Herec buď leží, nebo běží

Rozhovor s Martinem Myšičkou,
interpretem audioknihy
Bezbarvý Cukuru Tazaki
a jeho léta putování

V týdnu č. 26 si o audioknihu
můžete zahrát v naší soutěži.

Četl jste nějakou knihu od Haruki Murakamiho už předtím?
Máte jeho knihy rád?

Bohužel musím říct, že Murakamiho jsem jako autora zatím neznal. Jméno spisovatele samozřejmě znám, ale nic od něj jsem dosud nečetl. Bylo to pro mě objevování.

A jak se vám román Bezbarvý Cukuru Tazaki líbil, když šlo o vaše první setkání s Murakamim?

Líbil se mi. Nemám moc srovnání, ale poslouchal jsem pro inspiraci aspoň audioknihu Norské dřevo.

Zaujalo mě stírání hranic mezi vnitřním a vnějším světem, kdy se protagonista dostává do situací, že mu jeho představy nebo sny skoro splývají s realitou. Příběh je částečně i detektivním pátráním, ale některá svá tajemství si ponechává. Vypráví i o vztazích a hrdina vlastně hledá sám sebe. Neputuje jenom třeba z Japonska do Finska, ale putuje také v sobě. Bavilo mě to.

Jak se vám jevil hlavní hrdina, který sám sebe vnímá jako bezbarvého?

Já vnímal spíš tak, že to je člověk, který má nějaký komplex nebo který má nízké sebevědomí. Řekl bych, že barevný je dost, ale neumí si to přiznat, nebo to nevidí. Pod vlivem události, kdy ho opustili nejlepší kamarádi, svoji barvu teprve hledá ve svém vědomí. Díky nové přítelkyni Saře se pustí právě do velkého putování a nakonec v sobě cosi odvážně otevře. Nějaký cit ze srdce, a třeba i za cenu, že by to nepřežil - aspoň tak to podává on sám. Tuhle odvahu se postavit citům, před kterými léta utíkal, vidím pozitivně.

Pro Murakami je ale typické, že některé věci nechává nedořešené...

To je pravda. Třeba mu Haida vypráví příběh svého otce, ale není jasné, jestli to tak skutečně bylo, zda se nejedná o příběh samotného Haida... Má to svoje kouzlo nedořečeného. Vlastně i celý román končí tak, že nelze vyvodit jasné závěry a je trochu na čtenáři a posluchači, jak to cítí. Někoho to může iritovat, mně to připadá docela hezké. I v životě máme každý něco, co je nedořečené nebo nejasné, a prostě to tak musíme brát.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Michalem Burešem?

S Michalem Burešem to pro mě byla báječná spolupráce, něco úplně nového. Je náročný, ale v dobrém slova smyslu. Jako interpret v něm mám oporu, že nepustí nic, co není úplně „ono", i za cenu toho, že se třeba vracíme. Jde mu hlavně o to, co je za textem, co je mezi řádky, o ten pocit, který by to mělo nést. Stav, do kterého se díky němu dostanu, mi umožňuje zapnout zvláštní tvořivou strunu. Takže to pro mě bylo i objevování sebe sama. Protože jsem zjišťoval, že ve stavu, do kterého se takto společně dostaneme, se mi najednou čte mnohem líp, než kdybych se to snažil nějak racionálně uchopit. Jsem za to rád. On opravdu cítí, že pracuje s něčím, co je živé, zvlášť v dialogu. Pokud tam není pocit a jsou tam „jenom písmena a slova", tak se vrátíme klidně několikrát, dokud se výkon nedostane na požadovanou úroveň. Nemůžu říct, že by to žádný jiný režisér nedělal, ale v téhle míře, v téhle kvalitě to pro mě byla novinka. Taky mi vyhovovalo, jak pracuje s 'letmáky', když se něco splete. Vždycky mi pustil poslední jednu dvě věty a doporučil mi, ať si to říkám s tím. Jak jsem si to sám se sebou přeříkával, snadno jsem se znova dostal do potřebné roviny. On to pak v určitou chvíli přepnul, já prostě jen mluvil dál a ten nástřih se podařilo hladce napojit. Tohle jsem v rozhlasu nedělal, a když se rozsvítilo světýlko, že navazujeme, tak jsem se vždycky trochu vylekal a to napojení mi dělalo potíž.

