Baví mě křížovky a hádanky

Autor: Redakce

Herec Pavel Soukup (64) k nám promlouvá z televizních obrazovek hlasem slavných zahraničních herců. Teď ho ale můžete vidět v celé jeho kráse jako Roberta Vejnara v seriálu Cesty domů.

V seriálu Cesty domů hrajete kapitána hospodářské kriminálky Roberta Vejnara. Našel byste nějakou vlastnost, kterou máte s touto postavou společnou?

S Vejnarem? No, jistou zasmušilost. Zdravý cynismus, za což mohou obyčejně zkušenosti. Také sklon k samotaření. Býval jsem tak náruživý tramp, že jsem jezdíval i sám. Vzpomínky na nepovedené vztahy a zpackané manželství. Já sám jsem opakoval pokus jednou, a určitě naposled. A pokud možno soběstačnost, když se nedaří. Jo, a ještě humor. Tím svým se nechlubím, ale Vejnarův chválím.

Umíte si představit, že byste stejné povolání kriminalisty vykonával i v reálném životě?

Umím. Býval jsem fanatickým čtenářem detektivek. Proto jsem měl řadu nedosažitelných vzorů, které mi předkládali Arthur Conan Doyl, Aghata Christie, Raymond Chandler, ale například i Josef Škvorecký. Toužil jsem mít analytický mozek Holmese, triky Colomba, šarm Marlowa a taky rafinovanost s momentem překvapení, jaký servírovali pánové Hitchcock a Dahl. Bavilo by mě rozplétat případ. Ale děsilo by mě dívat se na krvavou řezničinu. A na násilí páchané na dětech. Toho si užiju až až jako Stabler v Zákonu a pořádku. Není ale náhoda, že mám několik knih o kriminalistice, které jsem si koupil už jako študák. V Cestách domů jsem JUDr., ale přiznám se vám, že než studovat práva, to bych raději hrál tenis za peníze, nebo luštil křížovky.

Baví vás luštění křížovek? A co třeba sudoku a různé soutěže? Už jste někdy něco vyhrál?

Baví mě křížovky, hádanky a lingvistické nesmysly. K sudoku jsem, bůhvíproč, nepřilnul. Asi mě nezastihlo v optimální době. I s šachy jsem měl problémy. Nerad směšně prohrávám. Snad proto minimálně soutěžím. Ale co jsem si užil, to bylo moderování Pyramidy v brněnské televizi. To mě skutečně bavilo. Asi proto, že jsem na všechny otázky znal odpovědi předem. Kéž by to tak bylo v životě!

Vraťme se ještě ke kriminalistice. Máte nějakou osobní zkušenost s kriminalisty?

No, ano. Setkal jsem se několikrát s emeritním radou, kriminalistou Dočekalem. Jestli si umíte představit „papiňák" plný historek těsně před vybuchnutím, tak to je on. Tolik „obyčejných hororů", jaké on umí vytáhnout z rukávu, jen tak nenajdete. Například příběh matky, která vzala do tašky sekerku a sladkosti a se svými třemi dětmi odjela „na výlet" do lesa. Děti byly hodné a mamince pomáhaly. Začalo se tím nejmenším. Po takovém kalibru rádi sáhnete po Kytici K. J. Erbena, abyste se odreagovali.

To je opravdu silná káva. Tak z jiného šálku. V dabingu jste propůjčil svůj hlas mnoha světovým hvězdám, většinou drsným chlapíkům. Vaším hlasem mluví například Schwarzenegger, Stallone, Willis, Swayze, Depardieu a další. Kdo z nich je vaším vzorem a s kým byste se třeba rád poznal osobně?

Mezi těmi, co jmenujete, bych nehledal. Já vlastně po vzoru nikdy netoužil. Navíc, být v životě vzorným, mi bylo vždycky protivné. Párkrát mě dávali za vzor, párkrát mi nabízeli post studijního vedoucího a vždycky mi naskočila husí kůže a odmítl jsem. Mám radši pověst „nevzorňáka". Ale těch, co jsem obdivoval, málo nebylo. Lukavského, Cupáka, Hrušínského, Högera, Záhorského, ale i Šejbalovou. A pak, Václava Vosku. Neumíte si představit, jaký to je pocit, když si po týdenní práci dáte společně skleničku červeného a sedíte s ním v metru rameno na rameni a povídáte si. To vás profesně nakopne víc, než všechny metály.

Vy jste ale vystudovaný novinář, který utekl k herectví. Neuvažujete, že třeba o svém životním osudu napíšete knihu a vrátíte se tak ke své původní profesi?

