Jste zde: Úvodní stránka › Zajímavosti > Rozhovory > Čeká mě televizní striptýz

Rozhovory

Setkání s Igorem Barešem

Čeká mě televizní striptýz

Autor: Redakce

S hercem Igorem Barešem (45) jsme si povídali v zákulisí Národního divadla, kde se odehrával příběh Našich furiantů. Sympatický rodák z Olomouce si občas odběhl na jeviště, ale vždycky se vrátil a ochotně vyprávěl dál. O seriálu Život je ples, o legendární Sanitce nebo o své rodině.

Pane Bareši, v Našich furiantech hrajete Matěje Šumbala. Patří tato role vesnického sedláka k vašim oblíbeným?

Já v tom představení nehraju od začátku. Máme za sebou přes 150 repríz a já jsem naskočil někdy v polovině. Bylo to čistě z provozních důvodů, protože panu Švehlíkovi, který tu roli hrál přede mnou, nebylo v jednu chvíli dobře. Nezbylo nic jiného, než abych tento poměrně jednoduchý záskok vzal. A od té doby mi role už zůstala. Šumbala hraju rád, protože ta role je nenáročná a přitom efektní, takže mám během představení poměrně dost času odpočívat. (úsměv)

Naši Furianti, hra, kterou Ladislav Stroupežnický napsal před více než sto lety, má nadčasový charakter. Co na ní současný divák nejvíc ocení?

V představení se objevují „živí" lidé s vlastnostmi, které se v čase moc nemění. Také téma bude divákovi připadat známé - boj o moc na malé vesnici, sousedské spory, regionální politika... Všechno to jsou věci, které se každého z nás nějakým způsobem dotýkají. Celé je to ale pojaté úsměvnou formou, a to je dobře.

Vy sám máte se životem na vesnici nějakou zkušenost?

Pocházím z předměstí Olomouce, vystudoval jsem zemědělskou školu a se životem na venkově jsem tak trochu počítal. Jenže pak se to nějak zvrtlo a já jsem dostal chuť exhibovat na jevišti. Ale je pravda, že ještě když jsem hrál v Brně, pokoušel jsem se na vesnici bydlet. Rychle mě to ale opustilo a můj život se začal ubírat jinou cestou. Momentálně se považuju za městského člověka, ale umím si představit, že kdybych přece jenom skončil u exotických zvířat, bylo by mi na venkově líp.

Ještě k Našim furiantům. Ta hra je plná sporů a hádek. Jakým způsobem řešíte konflikty ve skutečném životě?

Pokud jsem přesvědčený o tom, že mám pravdu, a to je ve většině případů, protože já se obvykle nepletu (smích), tak si za tou svou pravdou dokážu jít. Ale ne až do krve. Nejsem zahleděný do sebe a dokážu přijmout jiný názor.

Hádáte se někdy?

Hysterické období mám, zaplaťpánbůh, za sebou. (smích) Teď už jsem klidnější a svůj názor se snažím prosadit spíš asertivně než nějakým emočním výbuchem.

V Národním divadle se momentálně objevujete hned v devíti hrách. Je pro vás toto angažmá dosavadním divadelním vrcholem?

Splnil se mi sen, který jsem měl od té doby, kdy jsem začal hrát. Vlastně jen chvíli jsem myslel, že mi bude nejlíp na Moravě, v Brně nebo v rodné Olomouci. V Národním divadle jsem už sedmý rok a po organizační stránce si toho vážím a nechci na tom nic měnit. Ale za svůj opravdový divadelní vrchol beru působení v Mahenově divadle v Brně, kde jsem byl od roku 1991 asi deset let. Tehdy jsem byl mladý a nepopsaný a všechny ty velké role ve mně zanechaly hlubokou stopu.

Berete to tak, že jste si musel Národní divadlo zasloužit?

Podívejte, v Národním divadle hrají čerství absolventi, případně i studenti, DAMU nebo herci, kteří nejdřív „dozrávali" třeba v Brně nebo v Ostravě a pak přešli sem. To je i můj případ. Obojí je správně, protože i Národní divadlo potřebuje mladé talentované herce.