Diskutovali jste v téhle knize o něčem konkrétním, bavili jste se, jak to pojmout?

Docela jsme si sedli, takže jsme nemuseli o věcech moc diskutovat, v tom smyslu, abychom si je ujasňovali. Ještě než jsme začali, režisér mi nastínil svoji představu o celku a já jsem s tím vlastně jenom souhlasil. A při načítání to šlo ruku v ruce - když režisér nebyl spokojený, tak mi nadhodil určitou emoci, snažil se mi ukázat, jak to hrdina prožívá, o co mu jde. A já jsem na to „naskočil", takže jsme se vzájemně obohacovali. Nedocházelo k žádným diskuzím, že bychom se museli přít nebo něco hledat. Bylo to vlastně celkem „po srsti".

Jak jste se na četbu audioknihy připravoval?

Při prvním čtení se s textem snažím seznámit. Při druhém čtení si do něj dělám poznámky, zvlášť u delších souvětí, abych věděl odkud kam, která věta na jakou navazuje... V textu mívám opravdu poměrně hodně poznámek. Nebo si zvýrazním, když je tam víc postav, jestli mluví muž nebo žena, abych si to opticky dostal do očí a usnadnil si to při samotném čtení. Takhle to čtu jednou, dvakrát a pak ještě vždycky těsně před danou frekvencí. Jeden den se nám to dařilo poměrně rychle a najednou jsme se dostali do té fáze, když už jsem to dál připravené neměl, a přesto to taky šlo. Samozřejmě jsem to měl načtené, ale neměl jsem to úplně nachystané, opoznámkované. Zjišťuji, že někdy se lze spolehnout na intuici a jak jsem už říkal, je důležité, že mám oporu v režisérovi, který si případných nekonzistencí všimne a dá mi zpětnou vazbu.

Tím, že jde o japonského autora, jak jste pracovali s cizími slovy a výrazy a jejich výslovností?

Japonské výrazy jsou na čtení poměrně jednoduché. Pár slov bylo také finských, protože hlavní hrdina se vydal i do Finska. Když jsem nevěděl, tak mi režisér poradil. Ale někdy dělají potíže i obyčejná česká slova a sousloví...

Vnímal jste třeba nějakou pasáž jako obtížnou, že jste ji víckrát vraceli?

Někdy to nebývá ani pasáží jako takovou, ale třeba únavou, když jsme měli večerní frekvenci a já už měl za celý den něco za sebou. Naopak o víkendu jsem byl odpočinutý, tak to šlo snáz. Občas je těžké přečíst větu tak, aby dávala smysl, když jde o úvahové pasáže v dlouhých souvětích s vloženými větami. Někdy může být obtížný emotivně vypjatý dialog, který vede muž a žena. Na jednu stranu je třeba to moc neilustrovat, ale na druhou stranu, je nutné protagonisty odlišit, aby bylo jasné, kdo s kým mluví a o co jde. Anebo postavy mluví o něčem, co hlavní hrdina cítí úplně jinak, protože něco maskuje. Takže musím vlastně „nasednout" na význam toho, co je mezi řádky, a ne toho, co se říká.

Murakami rovněž rád popisuje místa, činnosti, náladu. Jak se vám to četlo?

Hlavní hrdina hodně chodí na nádraží a popisuje vlaky. Autor takto dosahuje určité atmosféry, třeba líčí zelené záclony, že zaštěká pes, loďka ťuká o molo, nebo jak plave v bazénu. Umí vytvářet obrazy. A to jak ty reálné, tak i ty snové. Cukuru má poměrně výrazné sny, které si člověk zapamatuje spíš jakoby vizuálně, než po významu slov. Ale připadá mi, že s tím hezky pracuje. Je to jiné tempo - někdy popis, někdy úvaha, někdy dialog.

Jak dlouho vydržíte ve studiu číst?

Záleží, jak unavený nebo odpočatý do studia jdu. Základ jsou čtyřhodinové frekvence. Jednou jsme měli jet i přes víkend, dohromady to bylo asi šest hodin s několika pauzami. Řekl bych, že načíst třicet stran za frekvenci je minimum a šedesát až sedmdesát je maximum - ale to je ta dlouhá frekvence. Je zajímavé, že někdy to jde jako po másle a jindy zase ne.

