Někdy jsem jako neřízená střela

O herečce a publicistce Kateřině Macháčkové (62) se dá bez nadsázky říct, že je akční žena. Úplně sama odjede na druhý konec světa, necouvne před odvážným focením a navíc se pustí do „hledání" Titaniku. Vidět ji můžete v divadle i v České televizi, protože přijala pozvání Aleše Cibulky do čtvrtečního Kola plného hvězd.

Kateřino, jak moc je pro vás důležitá věrnost?

Hodně. Určitě se to projevuje i tím, že jsem v podstatě celý život v jednom divadle. Má to ale i vedlejší efekty - třeba v tom, že chodíme s dětmi na oběd do jedné restaurace. Pro mě jsou i takové maličkosti důležité.

Jste tedy konzervativní?

V podstatě ano, ale zároveň mám originální nápady. Narodila jsem se totiž ve znamení Střelce, které v sobě spojuje zvíře a filozofa. Proto ve mně soupeří protichůdné tendence. Ráda experimentuji a občas balancuji na hraně, ale ta věrnost a tradice tam pořád jsou. Myslím, že je dobré se k nim vracet.

Na tu věrnost jsem se ptal právě kvůli vašemu angažmá v Divadle pod Palmovkou, které trvá téměř 40 let. Jak se vám to povedlo?

To číslo možná zní až patologicky, ale Divadlo pod Palmovkou se v mnoha směrech neustále měnilo. Často hledalo, a vlastně pořád hledá nové věci, a přitom nejde o slepé experimenty, které obvykle mívají jepičí život. Zkoušíme, hledáme a pořád máme na co navazovat. A to se mi líbí.

Jak jste se tam vlastně dostala?

Když jsem v 70. letech dostudovala DAMU, měl můj tatínek problémy s režimem. Proto jsem byla ráda, že jsem se dostala alespoň do nějakého divadla. Navíc mi táta vždycky říkal: „Buď ráda, že nejsi v centru Prahy." Tehdy bylo libeňské divadlo skoro jako oblastní, které se nebálo jít vlastní cestou. V zavedených divadlech v centru Prahy museli naopak ředitelé sázet především na jistotu.

Za těch 40 let jste určitě spolupracovala se spoustou zajímavých lidí. Na koho vzpomínáte nejraději?

To se dá jen těžko říct, protože každý důležitý člověk přišel v jinou dobu mého hereckého vývoje. Zmínit bych chtěla ale režiséra Otomara Krejču, který stál na samém počátku mé kariéry a byl mou studnicí poznání divadelní práce, ze které čerpám dodnes. Pak přišel Jan Grossman, který ten základ od Krejči ještě vylepšil, dal mu něco navíc.

A co vaši herečtí kolegové. Kdo se vám líbí?

Mě inspiruje především dobré herectví - vnitřní, pravdivé a úsporné. A jmenovitě nemůžu říct, že by byl pro mě někdo vytouženou metou. Je to role od role. Třeba Dana Medřická byla úchvatná v inscenaci Kočičí hra. Výraznou uměleckou postavou pro mě byl i můj táta, který dokázal „udělat" věrohodnou, a přitom netradiční postavu. A obecně - když to porovnám se současností, mám pocit, že dneska se hraní zploštilo. Herci nemají skoro žádný prostor, tradice a návaznost vyšuměly a spousta představení se dělá nově. A nové ne vždycky znamená kvalitní.

I když máte angažmá v Divadle pod Palmovkou, občas si „odskočíte" ke konkurenci. V březnu měla v divadle ABC premiéru komedie Holky z kalendáře, ke které jste spolu s dalšími herečkami nafotila kalendář uměleckých aktů. Jaké byly reakce vaší rodiny a široké veřejnosti?

Moje dospělé děti kupodivu řekly, že ty fotky vypadají hezky. A když nad tím tak přemýšlím, se žádnými vyloženě negativními ohlasy jsem se vlastně nesetkala, dokonce nepřišel ani žádný ošklivý anonym. A nijak zvlášť se o nás neotíral ani bulvár, všechno to bylo v mezích.

Co vás vlastně přesvědčilo, abyste do toho šla?

Žádná z nás se nechtěla předvádět. Tak jsme to nebrali. Problém je v tom, že na ženy se současná společnost často dívá tak, že jsou po třicítce „ztracené", zatímco pohled na chlapa se s jeho věkem nemění. Proto jsme chtěli starším ženám ukázat, že nemusejí házet flintu do žita, že život je krásný v každém věku, i když je stáří více spojeno s různými nemocemi. Prostě to měla být vzpruha.

Kývla byste na nějaký další podobně odvážný kousek?

