Jsem rád sám, ale samotář nejsem

Autor: Redakce

O zpěváku Danu Bártovi (44) nebylo dlouho slyšet, ale teď je ho všude plno. Na konci roku si totiž odskočil od své přítelkyně a milovaných vážek, aby absolvoval turné k novému albu Maratonika.

Kde jste čerpal inspiraci k novému albu?

Spíše nám všem v kapele se inspirace načerpané ze všech možných duší, mozků a světů začaly přelívat přes okraj a začalo být záhodno pokoušet je zachytit, aby neodtekly vniveč. Album obsahuje různě interpretovaných devět písní s různě rozloženým autorstvím, takže bych mohl směle říci, že nás ovlivnilo všechno včetně ničeho.

Filmoví diváci si vás vybaví v roli Vodníka v snímku Kytice. Přišla od té doby nějaká další nabídka na účinkování ve filmu?

Herec nejsem. Kromě role dětského vraha v surreálné Jarmareční boudě jsem se na stříbrném plátně představil jen na chvilku, jako poněkud mlčenlivé holé tělo s vrásčitou hlavou ve vodě, proč asi? No, právě proto, že hercem nejsem. Žádná další nabídka tím pádem logicky nepřišla a mě nemělo co začít bavit (smích).

K vašim zálibám patří fotografování. Na jaký úlovek jste nejvíce pyšný?

To je jiná káva! Melanocypha snellemanni, Chlorogomphus kitawakii, Rhinocypha chaoi, Phyllocycla vesta, Gynacantha bartai. Omlouvám se čtenářům, ale fotím jenom vážky, a zrovna tyhle česká jména nemají. Pyšný je silné slovo, ale za vážky jsem rád, není mnoho jejich fotografií z volné přírody. Vlastně skoro žádné.

Co je podle vás na vážkách nejzajímavější?

Ony samy. Jak vypadají, jak se chovají, jak se pohybují, jak doplňují krajinu. Vzrušuje mě, jakkoli to zní pitomě, když se objeví tento živočich na dosah. Zabořit lokty do písku dna v miniaturní peřeji nějaké mělké říčky v tropickém lese, pod stromy vysokými jako paneláky, neslyšet nic než ptáky a cikády, zkoušet využít tu trochu světla, kterou hustý podrost a koruny propustí, a snažit se vyfotit třícentimetrového tvora sedícího na poloshnilém listu. Zkrátka být mezi nimi tak jako zaujatě a plně přítomen... Nějak mě obohacují. To je na nich zajímavé.

Vážky jste začal fotit v tropech. Je ještě něco, čím vás pobyt v tamních končinách?

Fotit jsem je začal opravdu tam, ale vážně jsem se jimi začal zabývat až v Čechách. A pak ten zájem zase přenesl zpátky do tropů. Asi nejvíc mi dal tropický les, miluju to v něm. A pak také komunikace s místními, kontakt s jejich životní úrovní a s jejich pracovním prostředím. Nemyslím tím nějaké pralidi s čelenkami a oštěpy, ale obyčejné farmáře, rybáře, řidiče dodávek, prodavačky rajčat a kokosáků, pokojské, studenty a tak dále. Nejsem od té doby schopen u nás uvěřit nikomu jinému než nemocnému „houmlesákovi", že se má špatně.

Ví se o vás, že cestujete sám. Jste samotář?

Jsem rád sám, ale samotář asi nejsem. Většinou cestuju s přáteli přírodozpytci. Sám osamělý jsem toho popravdě moc nenacestoval, jen jeden týden po Kostarice, čtrnáct dní po jihozápadní Indii, jeden den po Ploučnici u Mimoně, půlden na Sněžce. Občas se plácám sám po Šumavě...

Čemu se ještě rád věnujete ve volném čase?

Editaci a úpravě těch fotografií a vůbec tvorbě. Nebo si čtu. Jen tak se flákám. Dumám. Uvařím polívku. Sem tam rozštípnu nějaké to polínko. Vlastně se těšívám na volno, abych mohl pokračovat v práci na něčem, k čemu jsem se pro samou práci už dlouho nemohl dostat (smích).

Když se chcete pobavit, kam vyrážíte?

Vyrážím už raději domů. Naštěstí mě baví práce, takže už nikam moc vyrážet nemusím. Několik párů střevíců už jsem protančil. Přiznávám, nežinýroval jsem se.

V pořadu 13. komnata v České televizi jste nepopřel, že ve vašem životě bylo drogové období. Co bylo pro vás tím impulzem skončit a přestat?

Začal jsem si jako feťák vadit. Na začátku to vypadalo, že se budu fetováním bavit, ale rychle to přešlo. Nejdřív jsem s tím obtěžoval okolí, pak bezprostřední okolí, pak své nejbližší a nakonec sebe. Tak jsem toho nechal. Děkuji všem, kteří mi pomohli prohlédnout, a jsem upřímně rád, že se to obešlo bez drsnějších následků, než jsou občasné výčitky svědomí a trochu pošramocená pověst.

Je vám už 44 let, se svou přítelkyní žijete tři roky - neuvažujete o tom, že založíte rodinu?

Pořád o něčem uvažujeme, i o tomhle. Už mám osmiletou dceru, takže zkušenosti mám. Jsem přesvědčen, že něco nového si jistě brzy vyzkouším, zbytek si přečtu nebo odkoukám (smích).

Jak jste vycházel s vaším otcem? Co si myslíte, že máte po něm?

Ale jo, šlo to. Musím zavolat tátovi a pozeptat se ho, jak on vycházel se mnou. Mou pubertu jsme spolu netrávili, takže jsme byli ušetřeni lecjakých zklamání. Nějaké povahové rysy jsem zdědil. Například prchlivost. Muzikalitu zřejmě určitě také. Držení cigarety a způsob šlukování a odklepávání. To si ale nejsem jist, jestli jsou tyto znaky dědičné. Také jsem po něm podědil tvar bederní lordózy. Vousatost a její typ taky. Ségry si mě občas dobírají, že jsme si čím dál podobnější...

Co vás dokáže rozčílit? Kdy jste se vytočil naposledy?

Včera kvůli pomalému připojení. To funguje spolehlivě. Chcete-li mne naštvat, pomalu mě připojte (smích).

Dáváte si nějaká novoroční předsevzetí? Jaké to bude letos?

Vlastně nedávám, což ale neznamená, že si letos nějaké v silvestrovském naložení nedám.

Je něco, čeho byste ještě rád dosáhl? Třeba si zazpíval s nějakým idolem?

Mám co dělat tak na tři životy, takže to vezmu postupně. Uvidíme, čeho tím dosáhnu. Vzorů, tedy inspiračních zdrojů, mám hodně, ale nikdo konkrétní mě nenapadá, žádnou silnou touhu, kvůli které bych napřel síly nějakým směrem, nemám. Spíš bych si od nich nechal v něčem poradit nebo bych je jen tiše pozoroval při práci.

Vizitka:

Narodil se ve znamení Střelce 14. prosince 1969 v Karlových Varech.

Je známý ze skupin Alice, Die El.Elephant!?, Sexy Dancers, J.A.R. nebo z projektu Illustratosphere.

V devadesátých letech zpíval v muzikálech Jesus Christ Superstar a Evita.

Je držitelem devíti cen Akademie české populární hudby v kategorii zpěvák roku, v roce 2006 se umístil třetí v anketě Český slavík.

Ze vztahu se spisovatelkou Kateřinou Procházkovou má osmiletou dceru Elišku, která žije s matkou ve Velké Británii. Za otcem jezdí na velikonoční, letní a vánoční prázdniny.