Je pro mě důležité se pořád zdokonalovat

Autor: Redakce

Tomáš Drahoňovský (27) není jen moderátor zpráv na Primě, ale také reportér, zpěvák, muzikant a skladatel. Navíc se před několika málo dny šťastně oženil a doufá, že brzy se jeho rodina rozroste.

20. srpna uplynou dva roky od doby, kdy jste se stal z reportéra moderátorem. Změnilo to nějak zásadně váš život?

Moderování je práce, která člověka změní. Necítím se však být celebritou. Asi jen dvakrát se mi stalo, že mě někdo na ulici poznal a hned hlásil, odkud mě zná. Spíš jsem lidem povědomý a nedokážou určit, jestli třeba nejsem jejich spolužák. Rozhodně mi ale moderování dodalo sebevědomí, je to pro mě velká škola. Přestal jsem zadrhávat, lépe komunikuji s lidmi a dokážu mluvit z patra.

Musel jste navštěvovat kursy správné výslovnosti?

Kdysi, v Českém rozhlasu, jsme dostávali kursy rétoriky, které jsem pravidelně navštěvoval, a dosud chodím na lekce k mamince herečky Simony Postlerové, což je úžasná paní, velká profesionálka. Je pro mě důležité se pořád zdokonalovat, i když už se moderováním živím.

Vzpomenete si na nějaký váš největší přebrept?

Žádný výrazný přebrept se mi zatím nepovedl, ale jednou vypadlo čtecí zařízení, což je postrach všech moderátorů. Rychle jsem musel najít svůj text v papírech, což se mi nepovedlo a zpanikařil jsem. Funěl jsem a po delší pauze se omluvil: „Pardon, nastala chyba," když v tom mi Terezie přistrčila na stůl papír, kde byl můj text. Pak už to bylo naštěstí všechno v pořádku.

Jak jste si s Terezií Kašparovskou sedli?

Výborně, jelikož jsem na Primě pracoval už předtím šest let jako reportér, s Terezií jsem se dobře znal. Navíc Terka mě předtím vždycky velmi chválila, že jí píšu jedny z nejlepších řečí ve studiu. Každý reportér si totiž musí napsat před svou reportáž text, který pak moderátor čte.

A nestýská se vám po práci reportéra?

Kdepak, protože pracuji jako redaktor pořád. Domluvil jsem se se šéfredaktorkou zpravodajství Jitkou Obzinovou, že by bylo škoda zahodit tolik let redaktorské práce a sloužím i několik dní jako reportér. Pomáhám kolegům ve zpravodajství a jsem rád, že mohu vyjet i mezi jiné lidi, než s kterými se vídám denně na Primě.

Kde berete náměty pro své reportáže?

Stačí se dívat kolem sebe, co lidi trápí. Už nemusím denně něco vymyslet a natočit. Teď mám čas věci analyzovat, dívat se na ně z nadhledu, dávat je do souvislostí a najít souvislosti, které by člověka, co musí odevzdávat reportáže denně, ani nenapadly. Navíc mi zbylo několik informátorů z doby, kdy jsem pracoval jako parlamentní zpravodaj. Politici si mě naštěstí pamatují.

Měl jste někdy problém udržet emoce na uzdě?

Ve studiu pokaždé, když se jedná o týrání dětí nebo zubožování zvířat. Tato témata bych nemohl zpracovávat, vyžadují opravdu silnou náturu. Pro mě je problém si u těchto zpráv ve studiu udržet kamennou tvář.

Připravujete se nějak před moderováním?

Každý si myslí, že jen přečtu, co běží na čtecím zařízení. Ve skutečnosti chodím do práce čtyři hodiny před začátkem vysílání, abych si prohlédl reportáže a upravil si texty od redaktorů. Kolikrát s Terezií ani nic nečteme, když jsme oba vidět na obrazovce, a o tématu si jen povídáme. Na Primě jsou všichni moderátoři bývalí reportéři, takže své práci rozumějí.

Jste vystudovaný novinář. Kdy jste si poprvé uvědomil, že byste se chtěl tímto povoláním živit?