Neuvažuji. Já vlastně nic moc neuvažuji. Můj životní styl je podobný cestě korkové zátky po náhodných stružkách. Hlavně neuvažuju psát o sobě. To by nebavilo ani mě... Napsal jsem dvě knížky: Nejsem děvkař, jsem romantické dřevo a Nejsem dřevo, jsem romantický děvkař, ale to zas nebylo o mně, ale o mém okolí. V podstatě jsem „opsal" svou rodinu. A co se týká herectví, já ho vystudoval. Což ještě nic neznamená. Horší bylo, že jsem se už z toho okouzlení nedostal.

S manželkou Isabelou, která je také herečka, vychováváte tři děti, jedno máte ještě z prvního manželství. Jde některé z vašich dětí ve vašich šlépějích? Podporujete je s manželkou, anebo jim to naopak zakazujete?

Nejvíc Patricie, která studuje druhý ročník konzervatoře. Starší Pavel „ulít" do výtvarna, studuje UMPRUM. Nejstarší Adam ulít doslova, od kariéry klavírního virtuosa do oblak, živí ho povolání pilota. A zástupce rodinných miminek Pamela, ta se ještě klube. Ale co se z ní vyklube, to se zatím neví. Rozhodně s Isabelou výchovně nezasahujeme. Spíš upozorňujeme na možnosti. Ale pozor! Bez protekce. I když existují výjimky, protekce může talent zavraždit. Zatímco ztížená možnost naopak. Ano, jsem naivní. Ale pořád si myslím, že opravdový talent si pomůže sám. A najde si svou cestu. I cestu domů.

S manželkou Isabelou jste svoji už přes dvacet let. Jaký máte recept na dlouhé a spokojené manželství?

Recept? Mít ho, jsem milionář. A přítel pánaboha. Recept na šťastné manželství bych už rozdával na potkání a dával bych dohromady dvojice, které by to měly se zárukou. Všimněte si, že většinu toho podstatného se o svém partnerovi dozvíte, až když záruční lhůta vyprší. U každého jindy. U někoho nikdy, jak optimisticky doufám.

A slavíte spolu výročí seznámení nebo svatby?

Co se týká oslav, nikdy jsme neměli ani líbánky. Na první dovolené jsme byli po patnácti letech. Já osobně dovolené nemusím. A oslavy? Narozeniny dětí a Vánoce. Ale naše narozky vůbec. Na druhou stranu slavíme vlastně každý den. Protože každý den, kdy se neplazíme do nemocnic nebo k žehu za to stojí. Když jsme letěli na první rodinnou dovolenou do Řecka, říkali jsme si, my jsme ale pitomí. Takoví smolaři jako my a vlezeme do jednoho letadla! Měli jsme letět dvěma, třemi. No, přežili jsme. Od té doby nelétáme. Ale nejvíc slavíme sedmnáctého! To je den, kdy jsme se s Isabelou potkali v Jungmance. V půl čtvrtý.

Je o vás známo, že jste vášnivý chalupář, ale už jste si díky svému koníčku přivodil řadu úrazů...

To je fakt. Úrazů bylo dost. Na chirurgii v Kutné Hoře už nade mnou zlomili hůl. Naposled mě transportovali do Motola. Kdybyste se někdy v životě nesnesitelně nudili, taková rozdrcená pata vás rychle vrátí do života. Pokaždé se mi něco stane. Před lety jsem od sebe trhal dvě nožičky párků, chtěl jsem jen jednu. Rup! Ruka letěla, rozbila masivní půlitr a já si přeťal šlachu v kloubu. Sekyrka dvakrát v holenní kosti. Krvavá neděle o ostrou větev při sekání trávy. Připáleniny o krbová kamna už nepočítám. Pilu a sekyru už do ruky neberu.

Stále jste štíhlý, hbitý a pro ženy velmi přitažlivý. Co děláte pro dobrou fyzickou kondici a věčný úsměv na tváři?

Tak teď mi buď lichotíte, za což děkuji, anebo lžete, za což děkuji také. Bejvávalo. Pěstoval jsem kult těla. Sportoval jsem. Chtěl jsem se líbit. Ale máte pravdu, teď už se jen usmívám. Současnou olympiádu bych složil z cviků jako je chůze prostná, chůze do schodů, stoj na jedné noze při navlékání ponožky, při obouvání boty, shyb při zavazování tkaničky, lapání po dechu, vzpírání víček, dřep bez pomoci asistenta, úklona na pozdrav s tím, že se vám tělo vrátí do původní polohy... V čem ještě vynikám, je sekání trávy a dobroty.

Vizitka: