Nechci děsit svoje děti, proto se neholím

Režisér, dramatik, herec, pedagog nebo spisovatel. Muž mnoha profesí Arnošt Goldflam (65) nám vyprávěl o svých dětech, pohádkách i pořadu Na houby, který teď běží každou sobotu na obrazovkách České televize.

Pane Goldflame, budete se zlobit, když řeknu, že ve vás vidím onoho kouzelného pohádkového dědečka?

To víte, že nebudu. Když dostanu příležitost, rád si ho zahraju a v pohádce teprve. Nebo jinou podobnou postavu. Jsem totiž už takový bizarní typ a právě kvůli tomu mě režiséři někdy obsazují. A zřejmě mě tak vidí i většina lidí. Musím ale říct, že jde spíš o takový vnější dojem, mám totiž za sebou i záporné role, které mám obzvlášť rád. A také role, takříkajíc, normální.

Každopádně jste mě uklidnil, protože jsem si nebyl jistý, jak budete reagovat. Pokud totiž vím, nemáte rád škatulkování...

Podívejte, herecká role závisí často i od těch škatulek, kam vás kdy, často ze zvyku, zařadí. A civilní život, to je něco úplně jiného. Ve skutečnosti jsem, řekl bych spíše nejistý a docela poddajný. Ale když na to přijde, umím se i ozvat.

Daří se vám v práci, ve zralém věku jste si pořídil dvě děti a rodina je pro vás důležitá. Opravdu nemáte pocit, že si žijete jako v pohádce?

Ani náhodou. Pohádkový dědeček je taková vymyšlená značka, kterou mi vlastně přiřkli, ale vedle toho dělám i spoustu nepohádkových věcí a v soukromí mám běžné starosti jako všichni ostatní. A mám také svou, ovšem pestrou a zajímavou, práci. Povím vám jednu historku. Potkal jsem jednu dámu, která mi říká: „Já vás znám jako herce, ale ten Goldflam, co píše, to je váš příbuzný?" A já na to: „Ne, to su já." „A ten režisér Goldflam, to je kdo?" „To su taky já." Tak takhle nějak to je. Já myslím, že je to tak v pořádku.

Umí se skutečný Arnošt Goldflam rozčílit nebo zařvat?

Moc rád to nemám, ale v divadle k tomu výjimečně dojde, tak jednou, dvakrát za rok. Jinak dávám přednost debatě a věcné polemice.

Platí to i ve vašem soukromí?

Jednoznačně. S manželkou se nesnažíme o to, aby měl jeden nad druhým navrch. Za patnáct let, co jsme spolu, u nás neproběhla snad ani jedna „divoká bouřka". Vedeme, doufám, dialog a vždycky se o všem snažíme diskutovat.

V jakém duchu vychováváte svoje děti?

Pokouším se s nimi vycházet po dobrém. Beru je jako kamarády a zatím to jakžtakž většinou funguje. Jinak je ale opravdu vychovává především moje paní.

Dneska se hodně diskutuje o fyzickém trestání dětí. Je to pro vás tabu?

Pár na zadek v rámci výchovy neuškodí, ale dělám to strašně málo, pokud vůbec. A když, tak musí jít opravdu jen o výchovné plácnutí.

Vedete je k tomu, aby měli to správné sebevědomí? O tom se taky hodně mluví...

Převážnou část života jsem strávil za minulého režimu, kde se nějaké moc velké sebevědomí nenosilo, zvlášť v naší, na mnoha věcech tak závislé branži. Svoje děti se ale snažím docela chválit, když je to možné. Na druhou stranu jim ale říkám, aby se uměly ohradit, když bude třeba, a zároveň měly sice i to sebevědomí, ale taky úctu a pokoru k jiným lidem.

Čím vás naposledy překvapily?

Nedávno přišla naše dceruška ze školky a říká: „Na děti se nesmí zhurta!" S tím souhlasím, protože velké tresty nebo nějaké dramatické situace můžou vést k tomu, že vám bude dítě lhát, když se vás bude bát. A to bych byl strašně nerad a myslím si, že se mě ani nebojí.

Vy jste ze svého tatínka strach měl, že?

Bál jsem se ho, protože byl přísný a někdy měl „patent na pravdu", jak se říká. Proto jsem se občas vykrucoval a ze strachu někdy i zalhal. Ale opravdu bych nechtěl, aby to takhle fungovalo i u mých dětí.

Zažil jste s ním i nějaké hezké chvilky?