Dobře, ale bylo to tak, že jste na tu nabídku čekal a moc jste si ji přál?

Vůbec ne. Já tu nabídku dostal třikrát a dvakrát jsem odmítl, protože jsem v sobě nenašel sílu udělat ten zásadní krok a přestěhovat se 250 kilometrů na západ. Takže jsem kývl až na tu třetí, která pro mě byla zásadní a zlomová. Přišla v době, kdy jsem byl na volné noze a hostoval v několika pražských divadlech.

V čem se Národní divadlo od většiny dalších divadel liší?

Vlasta Chramostová kdysi řekla, že Národní divadlo je klec plná osobností, ve které se teprve po deseti letech začnete cítit aspoň trochu jako doma. S tím souhlasím, protože tady máte čtyři činoherní scény a některé herce nemusíte potkat třeba rok. Já jsem ale moc dobře věděl, že jdu do „anonymní masy". Nemusím mít kolem sebe přátelský kolektiv, já potřebuju profesionály, kteří mě nezdržují. A to v Národním divadle platí stoprocentně. Jinak bych ale nejraději pracoval sám, třeba jako malíř nebo sochař, protože jako herec „chca nechca" musíte do kolektivu zapadnout. A to není vždycky příjemné.

Takže vaše divadelní srdíčko dál zůstává na Moravě, kde ještě občas hrajete?

To bych neřekl, spíš jsem takový herec cestovatel. Svoje divadelní sny si momentálně plním jinde než v Praze. Pokud se dozvím o něčem, u čeho bych nechtěl chybět, jsem schopný se tomu konkrétnímu divadlu i vnutit. (úsměv) Tak to bylo třeba v případě představení Zánik samoty Berhof, které před lety podle předlohy Vladimíra Körnera nastudovalo Divadlo Šumperk. (úsměv)

Kde všude tedy hrajete?

V Olomouci hostuji v představení Ucho, které se nehraje přímo v divadle, ale ve vedlejším rozhlasovém studiu. Díky jeho vybavení tematika odposlechu ještě víc ožívá. Za zmínku stojí i karlovarské divadlo, kde se snaží obnovit stálý soubor. Momentálně tam uvádějí první hru s názvem Divadelní komedie. A jednou za měsíc ještě dojíždím do brněnské Reduty.

Neunavuje vás to náročné cestování?

Vůbec, naopak si při něm odpočinu. Neřídím, takže všechny vzdálenosti překlenu vlakem nebo nočním autobusem. Díky tomu se můžu věnovat sám sobě - číst si, poslouchat hudbu a tak. Doma se totiž plně věnuju malé Toničce. To cestování ale už mám tak „vychytaný, že po zkoušce dorazím kolem půl šesté do Olomouce, odehraju tam představení, a někdy o půlnoci jsem zpátky v Praze. Všechno se strašně zrychluje.

Pokud se nepletu, na konci března vás čeká opravdu exotická cesta...

Je to tak. S představením Co se stalo, když Nora opustila manžela jedeme na deset dní do Kolumbie. Nechápu, kdo je tam zvědavý na české divadlo a hru od rakouské autorky. Mám ale zprávy, že všech pět představení je téměř vyprodaných, takže to někdo opravdu dobře zorganizoval.

Nebojíte se? Kolumbie je přece jenom známější kvůli narkomafii...

Nejvíc mě děsí samotná cesta, protože nejsem zvyklý sedět tolik hodin na zadku. Kolumbie se ale nebojím, nechystám se do džungle a po Bogotě nebudu chodit sám. Strach mám možná tak z nějakého bacilu, ale z lidí ne. (smích)

Jezdíte do rodné Olomouce i ve volném čase?

Snažím se. Mám tam rodný dům a něco mi říká, abych se ho nezbavoval, protože se tam třeba časem vrátím. Momentálně mám sice blíž k Praze, ale vždycky budu Moravákem.

Kam si tam rád zajdete?

