Mám ráda muže s pevným názorem

Když bylo Veronice Jeníkové (48) šestnáct let, přišla na konkurz do filmu Pozor, vizita!. Uspěla a v roli drzé chovanky infekčního oddělení svedla boj s Rudolfem Hrušínským. Za důležité pak považuje také setkání s hercem Vladimírem Dlouhým, který ji tak trochu ukázal cestu k řemeslu.

Veroniko, chodíte ráda do kina?

Chodím. Dřív, když byly děti menší a v létě vyjely na prázdniny, jsme s manželem chodili často. Vyšli jsme v rychlosti na cokoliv, abychom toho stihli co nejvíc.

Jaké filmy vlastně máte ráda?

Žánrově to nerozlišuji, ale musí být dobré. Ráda si zajdu na film, který mi někdo doporučí. A vlastně i v televizi vyhledávám filmy, které jsem třeba už viděla nebo o nich slyšela.

A co horory?

Tak ty můžu. Ani ne tak ty, ve kterých jsou „různý potvory", jako spíš ty, kde je vrah z masa a kostí. Velká škoda, že je obvykle dávají tak pozdě.

A je pravda, že byste se v jednom takovém filmu mohla v brzké době objevit?

Asi máte na mysli psychologický horor Hlasy za zdí režiséra Tomáše Krejčího, že? Víte...  Mluví se o něm stejně jako o pokračování filmu Bony a klid. Je to ale složitější, protože dneska je všechno na dlouhé lokty a o tom, jestli se film natočí, nebo ne, rozhodují hlavně peníze. Navíc ani nevím, jestli se mnou Tomáš pořád počítá. Uvidíme...

Jakou roli byste v tom filmu měla mít? Oběť?

To naštěstí ne. (úsměv) Nechci moc prozrazovat, ale měla bych hrát jednoho z hlavních svědků zločinu. Předloha k filmu vychází ze skutečných událostí.

Z čeho jste měla strach jako malá holka?

Asi jako všichni - ze tmy, strašidel...

A dneska?

Veškerý strach se přenesl na děti. Bojíte se o jejich zdraví, aby se jim něco nestalo...

Strach a nejistota neodmyslitelně patří k seriálu Zdivočelá země, jehož čtvrtou řadu začíná v září vysílat Česká televize. Je pro vás v něčem výjimečná oproti těm předchozím?

Dobu, o které se v této řadě vypráví, si už pamatuji. Sice jenom z dětských vzpomínek, ale vím, jaké to tehdy bylo.

Můžete alespoň nakousnout, co čeká vaši postavu, učitelku Mirku Kandovou?

Stejně jako všechny ostatní hlavní hrdiny velké stěhování. Ze statku, na kterém se natáčely předchozí tři série, nás totiž majitel doslova vyhnal, takže nám tvůrci museli hledat nový seriálový domov. Dobře to ale dopadlo a všichni zůstanou pohromadě. A já dál budu žít s Jirkou Schmitzerem, tedy s Martinem Kandou.

Dívají se vaše děti na tento seriál? Zajímá je, co se tehdy dělo?

Dcera spíš ne, ale syn má Zdivočelou zemi strašně rád. Může se na ni dívat pořád dokola. Když běžela první série, bylo mu osm a už tehdy ji doslova hltal. Navíc studuje politologii a práva a naše novodobá historie ho zajímá. O tehdejší době toho ví opravdu spoustu.

Jak už jste říkala, 70. léta jste prožila ve školních lavicích. Měla jste štěstí na učitele?

Obrovské. Měla jsem fantastickou třídní učitelku Evu Šurovou, která po roce 1968 nesměla učit na druhém stupni. My jsme ji dostali ve třetí třídě, a když jsme došli do šestky, chtěli nám ji vzít. Hromadnou rebelií a mlácením do lavic jsme si ji ale vymohli zpět. Ředitel školy prostě dostal odvahu a postavil se výboru. Vlastně všichni kantoři byli bezvadní a nenarazila jsem na učitele, který by se nás snažil ideologicky zpracovávat.

Zdivočelá země definitivně končí. Jak na ni budete vzpomínat?

Nikdy neříkejte nikdy. Přece 90. léta byla taky hodně zdivočelá (smích). Ale vzpomínat na ni budu moc ráda. Za ty roky se z nás stala jedna velká rodina. Zůstávali stejní herci a ani štáb se v podstatě až na výjimky nijak neměnil.

Takže s Jiřím Schmitzerem, vaším seriálovým manželem, jste si sedla bez výhrad?

Rozhodně. Jirka je moje krevní skupina a moc si ho vážím. Nejenom jako herce, ale i jako muzikanta a hlavně člověka.

Martin Kanda, kterého pan Schmitzer hraje, je prudší, ale zásadový chlap. Je právě takový typ muže podle vašeho gusta?

(přemýšlí) Nerada bych soudila tehdejší dobu, ale...

To nemusíte, mě to spíš zajímá z obecného pohledu...

Samozřejmě mám ráda muže, kteří si stojí za svým názorem a neustále ho nemění. Ale to platí pro lidi obecně.

A ta cholerická povaha? Podobá se v tomto směru Kandovi váš manžel?