Moc přátelských okamžiků, kdy bychom si pohovořili jako rovný s rovným, nebylo. A když jsem s ním šel třeba na ryby, nebo na výlet, bylo to spíš z „musu", ale pak se mi to líbilo a i dnes na to rád vzpomínám. Byl jsem snílek a taky jsem si rád četl, čehož můj tata nebyl velkým přítelem.

Chtěl z vás mít lékaře, vy jste ale nakonec zběhl k divadlu...

Můj tata vyrostl v jiné tradici a když jsem se narodil, bylo mu 47 let. Chtěl, abych měl nějaké seriózní občanské povolání, které mě uživí. A to pro něj psaní, režie nebo herectví nebylo. To bral nanejvýš jako koníček.

Dokázal překousnout, že jste jeho přání nesplnil?

Trvalo dlouho, než si zvykl. Ale když viděl, že mě nakonec to umění i živí, začal to akceptovat. Pak jsem ho jednou vzal na premiéru do Národního divadla v Brně, kde jsem režíroval inscenaci Okresní město podle Karla Poláčka. Bylo plno a po představení krásný potlesk. Můj tata se naklonil k dámám ve vedlejší lóži a řekl jim: „To dělal můj kluk!" Tehdy jsem poznal, že jsem v jeho očích konečně jakžtakž obstál.

Než jste šel na JAMU, živil jste se rukama. Jak na ty roky vzpomínáte?

Během sedmi let jsem pracoval ve fabrice i na úřadě, ale nic z toho mě nebavilo. Ale vzpomínám na to moc rád, protože jsem potkal spoustu zajímavých lidí a získal velkou životní zkušenost. A to je pro člověka, který píše, moc důležité.

Poradíte si dneska třeba s kapajícím kohoutkem?

Výměna těsnění je tak maximum, co bych možná zvládl. Nejsem moc šikovný, a proto jsem si neudělal ani řidičák. Nemám mechanickou paměť a moje hlava v podobných případech nespolupracuje s rukama. Takže kdybych ten kohoutek po čtrnácti dnech znovu nespravoval, asi bych to zase zapomněl.

Co domácí práce?

Dělám věci, které dokážu pochopit. Umyju nádobí, vyperu a pověsím prádlo. Mimochodem, to umím taky moc pěkně skládat. I něco uvařit umím, nebo upéct bábovku. Ale mám na to málo času.

Když už máte čas, jak nejraději odpočíváte?

Rádi hrajeme stolní hry, jdeme do kina nebo do přírody. I když našeho kluka musíme trošku přemlouvat. Je totiž po mně snílek a rád si čte, takže vždycky nadává, že je to pro něj ztráta času, že si neužije svého volna. Zato dcerka, Mimi Irena, ta chodí ráda ven.

Nakazil jste rodinu svou láskou k houbám?

Ani moc ne, i když já je rád jím a moje paní taky a rádi je i sbíráme. Když je ovšem čas a les nablízku! Otík, náš syn, ale houby zásadně nejí a doslova tím opovrhuje.

Takže k účasti na natáčení pořadu Na houby jste ho musel prostě dotlačit?

Vůbec ne, tehdy šel moc rád. Otto Antonín má natáčení a všechny ty věci kolem moc rád. Navíc tam prošly i moje žena a malá Mimi, takže jsme byli všichni pohromadě. A to bylo to hlavní, rádi jsme totiž spolu.

Josef Polášek, který v cyklu Na houby hraje vašeho kluka, mi prozradil, že byste ho nejvíc překvapil, kdybyste někdy přišel oholený...

Už je to dobrých dvacet let, kdy jsem se naposledy oholil. Bylo to kvůli roli ve filmu Bumerang. Tehdy se museli oholit i další dva, které vlastně bez vousů snad málokdo znal - Leoš Suchařípa a Jan Schmid, šéf Ypsilonky. Když jsem pak viděl společnou fotku nás tří, byla to hrůza! Zařekl jsem se, že už nikdy víc. Nechci děsit manželku ani děti, oni mě totiž bez vousů vlastně nikdy neviděly. To by musela přijít nějaká velká role za hodně peněz, třeba z Hollywoodu, abych se znovu oholil. (smích)

Pan Polášek mi řekl ještě něco... Že byste ho maximálně dostal tehdy, kdybyste přišel a měl na hlavě vlasy. To je skoro slovo do pranice...

Pravda, vlasy už dávno nemám, ale s parukou jsem taky už několikrát hrál. A tím, že to Pepa řekl, mě jen tak popichuje, on by mě snad ani nepoznal!