Na hřbitov. (smích) Ne, netvrdím, že všichni blízcí jsou po smrti, pořád tam mám pár zásadních přátel. Ale jsem líný a navíc tam obvykle jedu jenom vybrat poštu nebo vyvětrat. Pokud ale čas mám, rád si zajedu na Svatý Kopeček nebo na Hrubou vodu, kde jsme měli takovou malou chatu.

Jak vzpomínáte na svoje dětství?

Když se díváte na svět dětskýma očima, je pro vás všechno nové a zábavné. A je to zásluha rodičů, že můžu na dětství vzpomínat moc rád. I když mi později došlo, že naše rodina nebyla až tak ideální. To už jsem ale věděl, že jen málokterá rodina má opravdu takové štěstí. Olomouc jsem opouštěl nerad a v Brně jsem si nikdy nezvykl. Velkou roli v tom sehrál i můj děda, který mě přivedl k přírodě a potažmo i touze věnovat se exotickým zvířatům v Zoologické zahradě na Svatém Kopečku. Ale jak už jsem říkal, všechno nakonec dopadlo jinak a začal jsem zlobit...

Já taky zlobil... Vraťme se ale k vašemu hraní. Kromě divadla se objevujete i na televizních obrazovkách, momentálně třeba v seriálu Život je ples. Stíháte ho sledovat?

Když to jde, tak se dívám. A jsem velmi spokojený. Vlastně už během natáčení jsem byl přesvědčený, že se to povede. Už jenom to obsazení...

Postava faráře Řípy vám tedy sedla?

Já tvrdím, že každý dobrý herec by měl aspoň jednou hrát faráře. Mě to potkalo teď a jsem moc rád. S panem režisérem Slavíkem jsme spolupracovali poprvé a ve všem jsme se shodli.

Farář Řípa neustále řeší spory se svou dcerou. Vy sám máte dcery hned dvě, a ta starší, Sonja, je zrovna v pubertě. Máte to s ní hodně těžké?

Žije s mou bývalou partnerkou, takže ji vychovávám tak trochu z povzdálí. Nevím úplně všechno, ale Sonja si začala pubertu odbývat už před dvěma roky. Ve dvanácti vykouřila první cigaretu, obarvila si vlasy na růžovo a prohlásila, že komunisti jsou svině. (smích) Teď je ve fázi jakéhosi zklidnění a na život se už nedívá tak emočně. Vyloženě blízký vztah ale nemáme, takže víc by vám řekla její maminka.

Sleduje Sonja vaši kariéru?

Ani moc ne. Odmalička byla zvyklá, že se tatínek živí hraním, a proto to dneska bere normálně. Líbili se jí třeba Horákovi a dokonce byla i na Našich furiantech. Samozřejmě že nepřišla na mě, ale na pana Donutila. (úsměv)

Můžete alespoň nakousnout, co vás čeká v závěrečných dílech seriálu Život je ples?

Vcelku dramatické chvilky. Řípovy spory s dcerou Lindou vyústí v její útěk z domova. Následující události budou trošku připomínat thriller, ale všechno nakonec dobře dopadne.

Je stáří téma, které by se vás už teď nějakým způsobem silně dotýkalo?

V tomto směru jsem strašně zbabělý. Když mi umíral tatínek a šest týdnů ležel v nemocnici, byla pro mě každá návštěva traumatizujícím zážitkem. Podobně jsem to měl i s maminkou nebo dalšími příbuznými při návštěvách v léčebnách dlouhodobě nemocných. Podle mě ale ani těžce nemocný člověk nemá z takové návštěvy jednoznačně příjemné pocity.

Vy sám se stáří a smrti bojíte?

Nějak jsem si to v sobě uspořádal a vlastně mám docela rád funerální místa, kde si člověk uvědomí, že smrt je nedílnou součástí života a jedinou spravedlností na světě. Dodnes pláču u filmu Nezralé maliny a dokážu si představit i život v domově důchodců. Důležité ale je, s jakým zdravím bych tam šel. Když budu zdravý důchodce, bude mi jedno, jestli jsem doma nebo tam.

