlý řízek". Vždycky jsem je musel přeprat a přesvědčit je, že i takový typ jako já ho může hrát.

Jako herec máte spoustu tváří. Jaký jste ale ve skutečnosti?

Negativa odhalovat nebudu. Jinak si myslím, že jsem docela spolehlivý. A když dám slovo, snažím se ho dodržet.