Kdo mi nepřinese květiny, nesmí přes práh

Herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová (23) se právě rozhodla osamostatnit a odstěhovat se od maminky s přítelem do vlastního bytu, který si pořídila na hypotéku. Také sní, že se stane instruktorkou jógy a otevře si vlastní studio.

Naposledy jste se objevila v seriálu PanMáma, kde jste hrála zdravotní sestřičku Marii. Našla byste s touto postavou nějaké společné rysy?

Byla hodně naivní, ale měla smysl pro humor. Respektive pro suchý humor, který je mi hodně blízký. V její rodině to ani jinak nešlo.

Bylo těžké se vžít do této role?

Nešlo o žádnou psychologii, spíše o gagy, takže to zas tak těžký úkol nebyl. Jen střihy byly krátké, a tak jsem se musela soustředit, abych do nich napasovala co nejvíce proměn.

Jaké máte zkušenosti se zdravotnictvím v osobním životě?

Naštěstí skoro žádné. A když, tak jen dobré. Pocházím z rodiny plné lékařů, takže v případě nouze chodím k nim. Nikdy jsem se proto nesetkala s nějakým negativním přístupem.

Jak jste vycházela s Milanem Šteindlerem v roli vaší potenciální tchyně?

Milana jsem si velmi oblíbila. Je ohromně vtipný, a hlavně skvělý člověk. Okamžitě jsme se sblížili. Svěřovala jsem se mu s osobními problémy. Vždy mě vyslechl a poradil. Také jsem měla velkou radost, když mi oznámil, že se mu moc líbí moje nová deska a texty, které ho prý inspirují. To mě velmi potěšilo. Divadlo Sklep jsem odmalička zbožňovala, takže jeho pochvaly si opravdu vážím.

Novou desku Berenika Meets Jazz jste vydala vloni v říjnu. Jak jste se k jazzu dostala?

Natáčela jsem film Rytmus v patách pod vedením režisérky Andrey Sedláčkové, kde se o hudební aranži staral Emil Viklický. Hrála jsem jazzovou zpěvačku a všechny písničky zpívala. Ohromně mě to bavilo, a tak jsem se zeptala Emila, jestli bychom spolu nenatočili desku. Souhlasil. Takhle jsem to měla snadné.

Kdo vám složil hudbu a napsal texty?

Texty jsem si napsala sama a poslala je Emilovi, který k nim složil hudbu.

Jste ale především herečka. Která role byla ve vašem životě nejzásadnější a proč?

Určitě Tatínkova holčička z cyklu Soukromé pasti. Byla to moje úplně první role a zároveň velmi těžká. Vážím si Petra Slavíka, který mě obsadil, přestože jsem do té doby neměla žádné zkušenosti. Mohl si vybrat nějakou ostřílenou herečku, u níž by neriskoval, že to pak na place nezvládne. Díky tomu jsem mohla ukázat, co ve mně je, a musím přiznat, že od té doby jsem měla samé krásné role.

Poznávali vás potom lidé na ulici?

Ani ne. Začali mě poznávat, až když jsem se objevila v seriálu Ulice. A to opravdu masově, což mě hodně překvapilo. Jednou se mě nějaký pán na zastávce ptal: „Slečno, já vás odněkud znám!" Chvíli přemýšlel a pak povídá: „Už to mám, vy jste u nás dělala hostesku!" To mě velmi zaujalo a od té doby, když se mě někdo zeptá, tak odpovídám: „Dělám hostesku." Jednou dokonce nějaký pán nadšeně souhlasil: „No jo, to bude asi ono!" To je taková moje tajná zbraň.

Zanedlouho se budete od maminky s přítelem stěhovat do vlastního bytu. Vybírala jste dlouho?

Bylo to velice rychlé. Původně jsem měla vybraný úplně jiný byt, ale byly v něm velice tenké zdi. Se svou profesí, kdy neustále zpívám a pouštím si hudbu, do toho ráda pořádám večírky, jsem nechtěla, aby na mě někdo neustále bušil. Musela jsem rychle sehnat něco jiného. A naskytl se právě byt, kde tyto problémy nehrozí. Navíc je na Vinohradech, což je pro mě úplně nejlepší lokalita.

Co dalšího rozhodlo kromě lokality a silných zdí?

Je zařízený, tudíž se tam dá hned bydlet. Dá se vylézt na střechu garáže, což je další plus - mám k dispozici terasu! Plánuji si na ní vysadit bylinky, které ráda používám při vaření. Také miluji řezané květiny, takže doufám, že mi je bude přítel často nosit. Také to bude podmínka každé návštěvy. Kdo mi nepřinese květiny, nebude smět přes práh.

Bude zapotřebí nějaká rekonstrukce, než se nastěhujete?

Naštěstí nemusím upravovat vůbec nic. Všechno je hotové. Jenom chci vyměnit nějaký nábytek. Líbí se mi minimum nábytku a otevřené prostory. Ráda bych si pořídila postel z palet, do obýváku plánuji velký stůl, abych mohla pořádat večeře pro kamarády. Jenže byt není moc velký, má 47 m2, tak uvidíme, jak velký se mi tam vejde.

Ví se o vás, že sbíráte magnetky na ledničku...

Z každé výstavy si vždycky nějakou přivezu. V Čechách to ale není možné, protože jde o naprosto nedostatkové zboží. Nikdy nejsou prodejny k výstavám tak dobře uzpůsobené. Nicméně ze světa jsem si jich přivezla už docela dost, nejvíce z Paříže, kam jezdím poměrně často navštěvovat svou starší sestru Rozálii. Nejraději vzpomínám na výstavu módního návrháře Alexandra McQuenna v New Yorku, odkud jsem si také přivezla magnetku. Nevěřila jsem, z jakých materiálů se dají vyrobit tak úžasné věci.

