Fanynky mě nepronásledují

Autor: Redakce

Zpěvák a skladatel Michal Hrůza (40) se vydal před šesti lety na sólovou dráhu z tehdy úspěšné kapely Ready Kirken, kterou v roce 1996 založil. V těchto dnech vydává už třetí album, což dokazuje, že se vydal správným směrem.

Právě vychází vaše nové album Noc. Proč tak temný název? Kde jste čerpal inspiraci? V noci?

Deska se sice jmenuje Noc, ale je součástí dvojalba, které dostalo název Noc a Den. Takže tahle deska se jmenuje Noc a zhruba do roka bychom ještě rádi vydali druhou část Den. Inspiroval jsem se tak jako vždycky vším možným okolo mě i kolem mých blízkých a je pravda, že naprostá většina písniček vznikala v noci. O noci se také ve většině písní zpívá, ale neznamená to, že by tahle deska byla nějak smutná. Spíš se dívá na svět nočním pohledem, takže by se dalo říct, že je možná hlubší.

Kde se vám nejlépe skládalo?

Ke skládání potřebuju klid, takže nejradši pracuju na chatě u Berouna. Jeden text jsem také napsal na dovolené a jeden v Tatrách. Přes den jsem lezl po horách a večer, kdy jindy, skládal. Právě tam vznikla písnička Intuice.

Pro Anetu Langerovou jste složil hit Voda živá. Spolupracujete ještě? Objeví se i na vašem albu Noc?

Hrozně to letí, jestli počítám dobře, je to už osm let. Kromě Vody živé jsme ještě spolupracovali na „Malé mořské víle", na poslední desce si Aneta vybrala píseň „Stačilo říct". Přestože spolupracujeme už tak dlouho, za celou tu dobu jsme ale společně nic nenazpívali. Tak jsem rád, že k tomu konečně došlo a píseň Plamen je součástí mé nové desky. Je to duet, který vznikl do soundtracku k filmu Lidice. Trochu jsme ji znovu smíchali, takže je na tomto albu „Noc" v nové zvukové verzi.

Scházíte se spolu i mimo práci?

Ano, ikdyž už ne tak často, teď například Aneta vystoupila na našem křtu jako host. Jdeme si každý svojí cestou, ale myslím, že máme pořád nadstandardní vztah. Vždycky budu rád s Anetou spolupracovat.

Zmínil jste se o filmu Lidice, k němuž jste složil hudbu. Byla to vaše první filmová zkušenost. Jak jste byl s výsledkem spokojen?

Na hudbě k Lidicím se podíleli ještě James Harries a Karel Heřman a myslím, že jsme se všichni snažili udělat tu nejlepší hudbu, jaké jsme byli schopni. Výsledek musím nechat na divácích, my jsme byli spokojeni. Pracovali jsme na ní sedm měsíců a vzhledem k tématu filmu a velikosti filmu jsme si myslím sáhli na dno, jak se říká. Bylo pak zajímavé vidět celý film hotový, protože jsme ho znali jen podle scén, do kterých jsme vkládali jednotlivé hudební pasáže. Na premiéře jsem ho vlastně shlédl poprvé ucelený a byl to neskutečný zážitek. Uvědomil jsem si, kolik lidí se na vzniku takového filmu podílelo, aby všechno fungovalo, tak jak má. Je potřeba skloubit práci několika desítek lidí, což je fascinující. Takže jsem moc rád, že jsem u toho mohl být, ale popravdě jsem se zase těšil na koncertování a psaní písniček.

Uvažujete, že byste se pustil do dalšího filmu?

Uvědomil jsem si, že mě to stálo strašně moc energie. Takže v dohledné době určitě ne. Navíc začíná koncertní letní sezóna, na podzim pojedeme turné a souběžně s tím musím dopsat nové skladby na desku „Den". Nikdy neříkej nikdy, takže když by ještě někdy nějaká nabídka přišla, zase bych o ní přemýšlel, ale třeba až za pár let.

Jistě máte spousty fanynek, vzpomenete si na nějaké kuriózní setkání?

Teď mě nic nenapadá, spíš mám radost, když mi někdo řekne, že mu text připadá jako z jeho života. Když se někdo ztotožní s mým příběhem a bere ho za svůj. S fanoušky a s lidmi, které nějak baví to, co dělám, komunikuju hlavně na internetu. A že by mě nějaká fanynka pronásledovala, na to si opravdu nepamatuji (smích).

Nežárlí manželka Linda na vaše fanoušky?

Určitě ne. Nejnáročnější je, když musím skládat písničky a právě mizím z domu někam, kde mám klid. Ale za těch šest let si už snad zvykla.

Prozradíte váš recept na spokojené manželství?

Nevím, asi brát toho druhého takového jaký je a nesnažit se ho měnit. Hlavně se ti dva musejí mít prostě rádi.

Co musí žena vyzařovat, aby vás zaujala?

To nelze říct takhle obecně, je to individuální. Většinou, když mě někdo zaujme, tak jsem trochu nesvůj a chovám se jako trouba. Někdy mě to i baví přehánět a chovám se jako Pierre Richard. Všechno mi padá z ruky, zakopávám a říkám vtipy, kterým se nikdo nesměje. Většina dívek si myslí, že jsem naprostý idiot a vůbec je nezajímám, některé (výrazná menšina) se tomu směje a je tam pak teoretická možnost, že bych si s dotyčnou mohl eventuelně třeba i rozumět.

S manželkou vychováváte pětiletou Marianu. Myslíte, že podědila nějaké geny po vás?

Určitě, vymýšlí si básničky, hraje si se slovy, je i hudebně nadaná, což je ovšem kombinace obou rodičů.

Trávíte hodně času pohromadě? Kam vyrážíte na dovolenou?

V létě většinou každý víkend koncertuju, takže když náhodou nehrajeme, jezdíme k moři do Chorvatska za jedním mým kamarádem. Přiženil se na takový malý ostrůvek, kde nám vždycky sežene ubytování. V zimě se snažíme na lyže, letos jsme byli v Krkonoších.

Kdybyste se nestal muzikantem, čím byste chtěl být?

Hudba mě uhranula v sedmé třídě základní školy a od té doby jsem už vlastně nechtěl být ničím jiným, než muzikantem a hrát v kapele. Když mi bylo patnáct, zamiloval jsem se do elektrické kytary, jenže tenkrát byly nedostupné. Pamatuji si, jak jsme s kamarády na táboře založili první kapelu, ve které jsme hráli na ešusy, hřebeny a kýble. V patnácti letech jsem vzal poprvé do ruky kytaru a začal hrát. Cesta k tomu, abych se mohl hudbou živit, byla samozřejmě strašně dlouhá. Rád vzpomínám na všechna ta povolání, kterými jsem prošel, některá byla opravdu zajímavá, třeba jsem prodával potravu pro psy a pro kočky.

Máte doma nějakého mazlíčka?

Měli jsme psa a říkali jsme si, že si dáme chvíli pauzu, ale poslední dobou si o jeho nástupci povídáme čím dál častěji...