Zahrál jste si někdy tajemnou, možná až mysteriózní roli?

V televizi ani ve filmu mě zatím žádná taková nepotkala. Ale ještě když jsem hrával v brněnském divadle v představeních Zločin a trest nebo Bratři Karamazovi, měl jsem k tomuto tématu blízko. Režisér Zdeněk Kaloč mi otevřel Dostojevského svět a já jsem díky tomu v sobě začal objevovat záhyby duše, o kterých jsem do té doby nevěděl. V té době jsem byl v jisté fázi prožívání a měl jsem pocit, že kdybych udělal ještě krok nebo dva dál, mohlo by se stát něco mezi nebem a zemí, což by nebylo úplně v pořádku. Tahle fáze prožívání ale věkem slábla, až se změnila ve fázi předstírání.

Je vám bližší film, nebo divadlo?

S filmem jsem se zatím potkal méně než s divadlem a cítím, že v něm jisté možnosti ještě mám. Naopak na divadelních prknech jsem už, alespoň si to myslím, všechny možnosti vyčerpal.

Baví vás točit televizní seriály?

Pro mě je důležitý pocit, že o mě někdo stojí a že se na mě lidi budou rádi dívat. A navíc třeba Cesty domů mi dávají řád. Vím, že když mám být o půl sedmé ráno ve studiu, musím jít předchozí den dřív spát, abych na natáčení něco nepokazil. A to mi prospívá. Jsem pracovitý člověk a baví mě vydělávat peníze, protože plat v divadle není bůhvíjaký. Živým několik lidí a jsem rád, že to dokážu.

Na čem dalším ještě pracujete?

Pro Českou televizi dokončuji Vánoční hvězdu. Je to takový laskavý příběh, vánočně laděná komedie...

Co pokračování legendární Sanitky?

Mám tam „průchozí" zápornou roli, která hlavním hrdinům trošku komplikuje život. Po zásluze mě ale na konci čeká úsměvný trest v podobě striptýzu na veřejnosti. (úsměv)

Igor Bareš bude nahý v televizi?

Skoro. Právě kvůli tomu striptýzu jsem tu roli původně nechtěl a nakonec jsem si vymínil „dubla". Já sám půjdu do spodků, holý zadek bude patřit někomu jinému. (smích)

Je pro vás práce koníčkem, nebo jste prostě workholik?

Koníčkem rozhodně ne. Práce se stala nedílnou součástí mého života a v podstatě nic jiného nedělám. Když pracuju, mám pocit, že žiju a to je věc, která nepotká hned tak někoho. Takhle mi to vyhovuje a jsem spokojený.

Rodina vám to pracovní nasazení nevyčítá?

Žena je taky herečka (pozn. red. Antonie Talacková) a má to nastavené podobně. Na mateřské se moc dlouho nezdržela a teď už zase naplno hraje v divadle. Má tam velké úspěchy, ale kamera se jí zatím spíš vyhýbá.

Takže i malé Toničky si užijete dost?

Samozřejmě bych byl rád, kdybych měl na rodinu víc času, ale i tak se s nimi snažím trávit každou volnou chvilku. Narození Toničky mě tak nějak vnitřně pohladilo a ty momenty výjimečnosti si naplno užívám.

Starší dcera Sonja, mladší Tonička. Pro mě jsou to jména z úplně jiných světů...

Taky je mezi nimi čtrnáct let rozdílu a každá má jinou maminku.

Tatínka ale mají stejného...

Ještě když jsem děti neměl, vysnil jsem si Alžbětu, Markétu nebo Kristýnu, ale ani v jednom případě jsem bohužel neuspěl. U starší dcery jsem si vymínil alespoň to, aby nebyla Soňa, ale právě Sonja. Chtěl jsem, aby už její jméno v sobě mělo jistou výjimečnost. U Toničky jde naopak o dlouhou tradici. Její maminka, babička i prababička mají stejné jméno, takže nebylo co řešit. Antonie je ale malebné jméno. Když je malá a roztomilá, je to Tonička. A když z ní vyroste stokilový obr, bude to Antonie, prostě persona. (smích)

Pokud už si přece jenom vyšetříte trochu času i pro sebe, jak ho nejraději trávíte?

