Do školní lavice by mě už nikdo nejspíš nedostal

Autor: Redakce

Herečku Veronikou Freimanovou (57) si jistě vybavíte jako Janu Dvořákovou ze seriálu Vyprávěj. Stejně jako Jana ráda pomáhá ostatním lidem.

Seriálem Vyprávěj protekla už spousta času. Vzpomenete si ještě na první scénu, kterou jste točila se Sváťou Skopalem?

Bylo vedro a točili jsme scénu s naším novým embéčkem. Projížděli jsme venkovem a před posekaným polem s kulatými balíky slámy nám došel benzin. Ty kulaté balíky se pak musely odmazávat, protože na tu dobu vypadaly nepatřičně. A přitom pár dní před tím, když tam byla produkce na obhlídkách, obilí ještě stálo. Jenže zemědělci na nás nečekali, sklidili úrodu a nám tím trošku zavařili. J

Co jste měla na sobě?

Bílé šaty s modrými kytkami a na hlavě silonový šátek složený jako čelenku. Vzpomínám si, že mi vůbec nedržel.

Zkusme se na Dvořákovy podívat očima Veroniky Freimanové. Kdy se Josef ukázal jako skutečný kavalír?

Josef a kavalír? Tohle spojení mě nikdy nenapadlo. Pivo, sednout si k televizi a hlavně neřešit žádné problémy - to je Josef. (smích) Naprostý opak Sváti Skopala. Ten je starostlivý kolega a kavalír určitě taky.

A který okamžik přinesl Janě Dvořákové největší nervy?

Určitě toho bylo víc. Kolaps babičky a věci kolem dětí. Přesně si ale nevzpomenu.

Pojďme k aktuální, čtvrté řadě seriálu Vyprávěj, která se přehoupla přes rok 1989. Nechají tvůrci Janu v klidu stárnout a odpočívat?

Tak jednoduché to určitě nebude. J Jana, ale vlastně i Josef budou akční, každý trochu jinak. Rozhodně nebudeme doma plést punčochy.

Co byste ještě prozradila?

Mladí pojedou na dovolenou do Chorvatska. Nás s Josefem ale nechají doma.

Jaké pro vás byly první porevoluční roky?

Plné optimismu, asi jako pro většinu ostatních. Myslím, že tehdy ani v nejmenším nikdo nečekal, že to s tou nadějí nedopadne úplně tak dobře a dneska budeme z politického dění spíše zklamaní.

A došlo během těchto let ve vašem životě k nějakému důležitému setkání?

Nevím... I když... Někdy v roce 1995 nebo 1996 jsem začala hostovat v divadle u Karla Heřmánka, což postupně mojí divadelní práci obrátilo někam úplně jinam.

S pádem režimu přišla velká touha Čechů vycestovat do zahraničí. Kam jste se vydala vy?

Díky své práci jsem se ven podívala už před revolucí. Činoherní klub jako jeden z mála totiž mohl hrát v zahraničí, takže jsme projeli Kanadu, Francii, Finsko a řadu dalších zemí. Ale krásnou vzpomínku mám právě na tu noc, kdy se otevřely hranice.

Povídejte...

Ruda Hrušínský nás naložil do své staré Lady a vyrazili jsme do švýcarského Lausane hrát českým emigrantům inscenaci Hodinový hoteliér. Na hranicích s Německem se courala v obou směrech spousta lidí, kteří si vychutnávali první okamžiky svobody. Na obou stranách se dost popíjelo a vůbec byla vidět ta velká radost. Ale Jirkovi Kodetovi ten zážitek nejspíš trochu zhořkl...

Jak to?

Praskl nám chladič a voda se vylila do auta a rozežrala Jirkovi jeho krásné semišové boty. A to byla v jeho případě opravdu velká nepříjemnost. J

Na jaké zážitky se na svých cestách zaměřujete?

Rozhodně nejsem lovec, který cíleně vyhledává něco konkrétního. Hlavně chci vědět, kde jsem a co všechno tam je. Když byly naše dcery menší, jezdili jsme každý rok ke známé na Mallorku. Byly to fajn roky, ale dneska toho chci poznat co nejvíc, a proto už nerada jezdím na stejná místa.

Pořád platí, že byste se chtěla podívat do Mexika?

