Na své vrásky jsem pyšná!

Paní Smutná, jste svým založením spíš „smutná", nebo jste spíš optimistka?

Dá se říct, že mám šťastnou povahu. Ne že bych se neuměla trápit nebo občas nepropadla smutku, ale v zásadě jsem optimista, hravý člověk, mám ráda humor a radost mi dělají úplné maličkosti. Třeba když cítím, že mrzne a že mě zebou prsty. Ráda cítím a vnímám různé podněty, které život nabízí.

Co vám v poslední době udělalo největší radost v soukromí?

Jednoznačně František, můj vnouček. Je mu půl roku, nedávno mu našla dcera první dva zoubky. Těší mě, že je zdravý, šikovný, veselý, vypadá to, že má také šťastnou povahu. A mám radost z toho, že se dceři vydařil vztah, že jsou s Kamilem, jejím partnerem, dobrý pár. Prostě se jim to povedlo a kéž by jim to vydrželo.

Když už jsme u vnoučka - jaká jste babička?

No zatím bohužel moc nehlídám, nemám vůbec čas. Mladí by potřebovali hlídat večer, a to většinou hraji v divadle. Ale určitě se to zlepší a můj čas přijde.

Co vám dělá radost v pracovní sféře?

Diváci. Víte, v dnešní ekonomicky obtížné době, kdy lidé potřebují peníze jistě na spoustu věcí, na divadlo přesto nezanevřeli. Koupí si lístek a přijdou - toho si nesmírně vážím. Vždycky mě dojme a překvapí, když vidím plné hlediště. Asi je pravda, že k životu lidé potřebují chléb i hry.

Hrajete v divadle, natáčíte televizní seriál, to musí být kalup...

Podívejte se do mého diáře. Nástup ráno obvykle v 5.50 hodin a končím ve 22.30 hodin. Ráno natáčím seriál, pak zkouška v divadle, po té se někdy vracím na natáčení, navečer spěchám na představení...

A kdy máte čas pro sebe?

V sobotu v neděli. To mám obvykle přes den volno. A večerní představení jako práci nepočítám - to je pro mě radost. Nikdy nejdu do divadla s nechutí, to jsem si už dávno zakázala.

To jste vždycky hrála jen role, které vás těšily?

Tak zcela určitě se mi stalo, že jsem hrála něco, co mě nebavilo, zvláště v době normalizace. Vzpomínám si na jednu strašnou hru v pardubickém divadle. Každé představení jsem tenkrát obrečela, protože jsem měla pocit, že se dopouštím něčeho špatného, když v tom vystupuji. A když jsem se pak v ostravském divadle setkala s podobnou hrou, která oslavovala Brežněva, rozhodli jsme se s mužem, že si raději pořídíme miminko a zůstanu doma na mateřské.
A narodil se Kuba. 

V Divadle ABC jste nově nazkoušeli hru Želary. V čem je podle vás největší síla celého příběhu?

Dramatizace je podle knihy Želary, nikoli podle knihy Jozova Hanule, což byla předloha stejnojmenného filmu. Náš příběh je jakoby obšírnější, je tam víc postav a zápletek, i když ústřední figurou zůstává lékařka skrývající se před gestapem. Chtěla bych tímto složit hold paní spisovatelce Květě Legátové, která tu knihu tak poutavě napsala. Jen díky ní si můžeme udělat obrázek, jak to dřív lidé měli v těch končinách, v hornatém kraji Kopanina těžké. Lidé byli stejní jako dnes, problémy měly stejné, ale tehdejší těžké životní podmínky rychle prověřily, kdo za něco stojí a kdo ne.

Hrajete Lucku, moudrou a poněkud svéráznou bylinkářku (nebo chcete-li bosorku). Jestlipak máte se svou postavou něco společného?

Jsem racionální člověk, ale bylinkám věřím. Pěstuji bylinky, vařím z nich čaje, užívám bylinkové preparáty. Ovšem k lékaři samozřejmě také zajdu. Víte, že jsem vůbec nevěděla, že se bosorkám v tomhle kraji říkalo „bohyně"? Ony totiž kromě bylinkářství také věštily, byly to takové stařenky, nesmírně uctívané a říkalo se, že vědí všechno o věcech mezi zemí a nebem. Fungovaly jako vesnický psycholog, radily ženám i mužům nejen s problémy těla, ale i duše.

Ve filmovém zpracování hrála roli Lucky Jaroslava Adamová. Jaká je vaše Lucka?

Je to ženská, která má pořád na nohou dobré boty, na zádech batoh a na sobě plášť do deště. Pořád běhá po těch kopcích a pomáhá, kde může. Svým způsobem je věřící, ale hlavně je výborná psycholožka, která umí používat selský rozum. Ví se o ní, že neošetřuje opilce a rváče, protože to není správné. A parťákem je jí katolický kněz, a ačkoli s ním mívá hodně konfliktní momenty, oba se navzájem uznávají.

Co děláte, když nehrajete divadlo?

Mám jeden zásadní koníček, od mládí hraju na kytaru a zpívám svoje písničky a teď jsem se tomu zase začala víc intenzívně věnovat. Dala jsem se dohromady s mladým kytaristou Mejlou Matouškem, kterému se moje písničky zalíbily. Navrhl mi, že by mohly být víc hudebně bohatější a upravil je. Hned při první zkoušce jsem byla z jeho nápadů nadšená. On mě velmi inspiruje, já zase inspiruji jeho, je to pro nás příjemná spolupráce a už se těším, až spolu začneme víc koncertovat.

A co knížky, kino?

Mám na nočním stolku spoustu knih, které čekají v pořadí. Teď nejvíc koukám do knihy Želary, abych kvůli práci v divadle co nejvíc nasála celý ten příběh. A v kině mě v poslední době nadchl film Poupata, který jako kameraman natočil můj bratr. Ten mnoha lidem připomene, že se vlastně máme dobře.

V úspěšné divadelní hře Holky z kalendáře ztvárňujete nepříliš sebevědomou Ruth. Je to hra o odvážných ženách, kteří si ze sebe umějí udělat legraci, ale také o stárnutí... jak se se stárnutím vypořádáváte vy?

Všechno závisí na tom, jak se cítíte duševně. Kdo unese věk v dobré duševní pohodě, se stárnutím nemá problém. Tak to vnímám já. Pravda je, že občas tělo zlobí, ale přibývající vrásky mě neznepokojují. Víte co, já se cítím pyšná, že jsem se svého věku dožila, že ještě běhám, pracuju! A také se mi žije lehčeji od té doby, co jsem dost zhubla.

Jak se vám to povedlo?

Nedržela jsem dietu, jen jsem změnila stravovací návyky, jím hodě masa, zeleninu, ovoce, snažím se vynechávat přílohy. Navíc mám docela velký fyzický zápřah a hlavně mi to nějak v mozku přecvaklo. Jídlo už není v centru mé pozornosti, plný žaludek není to hlavní, na co myslím.

A co děti, dávno vylétly z hnízda. Nestýská se vám, vídáte se s nimi často?

Ano, vídáme se, ale častěji si voláme. Terezka hraje divadlo a zpívá, Jakub má také svoji práci, takže není čas na pravidelná setkání. Nechala jsem je oba, aby si své životní cestičky prošláply samy, protože věřím, že když si cestičku vyšlapete sami, sami si ji i zametáte. Zná to každá máma, která má děti bordeláře. Jakmile se děti osamostatní a začnou žít ve vlastních hnízdech, změní se v pořádkumilovné tvory :-). Samozřejmě jim jako máma vždycky podám pomocnou ruku, i když jsou dospělí, ale na druhou stranu začínám pociťovat na vlastní kůži, že oni dnes spíš pomáhají mně. Volají mi a starají se, jestli jsem v pořádku, jestli něco nepotřebuji... těší mě, že jsem je snad dobře vychovala. I když to byla někdy fuška!

Kdybyste uměla čarovat - jako správná bosorka - co byste si vyčarovala nebo co byste změnila?

Pro mě osobně hodně znamená cítit se v životě svobodná, potřebuji rozlet jako každý Beran. Jenže když vás začne znesvobodňovat zdraví či těžká ekonomická situace, se svobodou duše si často nevystačíte. Takže bych vyčarovala potřebné léky na všechny nemoci a peníze pro potřebné. Potom bych vyčarovala slušné politiky. A také obyčejnou zdvořilost. Ne takovou tu formální, ale tu opravdovou. Aby lidé věděli, že být k někomu zdvořilý a laskavý na osobnosti neubírá. Že být zdvořilý je přece normální. Takže bych vyčarovala ještě fůru zdvořilosti.

VIZITKA - Jitka Smutná

• Narodila se ve znamení Berana, letos v dubnu oslaví šedesátiny!
• V současné době hraje v sedmi pražských divadlech (např., představení v Divadle ABC Holky z kalendáře, Pan Kaplan má třídu rád; v Divadle v Řeznické Zlomatka; v divadle Palace Dveře; nově v Divadle Rokoko Želary). Za roli pokladní ve hře Černý mléko (divadlo Kolowrat) byla v roce 2006 nominována na Thálii.
• Účinkovala v televizních pořadech a seriálech (v současné době Cesty domů, Život je ples)
• Znovu začala vystupovat s kytarou jako písničkářka

Připravila Iva Vondrová

Foto: Archív Divadla ABC, Ondřej Pácha a TV Prima