Jak máte s přítelem rozdělenou péči o domácnost?

Ráda vytvářím domov a baví mě vařit. Úklid ale není úplně moje parketa. Například odmítám mýt okna. Přítel se ale nabídl, že si je vezme na starost. Také počítám s tím, že mi v bytě vyrobí všechno, co si budu přát. Že mi stluče postel i stůl. Plánuji, že u stolu bude každá židle jiná. Já mu pak za to uvařím dobrou večeři.

Kde čerpáte při vaření inspiraci?

Na internetu nebo z kuchařek. Na co dostanu chuť, to uvařím. Naposledy si přítel pochutnal na čočce. Recept jsem dostala od maminky. Přidávají se do ní sušené brusinky a špek. Sušené brusinky jsem nesehnala, tak jsem do čočky přimíchala brusinkový džem. Mělo to sladkokyselý šmrnc. Sklidila jsem velkou pochvalu. Také mi chutná losos se speciálním bramborovým salátem se zakysanou smetanou a hořčicí. Vymyslela jsem si ho sama. Hrozně ráda jím, což je o mně známé. Možná proto si dávám záležet na dobrém ochucení.

Plánujete děti?

Určitě. Ale kdy, to představu nemám. Až přijdou, budu ráda. Nejsem kariéristka, takže prací se rozhodně svazovat nebudu. Toužím se jednou s dětmi přestěhovat do domečku, ale chtěla bych ho mít v Praze, což nevím, jestli je finančně vůbec možné.

Zbývá vám čas na nějaké koníčky?

Teď mám trochu volněji, tak jsem se rozhodla, že se dovzdělám. Přihlásila jsem se na kurzy angličtiny a francouzštiny. Anglicky sice mluvím, ale potřebuji si ji oprášit. Stejně tak francouzštinu, protože svou sestru v Paříži často navštěvuji. Mluvila jsem i plynně italsky, bohužel už jsem hodně zapomněla. To bude další úkol. Řeči mi jdou, protože mám dobrý hudební sluch. Bylo by škoda toho nevyužít. Také bych si ráda splnila svůj životní sen stát se instruktorkou jógy. Sním, že si jednou otevřu vlastní studio, kde budu učit jógu. Cvičím ji odmalička a moc mě baví.

Vaše babička Anna Žídková i maminka Irena Obermannová jsou úspěšné spisovatelky. Vás se sestrou nikdy nelákalo jít v jejich šlépějích?

Píšu texty k písničkám, takže v jejich šlépějích skoro jdu. Na knížku bych neměla nervy, to přiznávám. Raději bych šla na večírek, než seděla doma a psala knihu. Potřebuji společnost. Sestra zase točí dokumentární filmy a píše si k nim scénáře. Má tedy asi k psaní blíž.

Jaký máte vztah se sestrou?

Úžasný. Jako malé jsme se ale nesnášely. Je o šest let starší a panovala mezi námi sesterská rivalita. Našly jsme si k sobě cestu, když mi bylo šestnáct. Do té doby jsem pro ni byla otravný smrad. Dneska ale na sebe nedáme dopustit, se vším se jedna druhé svěřujeme. Také díky tomu, že žije v Paříži, jsme si vzácné.

Neplánujete nějaký společný projekt? Ona režisérka, vy herečka, to se přímo nabízí.

Plánujeme, ale zatím nemohu nic prozradit.

Působíte velice křehce, dokáže vás něco vytočit?

Křehce? Všichni mi říkají, že působím spíš přidrzle. Jsem hodně flegmatická a klidná. Mě jen tak někdo z rovnováhy nevyvede. Samozřejmě se dokážu vytočit a zvýšit hlas. Nejsem ale hysterická.

Co vás naposledy vytočilo?

Vytáčí mě rasismus. Naposledy jsem v novinách četla, že dělnická strana udala malíře, který vymýšlel návrhy na romskou vlajku. Udali ho, že porušil zákon o užívání státního znaku. Také mě vytáčí, když mi v restauraci odmítnou dát vodu z kohoutku. To mám pak tendenci odejít. Ve světě to všude normálně funguje, tak nechápu, proč u nás ne. Potom jsem opravdu nepříjemná.

Máte nějaký sen, s kým z herců byste si ráda zahrála? Třeba  ze zahraničí...

Jako třeba s Johnny Deppem? To bych moc ráda. Ovšem nevím, jestli se mi to úplně podaří. Jinak s řadou úžasných českých herců už jsem si zahrála. V seriálu Život je ples s Radkem Brzobohatým, Stanislavem Zindulkou, Danielou Kolářovou, Alenou Vránovou. Točila jsem i s Karlem Rodenem, takže v tomto ohledu mám celkem splněno.

Vizitka:

• Narodila se 15. února 1991 v Praze Ireně Obermannové a Danielu Kohoutovi.
• Na Gymnáziu Jana Nerudy studovala klasický zpěv, poté přestoupila na hereckou konzervatoř.
• Hrála v Divadlech Na Fidlovačce, Jiřího Grossmanna, Komedie a ve Švandově divadle. Nyní ji můžete vidět v Divadle Viola v představení Století hitů a ve Studiu Dva v představení Hello, Dolly!.
• V televizi se zviditelnila rolí dcery zneužívané otcem ve filmu Tatínkova holčička z cyklu Soukromé pasti. Vidět jste ji mohli také v seriálech Ulice, Život je ples nebo PanMáma.
• Zpívala v kapelách One Big Boat, Discoballs, nyní působí ve skupině Femme Plastique.
• Má ráda zelenou barvu.

Připravila: Jana Hájíčková   Foto: TV Nova a ČT