Vzájemné popichování k vám neodmyslitelně patří, že?

To nás udržuje v ráži. Když jsme točili Na houby, občas jsme bavili celý štáb. Režisér nás nechal improvizovat, ale někdy to tak nešlo a jindy nám prostě trvalo moc dlouho, než jsme to celé jakžtakž vtipně vypointovali. Proto se v pořadu nakonec některé záběry neobjevily a asi jich nebylo málo.

Našel jste opravdu kapitální úlovek?

Byl špatný rok a houby nám museli většinou hledat mykologové. Překvapilo mě ale, kolik hub rostlo na haldách na Příbramsku, kde bylo zdraví škodlivé podloží plné těžkých kovů. Kolik tam bylo hřibů a kozáků...

Jak na celé natáčení budete vzpomínat?

Celé to mělo několik nesporných výhod - byli jsme na čerstvém vzduchu, za práci jsme dostali zaplaceno a získali jsme spoustu nových poznatků. A taky tam byla moc příjemná partička lidí. Nehledělo se tolik na čas, ale aby to bylo dobré, aby se to podařilo. A tak když za námi na konci režisér přišel s tím, že už nemá televize peníze, ale jeden den zimního natáčení mu pořád chybí, rádi jsme mu vyhověli.

O houbách už toho víte dost. Co dalšího byste se chtěl ještě naučit?

Pozor! O houbách nevíte nikdy dost! Ale například dřív jsem se věnoval výtvarnému umění, pak ale převážilo to divadlo a psaní. Nedávno jsem zkusil zase kreslit, ale nějak mi to nešlo. Možná bych se do toho časem zase dostal, kdo ví. Ale jak už jsem říkal, nemám mechanickou paměť a po čtrnácti dnech vždycky začínám od nuly...

Se psaním pohádek ale problémy nemáte, což jste dokázal několika úspěšnými knížkami. Kterého ze svých pohádkových hrdinů máte vlastně nejraději?

Asi tatínka z knížek „Tatínek není k zahození" a „Tatínek 002". Trošku se mi vlastně podobá, je to takový popleta nešikovný, trošku smolař. Obecně mám rád pestrost charakterů, takové tragikomické hrdiny.

A jaký bude ten další?

Nedávno jsem dopsal dvě knížky a teď čekám na jejich ilustraci. Ta první je pro dospělé a čtenáři v ní najdou povídky o mém „tatovi" a o mně. Je tam ale víc fantazie, výmyslů, než pravdy a proto má knížka zatím pracovní název Pravdivé výmysly. Druhá knížka je pro děti a tam si vymýšlím dětské sny. Jednou jsem byl na návštěvě v Lauderově škole a poprosil jsem děti, aby mi napsaly, co se jim tak zdává, a taky naše děti nám vypráví své sny. Nakonec z toho všeho zůstaly jen ty okruhy, to typické, a na základě toho jsem si vymýšlel. Knížka se bude jmenovat Sny na dobrou noc a bude je, jako ty dva Tatínky, ilustrovat má žena Petra, protože to udělala moc pěkně.

Vám se sny zdají, pane Goldflame?

Ano, ale jeden z těch posledních nebyl zvlášť krásný. Řekl bych, že byl trošku zmatený a bizarní. Mám rád herce Jardu Duška a jeho zájem o mayské rituály, šamanismus a podobné věci. Nemám s tím reálně žádnou zkušenost, ale v tom snu jsem byl v nějaké skupině a Jarda nás pořád někde proháněl a docela i týral. A to moc příjemné nebylo. Opravdu jsem byl moc rád, když jsem se konečně probudil. (smích)

Vizitka:

• Narodil se na rozhraní Panny a Vah.

• Nakonec vystudoval režii na JAMU.

• Působil nejdéle jako režisér v HaDivadle do roku 1993, ale pak i jinde a v zahraničí, celkem má na svém kontě asi 140 inscenací.

• Ve filmu Dědictví ztvárnil nezapomenutelnou roli Arnošta a hrál v dalších, nejméně 50 filmech a TV inscenacích, dokonce i velké role.

• Objeví se v připravovaných seriálech Okno do hřbitova, kde hraje bezdomovce s vlasy a Špačkovi v síti času a v TV pohádce Sněžný drak.

• Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dceru Sylvu.

• Jeho manželkou je scénografka, kostýmní výtvarnice a ilustrátorka Petra Goldflamová Štětinová.

Připravil: Milan Uram   Foto: Jef Kratochvíl, archiv ČT