Mám potřebu se pořád zdokonalovat

Autor: Redakce

Herečka Šárka Vaculíková (25), neteř Lukáše Vaculíka, na sebe upozornila především hlavní rolí v seriálu První krok, kde si zahrála stydlivou Elišku. Teď ji můžete nově vídat v seriálu Ulice.

V seriálu Ulice ztvárňujete vnučku pana Peška, která si ráda užívá života. Nic neřeší a využívá svého vlivu na ostatní. Našla byste s ní nějaké společné rysy?

Velice ji obdivuji, líbí se mi, jak je lehkovážná a nic neřeší. Má nadhled nad životem, a to bych si z ní rada vzala. Líbilo by se mi, kdybych uměla stejně jako ona „zametat věci pod stůl".

Před kamerou jste se znovu potkala s Hanou Maciuchovou a Patricií Solaříkovou, s nimiž jste natáčela před lety svůj první film Zakletá třináctka. Těšila jste se na toto setkání?

S Páťou se vídám docela často. Vždycky, když se potkáme v nějaké hospodě, máme si co vyprávět. Při natáčení jsme byly obě velmi nadšené, že se zase vidíme. Hanu Maciuchovou jsem zase potkávala jako jednu z profesorek na konzervatoři, sice mě neučila, ale vídaly jsme se na chodbách. V Ulici to pro mě bylo moc příjemné setkání, protože jsem měla pocit, že mě paní Maciuchová zase ráda vidí.

Poprvé jste na sebe asi nejvíc upozornila ve filmu Rafťáci, kdy jste při milostném aktu s Jiřím Mádlem málem uhořela. Neměla jste strach?

Po Zakleté třináctce to byla moje první zkušenost s filmem. Klepala jsem se strachy a zároveň se velmi těšila. Ačkoli jsem ve filmu měla jen malou roličku, scéna nebyla jednoduchá. Všude kolem hořelo. Postavili pokojíček uprostřed staveniště, kde jsme celou noc točili milostnou scénu. Pak na jeden pokus všechno kolem zapálili. Celý pokoj shořel, takže nešlo záběr opakovat. Namazali mě nehořlavým krémem a měla jsem za úkol běhat po pokoji co nejdéle to vydržím, zatímco Jirka vedl dialog s rodiči. Tehdy mi došlo, jak při požáru velmi rychle zmizí kyslík. Poslední minuty už jsem nemohla dýchat a vlastně ani nehrála, jen hekticky běhala se zatajeným dechem podle pokynů režiséra. Byl to velký adrenalin.

Největší zlom ve vaší kariéře asi přinesla role v seriálu První krok, kde jste si zahrála stydlivku Elišku Doubravovou. Prý vás ale při natáčení provázela velká smůla...

Miluji tancování, tak jsem byla šťastná, když jsem vyhrála konkurz. Navíc jsem s Filipem Cílem musela zkoušet taneční kreace ještě čtrnáct dní před ostatními. Filip tancuje lidové tance, má zkušenosti, já se všechno musela učit od začátku. Jenže po natočení pilotního dílu, jsem si na tréninku zlomila nohu. Bála jsem se, že mě přeobsadí, ale kvůli mně se o měsíc odložilo natáčení a pak se na začátku točily scény beze mě. Nejhorší pak bylo tančit choreografii, při níž se mi úraz stal. Měla jsem strach v očích. Naštěstí jsem to zvládla.

Tancování vám šlo. Pokračujete v něm?

Velice mě baví a ještě půl roku po natáčení jsem si udržovala kontakty s tanečníky, chodila na afro tance, modernu, ale pak jsem to přestala zvládat se školou a prací. Na DAMU máme také tanec, tak mi tolik nechybí. Životní etapu tancování teď vystřídala etapa herectví a zpěvu.

Takže pořád studujete?

Šest let jsem studovala konzervatoř, pak jsem si dala dva roky pauzu, protože jsem točila seriál, a teď studuji třetím rokem na DAMU autorskou tvorbu. Přitom nejsem vůbec studijní typ. Po diplomové práci na téma vnitřní monolog a průběžné jednání, kdy jsem měla reálných pět stránek informací a musela je rozšířit na třicet, jsem už studovat nechtěla. Ale najednou jsem začala mít potřebu se zdokonalovat. Na DAMU jsem pořád v oboru a mohu si vybírat předměty, které mě zajímají, což splnilo moje představy.

Nebránili vám rodiče ve výběru vašeho povolání?

Vůbec. Podporovali by mě, i kdybych chtěla být popelářkou. Jen by mi asi táta doporučil, abych nejprve vystudovala vysokou školu, protože popelářkou mohu být vždycky. Byl překvapený, že jsem se na konzervatoř dostala. „To asi v tobě, Šáryno, něco opravdu bude," řekl mi. Teď chodí na má představení, dívají se na mě v televizi a drží mi palce.

Chodíte si pro rady ke strýci Lukáši Vaculíkovi? Nevadí vám, že jste s ním pořád spojována?

Nevadí mi, že mě s ním spojují. Proboha, je to můj milovaný strejda. Ale nerada bych dávala rozhovory o něm. Když se sejde celá rodina, bavíme se o všem, i o práci, a občas si vyměníme několik názorů. Nicméně s ním svoje role nerozebírám.

Máte v něm svůj vzor?

To mě nikdy nenapadlo. Nikdy jsem totiž žádné vzory neměla. Rozhodně jsem si do pokoje nevylepovala plakáty. Samozřejmě ho ale velmi uznávám. Jestli se s někým radím, tak s babičkou, s níž bydlím. Svěřuji se jí se svými problémy, protože vím, že u ní vždycky najdu otevřenou náruč.

Jak vycházíte se svými sourozenci? Vaši rodiče se rozvedli a každému se pak v novém manželství narodil syn.

Teď už dobře, ale zpočátku jsem jako nejstarší cítila, že už nemám všechnu pozornost, a žárlila. Bratři byli malí a roztomilí. Například máma točila kamerou Ondru, hned jsem k němu přiběhla a objímala ho, jak ho děsně miluji, abych byla také před kamerou. Teď je už oběma devatenáct a nacházíme k sobě úplně novou cestu. Řešíme spolu milostné vztahy, radíme si. Už je považuji za rovnocenné partnery a mladistvé hádky jsou minulostí.

Mají také nějaké umělecké sklony?

Ondra hraje na baskytaru a kytaru a nedávno se sám naučil hrát na klavír. Neumí noty, ale stačí, aby slyšel melodii a hned ji zahraje. Začal skládat písničky a jde mu to. Dokonce si píše anglické texty. Tobiáš se dal na focení a dělá moc hezké portréty. Lepší fotky, než mi nafotil on, jsem ještě neměla!

To byste to mohli dát dohromady. Ondra by hrál, vy byste zpívala a Tobiáš by to všechno zdokumentoval...

Bylo by to skvělé, kdybychom si takhle sami vystačili. Jenže jsem herecký zpěvák, Ondra asi potřebuje někoho s pořádným hrudním hlasem. Já si zpívám naivní písničky o zvířátkách. Táta skládal hudbu pro divadlo Sklep, a když jsem byla malá, natočili jsme CD Bublanina. Teď jsme nahráli desku písniček k večerníčku Tarbíci a africká zvířátka, na které zpívám jako kaloň nebo gorila, a moc mě to baví.

S babičkou žijete v domě, který má pět bytů a velkou zahradu. Kdo o ni pečuje?

Musím se přiznat a stydím se za to, že všechno nechávám na své jednaosmdesátileté babičce. Naposledy mi říkala: „Šárino, musíme jít ostříhat divoké víno. Už se plazí přes plot. Nechci, aby lezlo do ulice." Týden mi to musela připomínat, než jsem s ní konečně šla. Za hodinu jsme to měly ostříhané. Občas jí také pomůžu zalít okurky a cukety, co si zasázela, rozhrnout mulčovací kůru nebo posekat trávník. Jinak babička pečuje o zahradu sama, velice pečlivě, takže je moc pěkná.

Máte ve svém bytě něco, co jste si sama navrhla?

Bohužel jsem ještě nebydlela ve svém vlastním bytě, pořád u někoho, kde už byl byt zařízený. Teď například bydlím v pokojíčku po tátovi a strejdovi. Navíc děda byl architekt, takže celý byt je v jednom stylu. Nemám, jak bych se v něm dál realizovala. Jen jsem si na skříňku vylepila fotky. Navíc nemám touhu tam něco měnit, jsem ráda, že jsem v bytě, na který mám vzpomínky z dětství. Do budoucna ale cítím, že bych ráda bydlela alespoň chvíli sama, abych si vyzkoušela, co se mi líbí. Také toužím mít růžový pokoj, který bude ryze holčičí. Alespoň rok si chci v něm odžít, abych svého budoucího partnera neotravovala s kytičkovanými tapetami a růžovými doplňky.

To je skutečně vaše přání?

Třeba pak zjistím, že nemám vkus na zařizování, ale chci předejít tomu, že svého nastávajícího odradím ještě před svatbou. Musím si to zkusit ve svém bytě, protože když to zkazím, tak si to pak budu vyčítat jen já sama. Takhle jsem svému příteli nalepila do jeho ložnice plastikovou květinu na zeď. Protože mě má rád, tak ji snesl, ale teď už vadí i mně. Chtěla jsem ji sundat, ale bere s sebou omítku. Kdyby mi někdo z čtenářů poradil, jak plastikovou tapetu sundat, aniž bychom pak museli malovat, byla bych velice vděčná.

A uvažujete spíše o bytě, nebo o domečku?

Určitě o bytě. V domečku je moc práce. A já jsem ráda, když umyju nádobí a vyperu prádlo. Byt mi bude naprosto stačit.

Na domácí práce nemáte čas. A co třeba vaření?

Vaření je pro mě záhada. Dlouho jsem se mu bránila, protože pro mě znamenalo stát od rána do večera u plotny a sloužit mužům. Teď se snažím této myšlenky zbavit. Mým vzorem jsou mé babičky, a tatínek, který změnil stravování a dal se na zdravou stravu. Vaří například výborný boršč. Jednou za čas si ráda večer uvařím salát s kuřecím masem, nebo kuřecí steak s rýží a olivovým olejem. Kdybych ale měla vařit každý den, tak jsem v nesnázích.

Vizitka

Narodila se ve znamení Býka, ale prý na ni víc sedí Beran.

Má vystudovanou konzervatoř a nyní studuje DAMU.

Vidět ji můžete v seriálu Ulice a v kině běží Můj vysvlečenej deník.

Ráda čte romány, teď má rozečtenou Kafku na pobřeží od Haruki Murakamiho. Ale miluje Štefana Zweiga, od něhož nemůže sehnat Marii Antoinettu a moc ráda by ji měla ve své knihovně.