Krmím lidi kravinami

Autor: Redakce

Muzikant, herec a scénárista Ivan Mládek oslaví v únoru sedmdesátiny. Jeho vrstevníci si užívají zaslouženého odpočinku, ale Ivan stále pracuje. Vystupuje s kapelou prakticky po celé Evropě a navíc začal točit pro TV Barrandov nový seriál Noha 22, který sám napsal.

Kdy vás napadlo, že se nový sitcom bude celý odehrávat v nemocničním prostředí a tři hlavní diskutující při něm nevstanou z postele?

V momentě, když nám u Cyranova ostrova naši kritici vyčítali, že jsme statičtí a celý seriál sedíme. V Noze 22 budeme sice s Mrázkem a Pitkinem celý seriál dokonce ležet, ale přesto se naše nová konverzační komedie více přiblíží zaběhlým sitcomům, na které je kritika zvyklá a kterým více věří. My sice budeme ležet, ale kolem nás se to neustále bude hemžit sestrami, lékaři, lapiduchy, uklízečkami a návštěvami různého druhu.

Trošku vás podezřívám z toho, že jste chtěl při práci ležet, tak jste si napsal roli v posteli. Je to tak?

Sichroval jsem se pro případ, že by mě v průběhu natáčení klepla pepka. S ní bych to v posteli v pohodě dokončil. Pakliže by to nebyla „totálka".

Nesvádí vás to při natáčení usnout?

Svádí a jednou už se mi to dokonce stalo. I když se jako autor snažím ostře sledovat každé slovo mých kolegů, pozdní návrat z koncertu a pak natáčení od časného rána vykoná své. Probudil mě údiv režiséra Petra Buriana z režie: „Ty chrápeš, ty vole!" Co se mi zdálo, si už nepamatuju.

V prvním dílu si zahrál ještě Ivo Pešák, který pak brzy na to zemřel. Jak nesete ztrátu kamaráda?

Už nás opustilo v souboru víc kolegů kamarádů. Vždycky je to těžké, ale nezbývá, než se se ztrátou vypořádat a pokračovat v tom, na čem se i oni zaníceně podíleli. Nikdy jim to nezapomeneme.

Jaký vztah máte k lékařům? Už jste je někdy opravdu velmi nutně potřeboval?

Víc, než pozitivní. Jestli někdo dělá práci, která má smysl, tak jsou to oni. Co může být víc, než pomáhat lidem od nemocí a od bolesti. A kdo je nikdy nutně nepotřeboval? Já nikoho takového neznám. A když se někdo takový vyskytne, tak ho jejich pomoc teprve čeká. Jestli mě někdy někdo pomohl, tak to byli lékaři. Ve Vinohradské nemocnici mi vyoperovali ze zad diabolku, ve Vojenské nemocnici mi přišili zpátky uražený prst, na Bulovce mě zbavili opakujícího se abscesu, na Karlově zachránili mému sedmiměsíčnímu synovi život a mojí manželce pomáhají deset let bojovat s revmatoidní artritidou.

Máte mezi nimi nějakého kamaráda?

Dokonce hned několik skvělých kamarádů. Dr. Richarda Stehlíka, prof. Pavla Dungla, prof. Vojtěcha Hainera, dr. Plačkovou, dr. Landovou a další. Ale nekamarádím se s nimi ze zištných důvodů, stýkat se s nimi je pro mě lázeň. Lékaři jsou pro mě na rozdíl od většiny humanitních intelektuálů ti praví intelektuálové. Bez intelektuálských mindráků, většinou s přirozeným smyslem pro humor. Jejich intelektuálství je pro ně samozřejmost a nemají potřebu ho zviditelňovat.

Chodíte na pravidelné kontroly, anebo vše necháváte na poslední chvíli?

Chodím jen na krev, všem ostatním kontrolám se vyhýbám. Ale samozřejmě když přijde z laboratoře nějaké varování, jsem ochoten si nechat strkat cokoli kamkoliv. A od kohokoliv.

Jeden čas jste se náruživě věnoval stolnímu hokeji. Ještě provozujete tento koníček, anebo jste ho už vyměnil za jiný?

Stolní hokej Igra s plechovými hráči, který se, bohužel, už nevyrábí, byl dokonalou hrou. Nikdy nikde na světě jsem na lepší nenarazil. Člověk se na něj mohl naučit hrát virtuózně jako na hudební nástroj. Byl naprosto přesný, dalo se přesně a rychle nahrávat z hráče na hráče, kličkovat, dělat „blafáky", miloval jsem tu hru. Měli jsme celou organizaci fandů této hry, hráli jsem přebory - ale pak přišlo totální nasazení v muzice a nevybředl jsem z něj dodnes. Mám po koníčkách.

Jste nejen úžasný hudebník, ale i komik. Čím se cítíte být víc?

Proboha, nepovažuji se ani za úžasného hudebníka, ani za úžasného komika. Úžasné hudebníky a komiky si ale umím vybrat. Jestli se v něčem považuji jakž takž ve svých „kramflekách", tak to ve psaní písniček a humorných spojovacích textech. Dobře se cítím i jako autor TV sitcomů, považuju je pro slovní humor jako ideální formu. Filmu bych se ale bál. Výsledek mého snažení nemohu sám posoudit, ale přinejmenším mě tato práce baví - a to bylo pro mě vždycky to nejdůležitější.

Proslýchá se, že jste po čtyřiceti letech opustil svou manželku a odstěhoval se k o čtyřicet let mladší kolegyni Libuši Roubychové alias Libuně. Je to pravda?

Samozřejmě, že není. Ale v mém věku je mi trapné se k nedávné kampani v bluvárních časopisech vyjadřovat, a pak se živím legrací a vést vážné polemiky nebo kvůli nějakým výrokům se dokonce soudit, to by mi v mé profesi uškodilo. Bulvár neodsuzuji, patří ke kapitalismu, který jsem celý život chtěl, lidi hlavně baví a krmí je často kravinami, což já dělám vlastně také.

Vizitka:

Narodil se ve znamení Vodnáře.

Proslavil se nejen jako zpěvák s kapelou Banjo Band, kterou založil a v níž i hraje na tenorové banjo, ale i jako moderátor Čundrcountry show a Country estrády. Pro TV Barrandov napsal sitcom Cyránův ostrov a Noha 22, přičemž si v nich i zahrál.

42 let je ženatý s absolventkou strojní průmyslovky Evou, jinak vynikající pianistkou. Vychovali spolu syna Štěpána, který se stal právníkem.

Ve volných chvílích rád maluje. Se svým antiperspektivním stylem, kdy jsou blízké předměty nakreslené přehnaně malé a ty vzdálené zase přehnaně veliké se dostal až do výstavných a aukčních síní v USA.