Jsem společenský piják, ale ve společnosti nepiju. Po dřívějších zkušenostech nejdu přes míru a spíš ochutnávám. Když mám volno, pustím si nějaký film, popíjím víno a zobu třeba nějaký dobrý sýr nebo ovoce. Na oblíbenou historii nebo cestování mi ale čas už nezbývá. A pokud chci přece jenom na některé mystické místo vyrazit, už ne sám, ale s rodinou.

Pane Bareši, hýříte optimismem, máte spoustu energie, ale přitom už roky bojujete s těžkou chorobou. V čem vás Crohnova nemoc nejvíc omezuje?

Je to společník na celý život a pozvolna se zhoršuje. Proto nebudu předstírat, že je mi pořád dobře. Když mi ji před čtrnácti lety diagnostikovali, byl jsem dvakrát na operaci a dalších deset let jsem měl klid. Teď je to tak, že se po několika měsících tak na týden ozve a v té době musím se svým tělem nakládat opravdu razantně - to znamená tvrdá dieta a abstinence. Před dvěma roky se mi to nepodařilo a já jsem během tří měsíců zhubl čtrnáct kilo. Paradoxní je, že ve své životosprávě nedokážu vystopovat ten spouštěcí moment...

Co tím myslíte?

Už se nestravuju nezřízeně jako dřív, ale tlačenku, utopence nebo kořeněná jídla si občas dám. Konkrétně ale nevím, co mi dělá špatně. Pravda ale je, že když jsem bez práce, což se někdy v létě stává, zhorší se to. Jako by organismu ten zaběhnutý řád chyběl. Stejně mám ale nejspíš nějakou lehčí formu, protože u jiných lidí se tato nemoc projevuje daleko hůř. Taky se před náročnějším představením vezmu léky nebo si před náročnější cestou upravím životosprávu, ale žít se s tím dá. Člověk si zvykne na každou bolest.

V čem tato nemoc změnila váš pohled na život?

Říká se, že každý z nás by měl mít nějakou pořádnou nemoc, aby se mu ty ostatní vyhýbaly. Když ležím v nemocnici, doktorům naprosto důvěřuji a je mi moc dobře. Zklidním se a říkám si: „Pánové, je to na vás, já už to neovlivním, tak se snažte." Takže pokud někdy dojde k tomu, že se zmýlí, já budu až do poslední chvíle vyladěný pacient. A zpětně toho omylu už litovat nebudu. (smích)

Díváte se do budoucnosti?

Každý člověk musí přece plánovat, to by se mi ani nenarodila Tonička. Nemůžu to zabalit a říct, že už tady příští sezonu nebudu. I když s každou novou rolí váhám, jestli ji mám vzít, protože si myslím, že jsem unavený a nemám tu energii.

Počkejte, před chvílí jste řekl, že jste díky práci šťastný...

To ano, ale musíte si uvědomit, že nejsem stejně šťastný pořád. Některé věci vás prostě baví míň. Zodpovědnost vám říká, že i takové úkoly musíte plnit na sto procent, ale zároveň se jim taky pokoušíte vyhnout, abyste mohl být v danou chvíli někde jinde.

Třeba s rodinou...

Pořád musíte počítat s tím, že o to štěstí můžete jednou přijít. O to víc si chci užít to, co je teď. Pokud jde o profesní plány, tak na ty jsem docela rezignoval. Ale ty osobní mě zajímají. Když se vám narodí dítě, upřete se jenom na něj a chcete, aby se mělo co nejlíp.

Takže jste momentálně šťastný?

Když pominu tu limitující nemoc, tak ano. Vlastně jsem šťastný od té doby, co jsem se před více než čtyřmi roky oženil. A to už vypadá nadějně, takže doufám, že to tak půjde dál...

Vizitka