A když jste zmínil poslech Norského dřeva... Jste posluchač audioknih?

Jsem. Nemám to tak, že bych poslouchal vyloženě audioknihy, zobecnil bych to na „mluvené slovo". Slyšel jsem už několik audioknih nebo i dramatizované četby, rozhlasové hry, rozhlasové četby na pokračování. Myslím si, že audioknihy teď zažívají velký boom. Poslouchám hlavně v autě, nebo když dělám nějakou manuální činnost, u které můžu mít „hlavu jinde". Mimo jiné jsem hodně poslouchal před několika lety během období, kdy jsem nemohl mluvit a na tři měsíce jsem vypadl z veškeré práce.

Slyšel jste nějaké audioknihy, kterou načetl někdo z vašich kolegů?

Slyšel jsem třeba Národní třídu, kterou dělal Hynek Čermák. To bylo znamenité. Poslouchal jsem i Atlas mraků, který byl také moc dobrý. Výborné bylo i Lvíče s Janem Vlasákem, rozhlasová dramatizace Já, Claudius v hlavní roli s Viktorem Preissem nebo rozhlasový seriál Exodus. A ještě trilogie Milénium s Martinem Stránským.

Hrajete v divadle, ve filmech, v audioknihách. Každé médium vyžaduje jiné herectví, jak byste to pocitově porovnal?

Audioknihy mají asi nejblíž k práci v rozhlase. S dabingem mám minimální zkušenost, posledních deset let to vlastně nedělám. Tam jde ale zejména o to napodobit zahraničního herce a trefit se přesně „do pusy", je to hodně jiné. V rádiu a u audioknih jde o práci s mikrofonem, o práci s hlasem, o umění přenést myšlenku slovem. Při tom je velká výzva vůbec vyslovit všechna ta písmena. V divadle je to úplně jiná práce, člověk hraje celým tělem, jsou tam živí lidé, je to předem nastudovaná avšak živá akce teď a tady. Což je zase rozdíl oproti filmu, který se utváří po scénách. Myslím si ale, že je ideální, když člověk může dělat chvilku jedno a chvilku zase něco jiného. Ale všichni se s kolegy shodneme, že četba je opravdu náročná disciplína. Je to velké penzum textu, je potřeba opravdu intenzivní příprava. Není se při tom za co se schovat... Ale je to pro mě velká výzva. Když to má být přečtené s nějakým výrazem, je stejně jako u mé další práce nutné umět se vcítit do postav, dokázat předat vnitřní svět dané figury, aby to nebylo jen suché přečtení.

Jak se vám všechny ty pracovní závazky daří skloubit časově?

Někdy se to tak sejde. Třeba dneska jsem měl ráno zkoušku, pak jsme dotočili audioknižního Cukuru Tazakiho, večer mám představení v Dejvickém divadle. Zítra podobně - zkouška, pak jdu natáčet, večer představení. Ale pak jsou dny, kdy je volněji. Jak se říká, herec buď leží, nebo běží.

Martin Myšička (*1970)

Vystudoval činoherní herectví na pražské DAMU a obor subnukleární fyzika na Matematicko-fyzikální fakultě. Ještě během studií hrál například v Národním divadle nebo ve Studiu Ypsilon. V roce 1994 získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku za roli knížete Myškina v dramatu Idiot. Od roku 1997, kdy dostal v Dejvickém divadle první roli v inscenaci Utišující metoda, je zde ve stálém angažmá. Režíroval rovněž několik inscenací a od roku 2017 je také uměleckým ředitelem souboru. Filmoví a televizní diváci jej znají například ze snímků Šeptej (1996), Jedna ruka netleská (2003), Karamazovi (2008), Protektor (2009), Občanský průkaz (2010), Rozkoš (2013), Díra u Hanušovic (2014) nebo ze seriálů Čtvrtá hvězda (2014), Vraždy v kruhu (2015), Kosmo (2016) a dalších. Dále účinkoval v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Pán ohně (2015), Čtvrtá oběť (2016), Blade Runner (2016), Praha noir (2016).