Ne, ne. Takový cholerik určitě není. (smích)

Byla to láska na první pohled?

To ne. Z divadla jsme se znali dva roky a zrovna jsme zkoušeli spolu velké role, když přeskočila jiskra. Čestmír měl dceru z prvního manželství a mně se líbilo, jak hezky se o ni staral. Samozřejmě se mi líbil i jako chlap, ale jeho vztah k dětem mi připadal opravdu úžasný. A taky jsme měli stejný názor na spoustu věcí.

Proč jste se spolu pustili v 90. letech do podnikání, které moc dobře neskončilo?

Můj dědeček měl za první republiky blízko Národního divadla vyhlášené pekařství a nám v tom všeobecném porevolučním nadšení připadalo jednoduché znovu ho oživit. Jenže realita byla úplně jiná.

Proč to nevyšlo?

Byli jsme naivní, ten obor nám nic neříkal. A navíc doba se nevrátila k prvorepublikové tradici ruční výroby a velké pekárny postupně převálcovaly i spoustu malých pekařů, kteří svému oboru narozdíl od nás rozuměli. Naštěstí jsme z toho brzo vycouvali...

Říká se, že všechno je k něčemu dobré. Platilo to i v tomto případě?

Stoprocentně. Důkazem jsou další roky, kdy jsme se do žádného podobného dobrodružství už nepouštěli. Švec se má držet svého kopyta.

S manželem vás kromě herectví spojuje také láska ke sportu, takže předpokládám, že se moc nehádáte o to, co poběží v televizi...

Rádi sledujeme všechny velké vrcholové akce - mistrovství ve fotbale, v hokeji, tenisové turnaje, atletiku... Před dvěma roky jsme byli na dovolené ve Španělsku a já jsem celou rodinu vyštvala do Malagy, abych se mohla v davu lidí dívat na finálový zápas, ve kterém hrálo Španělsko s Nizozemskem.

Který sport máte nejraději?

Jako divák fotbal. To není jenom sport, ale světový fenomén, který otáčí planetou. Hokej hraje jenom pár zemiček, ale fotbal se hraje všude.. Ať přijedete na kterýkoli  „cancour" planety, všude na vás pořvávají Nedvěd, Poborský, Čech... Moc ráda mám ale i tenis a lyžování, kterému se věnuju už od dětství a dodnes se svým 77letým otcem jezdíme na ledovec.

A to vám nevadí, že fotbalisti hercům často fušují do řemesla, když se ve „velkých" bolestech a s dramatickou grimasou válejí po trávníku?

Vůbec, to k tomu prostě patří. (úsměv)

Na který svůj sportovní výkon jste nejvíc hrdá?

Ve svých letech bych mohla být hrdá už jenom na to, že sjedu 14 kilometrů dlouhou sjezdovku zhruba za osm a půl minuty. Jenže když to můj táta sjede za devět minut, tak hezky už to nevypadá. (smích) Hlavně jsem ale ráda, že jsem se po mateřství dokázala ke sportu jako k takovému vrátit. Pravidelně třikrát v týdnu chodím cvičit a mám z toho velkou radost.

Pomáhá vám sport také v herectví?

Fyzička se hodí vždycky, ale je to vzpruha i pro psychiku. Sport je naprosto ideální pro to, jak si vyčistit hlavu.

Které ze svých hereckých setkání považujete za zásadní?

Bude jich víc. Moc ráda vzpomínám na svého prvního hereckého partnera, kterým byl Vladimír Dlouhý. Tehdy mi bylo čtrnáct a vybrali mě do televizní inscenace Podej mi ruku, ve které si zahrála také Jiřina Bohdalová. Mirek mi pak následně poradil, že herectví můžu studovat už na střední škole. A bylo rozhodnuto.

Koho dalšího byste chtěla zmínit?

Rudolfa Hrušínského a Josefa Somra, které jsem potkala ve filmu Pozor, vizita!. Byla jsem šestnáctiletá holka, ale oba se ke mně chovali moc hezky a brali mě jako rovnocennou hereckou partnerku. Ráda vzpomínám i na režiséry Vítka Olmera a Miloše Horanského...

Odmítla jste někdy roli a pak vám to bylo líto?

(přemýšlí) Stalo se to. Ale když už jsem roli, odmítla, nijak jsem toho nelitovala. Na to prostě není čas, vnitřně si to před sebou musíte obhájit nějakým silným argumentem.

Vedle televize hrajete také v divadle. Kde vás momentálně můžeme vidět?

V divadle na Jezerce hrajeme představení Paní plukovníková, kde mi Jiřina Bohdalová po letech zase hraje maminku. A krásná je komedie Velký holky nepláčou od Neila Simona, se kterou jezdíme po celé republice.

Vizitka:

• Narodila se ve znamení Blíženců.

• Vystudovala Pražskou konzervatoř.

• Hrála ve filmech Pozor, vizita!, Bony a klid nebo Rozpuštěný a vypuštěný.

• V současnosti působí především v Divadle na Jezerce.

• Je provdaná za herce Čestmíra Gebouského, se kterým má dvě děti.

• Má ráda sport a cestování

Připravil: Milan Uram   Foto: Pavla Černá, archiv ČT, TV Nova a FTV Prima