Že bych se znovu svlékla? To ne.

Mediálně známý člověk může hodně dokázat i obyčejnou větou. Třeba šikovně připravený reklamní spot dokáže divy...
To máte pravdu. Pokud je to pro dobrou věc, je omluveno téměř vše. Třeba neziskovým organizacím se snažím pomáhat. Vlastně bych jim ráda pomáhala všem. Když už ne penězi, tak alespoň dodáním energie, aby věděly, že má jejich činnost smysl.

Není podle vás téma sexuality seniorů v naší společnosti tak trochu tabu?

Nejenom to, děláme, že tahle stránka věci vůbec neexistuje. Dneska si všímáme především dvacetiletých modelek a stáří nikoho nezajímá. A přitom má podzim života v sobě tolik krásného a obohacujícího. I senioři vedou pestrý a bohatý život po všech stránkách. A ten pocit zmaru na mě dýchá i v divadle, kde mají mladí pocit, že všechno umějí a že se nemusejí od nikoho učit. Tím nemyslím ani naše divadlo, ani sebe.

Počkejte, copak vy jste nebyla v jejich věku stejná?

Kdepak, my jsme ke starším kolegům vzhlíželi s úctou. Ne že by dnešní mladí nebyli uctiví, to ne. Obecně si ale myslím, že je u nich poměrně častá přezíravost a zároveň neochota ukázat slabost. A přitom právě slabost je to, co lidi oslovuje. Každý z nás ji přece denně stokrát prožívá.

Vedle divadla se věnujete také psaní. Vloni jste vydala třeba knížku o vašem tatínkovi. Co vás k tomu vedlo?

Oslovilo mě nakladatelství XYZ, abych o něm napsala monografii. Dlouho jsem hledala způsob, jak ji napíšu, až jsem se nakonec stejně jako v Zápiscích z blázince využila tatínkovu bohatou korespondenci a různý dokumentační materiál. Byla to mravenčí práce, kterou doplňovala setkání s jeho kamarády a spolupracovníky.

Co bylo na té práci nejtěžší?

Snažila jsem se psát objektivně, i když se mě logicky spousta věcí osobně dotýkala. A právě proto to bylo pro mě těžší. Tatínek žil divadlem a rodinný život pro něj moc nebyl.

Odhalila jste v jeho korespondenci něco nového, co jste do té doby nevěděla?

Leccos jsem objevila už při hledání informací pro Zápisky z blázince. Třeba to, jaký měl ke mně vlastně vztah. Při práci na této knížce mě nejvíc překvapila jeho souběžná milostná korespondence s mojí maminkou a Ester Krumbachovou. Zajímavé ale byly i záznamy o jeho práci. Třeba peripetie, které jako režisér řešil při obsazování rolí a které se mu vraceli jako bumerang. Tatínek dával divadlu opravdu hodně a když chystal například Hamleta, nedělal dva roky nic jiného. Zastával totiž názor, že pokud má práce za něco stát, musí se jít do hloubky a vložit se do ní spousta energie. Protože právě ta se pak na jevišti přenese na diváky. Stejně jsem postupovala i já při psaní této knížky a musím se přiznat, že při závěrečné korektuře už jsem nebyla schopná ty řádky číst. Bolely mě a cítila jsem k tomu všemu silný odpor. Myslím ale, že ta energie tam je a čtenáře dokáže oslovit.

Váš vzájemný vztah zrovna dvakrát jednoduchý nebyl. Mluvil vám tatínek do práce?

Chodil na všechna moje představení, díval se na každý můj film a ke všemu řekl svůj názor. Nikdy se mnou ale nechtěl pracovat.

Napadá mě, jestli by s vámi spolupracoval váš syn, který je také divadelním režisérem...

Docela by mě zajímalo, jak by to dopadlo. Problém je v tom, že maminka a pan režisér mají vždycky pravdu. On si mě do inscenace neobsadil, u nás se rodinné podniky moc nepečou.

Píšete také cestopisy, naposledy jste sepsala zážitky z Tahiti, kam moc Čechů nejezdí. Jak jste se tam dostala vy?

U mě vždycky všechno vychází z momentálního nápadu. Nikdy by mě ale nenapadlo, že se vydám právě na Tahiti. Tehdy jsem měla nějaké osobní problémy a už ani nevím proč, ale při cestě kolem jedné cestovní kanceláře jsem vešla dovnitř a zeptala se, jestli jezdí i na Tahiti. Byla jsem jako neřízená střela a tak daleká cesta mi připadala do té doby až utopická. No, a nakonec jsem si koupila kameru, sedla na letadlo a odletěla pryč. V podstatě to bylo kouzlo nechtěného a zároveň součást osobní terapie.