Velmi brzo. Asi v sedmé třídě, když mě opustily sny stát se popelářem, kosmonautem, chovatelem psů a automechanikem. Zjistil jsem, že mi jede huba a zajímá mě, co se děje kolem. Byla to logická volba. Už na střední škole jsem pracoval v regionálních novinách v Jablonci nad Nisou.

Jak jste se tam dostal?

Líná huba, holé neštěstí. Přišel jsem tam a zeptal se: „Dobrý den, rád bych pro vás pracoval. Alespoň na léto." „A to nevíte, pane Drahoňovský, že jsme měli výběrové řízení?" odpověděli mi. „Tak mi dejte testy, co jste dali uchazečům, zodpovím je." A oni na to: „Jenže nikdo se nepřihlásil, takže vás bereme!" Potom jsem při škole pracoval v Praze v Českém rozhlasu, na Regině, v Radiožurnálu a na plný úvazek jsem pak nastoupil do Lidových novin, odkud si mě vytáhli na Primu. Dodnes děkuji Pánu Bohu, že jsem mohl hned působit jako parlamentní zpravodaj.

Máte ještě nějaký nesplněný sen?

Přál bych si pracovat pro BBC. Určitě na tom nejsem s angličtinou tak špatně, ale asi tam nejsou zvědaví na nějakého pana Drahoňovského, co si moderuje někde v Česku. Pochybuji, že se to někdy povede, ale proto je to sen.

Je o vás známo, že milujete východní země? Čím vás východ tak uchvátil?

Baví mě cestování. Nic mi neříká válení na pláži u moře. Raději popadnu batoh a vyběhnu do hor. Řekl jsem si, že na západ - do Belgie, nebo Holandska, se můžu podívat až v padesáti, v mládí chci zažít něco divočejšího, kam se běžně nejezdí. S partou kamarádů se zhruba od patnácti vydáváme na východ. Začalo to Slovenskem, pokračovali jsme do Polska, na Balkán, podívali se do Bulharska a Rumunska. Naposledy jsme byli v Turecku v pohoří Kačkar.

Věnovali jste se tam horolezectví?

Spíše bych to nazval turistikou. Z horolezectví mám strach. Jednou jsme v Bulharsku zůstali viset zaklesnutí s třicetikilovými batohy ve skalním převisu, všude byla mlha a začalo pršet. Tehdy jsem si myslel, že už se odtamtud nikdy nevrátím, protože stačilo, aby mi ujela noha a spadl bych ze srázu. Nakonec jsme po dvou hodinách bloudění v mlze našli značku a došli dolů do údolí. Byl to sice jeden z nejdelších dnů v mém životě, ale aspoň mám na co vzpomínat.

Nedávno jste dokázal na charitativním beach volejbalovém zápase moderátorů, že jste sportovní typ. Do všeho jste šel po hlavě.

Jinak bychom soupeře neudolali. Snažím se sportovat často, dokud to jde. Rád běhám. Účastnil jsem se štafety na pražském maratónu, také běžel půlmaratón. Chodil bych rád hrát volejbal, kdyby bylo s kým. Jinak v zimě jezdím na snowboardu, ale na speciálním, s nímž se jezdí oblouky až u země. V republice nás na něm jezdí asi jen stovka. Jsme taková parta. Když se na horách potkáme s úzkým vykrojeným prknem, tak se pozdravíme, aniž bychom se znali.

Nedávno jste se oženil. Po jak dlouhé době jste se rozhodl k tomuto životnímu kroku?

Žili jsme spolu šest let a doufáme, že se naše rodina brzy rozroste.

Vaše manželka je také novinářka?

Naštěstí ne, protože jsem žil s několika novinářkami a dopadlo to tak, že jsme se ve vztahu přetahovali. Šlo o profesionální řevnivost. Manželku jsme potkal na Primě, kde působila jako produkční. Teď pracuje v oboru reklamy a vzájemně se doplňujeme.

Manželka s vámi také podniká výlety do hor?

Málo žen stojí o tento typ dovolené. Takže máme dovolenou každý zvlášť a pak jednu dohromady, takový kompromis. Vloni jsme navštívili Provance. Chodili jsme jak po památkách a nádherné přírodě, tak jsme strávili chvilku u moře. Měli jsme s sebou našeho psa a byla to jedna z nejromantičtějších dovolených v mém životě.

Vizitka