Je zvláštní, jak se mi sny plní...

Spisovatelka Alena Mornštajnová (54) ve své třetí knize Hana vypráví příběh, v němž hlavní roli hrají kruté či absurdní náhody, jež fatálně ovlivnily životy hlavních hrdinek, holčičky Miry a její „divné" tety Hany. Kde pro svůj román získala inspiraci? A čemu se Alena věnuje, když zrovna nepíše? A po čem tajně touží?

Aleno, mají hrdinky vaší knihy Hana nějaký skutečný předobraz?

Původně jsem chtěla napsat knihu o tyfové epidemii, která ve Valašském Meziříčí propukla v roce 1954. Sháněla jsem podklady a pročítala všechno, co se k této události vztahovalo, a při pátrání v historii města jsem našla fotografii pana Hellera s dcerou Hanou. Je to velice dojemná fotografie. Pan Heller, tehdejší prezident židovské obce ve Valašském Meziříčí, drží v náručí malou, asi tříletou holčičku. Protože byl snímek pořízený těsně před válkou, bylo jasné, jaký osud oba čekal. A potom jsem našla takzvaný Hellerův seznam. Je to soupis všech židovských obyvatel města, který musel pan Heller vyhotovit pro německé úřady. Tehdy jsem se rozhodla, že kniha nebude jen o tyfové epidemii, ale i osudu židovských obyvatel, na něž město téměř zapomnělo. Obě události jsem propojila a hlavní postavy knihy pojmenovala po dcerách pana Hellera - Mira a Hana. Vyslechla jsem spoustu svědectví o té době a všechno, co je v knize popsáno, se opravdu někomu stalo. A já jsem to zpracovala do románového příběhu. Skutečné prožitky jsem připsala smyšleným postavám a vytvořila příběh dívky, která nechtěla nic víc než prožít obyčejný život.

Máte dar popsat těžká témata tak naléhavě a poutavě, že čtenáři nedovolí, aby se od knihy odtrhl... Když se odtrhnete vy, jak se od těžkých témat odreagujete?

Snažila jsem se, aby kniha nebyla pro čtenáře tíživá, a z reakcí, které dostávám, vidím, že to čtenáři pochopili. Sami říkají, že knihu vidí především jako knihu o naději. Mám z toho radost, protože přesně o to jsem usilovala. Při psaní Hany jsem vyslechla mnohé vzpomínky a někdy nebylo snadné se od nich odpoutat. V té době jsem špatně spala. Když se v noci probudím, většinou přemýšlím, jak se příběh knihy, kterou právě píši, bude odvíjet dál. To u Hany nešlo. A tak jsem začala vymýšlet příběh veselé dětské knížky o strašidýlku Strášovi, vyjít by měla letos na jaře. Ale musím přiznat, že jste mě svou otázkou zaskočila. Já se od knihy, kterou píši, odtrhnout neumím. Pořád ji nosím v hlavě a myslím na ni. Asi to není správné a měla bych na sobě zapracovat...

Těšte se na zajímavý rozhovor, celý ho najdete v Překvapení č. 5 (vychází 30. ledna)