Čím vás tento kousek země v Tichém oceánu nejvíc okouzlil?

Jednoznačně přírodou a životem domorodých lidí. Na Tahiti jsem si uvědomila, jak je lidstvo ohrožené a že by se mělo vrátit k přírodě. Všude kolem jsem cítila zvláštní magickou sílu.

Měla jste možnost na vlastní kůži poznat léčebné schopnosti místních?

Se šamany jsem se nepotkala, ale cítila jsem tu magii. Při letu tam jsme se někde nad Pacifikem dostali do silné bouřky. Měla jsem strašný strach a myslím, že šlo opravdu o život. Navíc mi den před tím v Paříži uletěl přípoj, takže jsem úplně sama a bez znalosti cizích jazyků uvízla v úplně cizím velkoměstě. Z létání mám velký strach, tehdy v té bouřce jsem se ale bát přestala a cítila jsem, že se z toho dostanu. Jakoby bylo něco nade mnou, co mě strážilo. A podobný pocit jsem během pobytu na Tahiti zažila několikrát.

Nadpřirozené jevy jsou vám tedy blízké?

Dřív jsem hodně věřila na reinkarnaci a podobné věci. Pak jsem ale odjela do Mexika a nějak se z toho vyléčila. Začala jsem věřit, že bych si měla všímat hlavně života, který právě mám. Přehodnotila jsem svoje názory, i tak si ale dál myslím, že nějaká energie vesmíru tady funguje. Na ní se ale samozřejmě nabalují různí šarlatáni, a proto třeba věštění beru s rezervou.

Ze kterých zážitků máte na svých cestách největší radost?

Vyloženě pasu po jednotlivých kulturách. Snažím se proniknout do života normálních lidí. Naposledy jsem byla ve Vietnamu a Kambodži. A i když tyto země leží vedle sebe, každá je jiná. Zatímco Vietnamci mi připadají nesmírně pracovití, lidé v Kambodži v životě jen tak bivakují. Možná proto se nechají tak snadno ovládat diktaturou, které si v minulosti užili víc než dost.

Lákají vás i gastronomické speciality?

To víte, že ano. Díky jídlu poznáte mentalitu celé země. Třeba na Tahiti najdete kousek z indonéské, čínské a francouzské kuchyně. Přišla jsem na chuť jídlům s kokosovým mlékem a vanilkovými omáčkami. A protože jsem chtěla na Tahiti jíst zdravě, dávala jsem si jenom ryby, které chutnaly opravdu fantasticky.

Vaříte exotická jídla i doma?

Docela často. Zrovna teď mám vietnamské období, takže na mě doma čeká vietnamský vývar s nudlemi a bylinkami. Taky se snažím vařit s už zmiňovaným kokosovým mlékem a vůbec se ráda nechám při vaření inspirovat právě asijskou a tichomořskou kuchyní.

Kam byste ráda vyrazila v nejbližší době?

Plány samozřejmě mám, ale protože jsem čerstvá babička, budu se věnovat především vnoučátku. S cestováním je tak pravděpodobně na nějakou dobu konec, zahálet ale rozhodně nebudu. Příští rok v dubnu uplynule sto let od okamžiku, kdy se potopil Titanik a já při té příležitosti chystám hru Ženy na Titaniku. Na osudech tří žen se budu snažit vyprávět celý ten dramatický příběh.

Vraťme se na závěr ještě k tomu cestování. Řekl bych, že právě kdesi za obzorem na vás čeká něco zásadního...

Byla jsem v Mexiku, Egyptě, Vietnamu a Kambodži. Všechny tyto země leží zhruba na dvacáté rovnoběžce a všechny mají obrovské kouzlo a tajemství. Proto se chci do těchto zeměpisných šířek vrátit a navštívit dosud nepoznaný kout. A třeba pak napíšu další knížku...

Připravil: Milan Uram   Foto: Isifa.com

Vizitka:

• Narodila se ve znamení Střelce.

• Vystudovala herectví na pražském DAMU.

• Její maminka Věra Štiborová byla operní pěvkyní.

• Zahrála si v seriálech Cirkus Humberto nebo Život na zámku.

• Byla dvakrát vdaná, momentálně žije sama.

• Z prvního manželství má syna Petra Svojtku, z druhého dceru Helenu Zmatlíkovou.

• Působí v Divadle Pod Palmovkou (Mefisto, Ještě jednou, profesore, Cyrano z Bergeracu), v Divadle ABC (Holky z kalendáře) a v divadelní společnosti On Stage! (Columbo - Vražda na recept).

• Svoje zážitky z Tahiti sepsala do cestopisu Útěk z ráje.