To Mexiko... Kdysi jsem to někde spíš jen tak plácla a nedávno jsem o této zemi dostala knížku. Pokud budou síly stačit, určitě bych tam chtěla jet. Ale v nejbližší době se tam nechystám.

Zažila jste na dovolené nějaký nepříjemný zážitek?

Nesýčkujte! Pro mě je dovolená tak výjimečná záležitost, že si ji otrávit nenechám. Navíc jsem tak odevzdaný člověk, že když sednu do letadla, neřeším, jak hluboko se při turbulenci propadneme. Prostě vím, že s tím nic neudělám, a doufám ve šťastný konec.

Setkala jste se na svých cestách s bídou?

Tu největší jsem viděla v Kambodži, tam se člověk sám se sebou opravdu hodně srovná. Zatímco v sousedním Thajsku jsou lidi milí a usměvaví, tam je vidět, čím si asi ten národ prošel. Mají to ve svých tvářích.

Láska k bližnímu a touha pomáhat. I to máte společného s Janou Dvořákovou. Jak jste se vlastně stala patronkou linky proti rakovině prsu?

Před lety si sdružení Mamma help, které tuto linku provozuje, zadalo průzkum, kdo by měl být její patronkou. A ani nevím jak, ale prostě jsem se ocitla na vrcholu žebříčku. Holky si mě prostě vybraly...

Jak tato linka funguje?

Poradí a pomůže. Dovoláte se ženám, které si touto zkušeností prošly, a k dispozici je také psycholog. A to nejenom ženám, ale i jejich partnerům, protože tahle nemoc logicky ovlivní celou rodinu. A je přece báječné, když chce někdo pomoci manželce nebo mamince. Někdy stačí, když ta ženská ví, že v tom není sama.

Nedávno jste měla vážný úraz. Jak se změnil váš pohled na svět?

Žádný úraz jsem neměla, to je výmysl bulváru. S vaším jménem hraje takovou ruletu, a když se prostě dostanete na řadu, něco na vás vyhrabe.

Omlouvám se, nechal jsem se napálit. Jak je to tedy ve skutečnosti?

Pravda je taková, že jsem si zhruba před třemi roky poranila nohu při koupání v moři. Následně se mnou točila reportáž televize o tom, jak cvičím pilates a jak je to skvělé na záda. Bulvár si tyhle dva okamžiky spojil a vytvořil nesmyslnou kauzu o tom, že jsem skoro na vozíku, nemůžu chodit a přicházím o spoustu práce.

Ještě jednou se omlouvám...

Nebavte se se mnou, prosím, o bulváru. Štve mě, že to čtete, když se mnou chcete dělat rozhovor. Vy, novináři, byste měli vědět, že je to všechno slátanina. Jak se tomu mám bránit já?

Mrzí mě to. Ale to, že učíte na konzervatoři, snad pravda je...

Bohužel už ne. Strávila jsem tam loňský školní rok, ale ten letošní jsem musela z časových důvodů odmítnout. Už bych to totiž opravdu nestíhala...

Byla jste dobrá učitelka?

Neřekla bych, že jsem byla učitelka. Spíš jsem se snažila studentům předávat svoje zkušenosti. To, co jsem se naučila a to, o čem si myslím, že v herectví funguje.

Co byste řekla o svých studentech?

Měla jsem ve třídě specifický vzorek, protože těm dětem už o něco opravdu jde a bylo to skutečně vidět. Všem jim přeju, aby se uchytily a aby jim to šlo. V herectví hodně záleží na štěstí a na tom, koho potkáte na jevišti. Talent vám pomůže hodně, ale zároveň si za tím musíte jít.

Troufla byste si na univerzitu třetího věku? Myslím v roli studentky...

Ne, ne. Jsem strašně roztěkaná a v touze po vědění se moje cíle často mění. Na tohle bych asi neměla odvahu.

A patří k vašim touhám po vědění také minulost vaší rodiny? Vyprávěla vám o předcích vaše babička, která se dožila vysokého věku?

Vyprávěla a často. Nejenom mě, ale i mým dcerám. Jsem ráda, že ji holky zažily, protože byla nedílnou součástí jejich života. Po předcích ale shodou okolností pátrám i tak trochu na vlastní pěst: s režisérem Davidem Sísem totiž pro Českou televizi připravujeme jeden díl z cyklu Tajemství rodu. Na cestách časem jsem pořád překvapená a sama jsem zvědavá, kam až se dostaneme.