Vždycky jsem věděla, že chci být hlavně mámou!

Vždycky jsem věděla, že chci být hlavně mámou!

S půvabnou Nikolou Márovou (34), první sólistkou baletu Národního divadla, jsme si povídali o její náročné profesi, ale také o tom, že nikdy neřešila dilema: buď budu baletkou, nebo mámou. Má roztomilého malého syna a v divadle tančí krásné role!

Nikolo, vždycky jste chtěla být baletkou?

To asi ne. Vzpomínám si, že jako malá jsem si strašně ráda hrála na paní učitelku. Když jsem v šesti letech chodila do baletní přípravky, nijak jsem o tom být baletkou nesnila. Zlomilo se to, když jsme začali hrát v Národním divadle. Tančit na velkém jevišti se mi líbilo, a to už jsem toužila po tom studovat na konzervatoři.

Rodiče vás ve vašem rozhodnutí podporovali?

No po pravdě moc nadšení z toho nebyli. Nejsou z uměleckého oboru, tatínek pracoval v rozhlase, maminka v kanceláři, a uměli si lépe než já představit, že nebude jednoduché se v tomhle oboru prosadit a udržet. Pořád se ujišťovali, jestli chci opravdu studovat balet, jestli to není jen nějaký dětský rozmar.

Kdybyste se dnes měla znovu rozhodnout, stala byste se znovu baletkou?

To je strašně těžká otázka. Chce se mi říct ne, protože dneska už vidím všechny ty minusy, které tento umělecký obor má. Na druhou stranu je to krásné povolání a pomyšlení, že bych to všechno nemohla zažít, je pro mě dost smutné. Myslím tím nádherné role, tanec na jevišti, divadelní mumraj, potlesk publika... Zatím si neumím představit, co bych mohla dělat jiného, aby mě to takhle naplňovalo.

A jaké jsou ty minusy?

Na prvním místě čas, tedy jeho absolutní nedostatek. Když jsem byla svobodná, dalo se to stíhat. Každý den kromě neděle tréninky, zkoušky až do podvečera a večer představení. Nic jiného jsem nestíhala, ale mně to nevadilo. Jenže teď mám rodinu, tříletého syna a skloubit tuhle práci s rodinou, aby obojí bylo kvalitní, to je někdy strašně vyčerpávající a náročné. Naštěstí nám hodně pomáhají rodiče. A druhý minus jsou zdravotní problémy, kterým se při baletu nevyhnete. Já konkrétně mám prasklou kyčel, drží mi ji jen moje silně vytrénované svaly. A měla jsem dva velké výhřezy plotének.

Proboha... Čeká vás operace?

Tak tomu se snažím vyhnout, protože znám případy, kdy se operace nepovedla, a tanečník se pak už nevrátil na jeviště. Dokud to půjde, na operaci nejdu. Snažím se na to raději moc nemyslet.

Bylo těžké přerušit kariéru a mít dítě? Přece jen jste nemohla vědět, jestli se po porodu na post první sólistky baletu vrátíte...

To jsem vůbec neřešila. Vždycky jsem chtěla mít dítě a nehodlala jsem se rozhodovat mezi kariérou a rodinou. Je pravda, že se mi kariéra rozjela docela pěkně, protože jsem poměrně brzy dostala příležitost k sólovým rolím. Takže jsem na dítě nepospíchala. Ale když mi bylo osmadvacet, najednou jsem pocítila, že je ten správný čas mít rodinu, že jsem na to připravená. Jenže jsem zjistila, že nemůžu otěhotnět. Musela jsem se léčit, aniž bych věděla, jestli to k něčemu povede. Naštěstí dva roky po léčbě jsem přišla do jiného stavu, měla jsem strašnou radost! Stala jsem se šťastnou mámou syna Maxima. Vlastně jsem měla velké štěstí, všechno jsem stihla a věřím, že budu mít ještě i druhé dítě. Horší je, kdyby mě potkalo to, co mou kamarádku. Řeší ten samý zdravotní problém, nemůže přijít do jiného stavu. Jenže jí je už osmatřicet!

Váš manžel Alexandr Katsapov je také tanečník, první sólista baletu. Pozorujete „taneční" geny už i na synovi?

Zatím ne, ještě je moc malý, budou mu teprve tři roky. Občas mi řekne: „Mami, je tady představení, pojď se podívat," a začne přede mnou poskakovat. Hraje si na divadlo tak, jak to zná z mé nebo tátovy práce, když ho občas vezmeme s sebou na zkoušky nebo na představení.

Jak syn snáší, když ho večer opouštíte?

Těžko, a je to těžké i pro mě. Byla období, kdy měl k divadlu velkou averzi, protože máma s tátou tam tráví více času než s ním. Pořád se ptal, proč musíme chodit do divadla, a já mu vysvětlovala, že je to moje práce, že musíme s tátou vydělávat penízky na živobytí. Jenže on pak zase nabyl dojmu, že peníze se dají vydělat jen tancováním. „Mami, já taky budu tancovat a vydělávat penízky," řekl mi jednou. Musela jsem mu vysvětlit, že jsou i jiná povolání.J Navíc, kdo zná naše divadelní platy, ví, že to stačí právě tak na to živobytí.

Jak spolu se synem nejraději trávíte čas?

Neřeším jak, hlavně že jsme spolu. Hrajeme si, občas jdeme do zoo, na hřiště, ke kamarádce, která má také děti. Užíváme si chvíle, které spolu jako rodina trávíme.

Jaká jste jako maminka?

Možná jsem víc přísná než manžel, ale zase nejsem tolik důsledná. Třeba když synka hlídá babička, moje maminka, jde chlapeček v sedm hodin spát. Bez řečí. Ale když je s námi doma, chodí třeba až po desáté. Beru to tak, že ho v šest po zkoušce v divadle vyzvednu a odvezu domů a on je za ten den  plný dojmů, chce si se mnou povídat, chce, abych mu vyprávěla pohádku... Nemůžu ho hned zahnat do postele.

Vídáte se i s manželovými rodiči, kteří žijí v Rusku?

Sašova maminka tady byla dvakrát, od té doby, co se malý narodil. Letenky jsou dost drahé. Takže druhou babičku si Max zatím moc neužil. Ale když tu byla naposledy, rozuměla si s vnoučkem bez problémů. Manžel totiž mluví se synem jen rusky, takže syn začíná spontánně ovládat oba jazyky.

A vy za manželovými příbuznými do Ruska také nelétáte?

Ne. Upřímně - v létě o divadelních prázdninách raději letíme nebo jedeme někam k moři. Času není mnoho a navíc by nás výlet do Ruska vyšel opravdu draho. Manžel je tady spokojený, jeho domov už je tady. Jsme spolu už šestnáct let, ale svatbu jsme měli teprve před pěti lety. Já se dřív vdávat nechtěla.

Jak si budete užívat letošní divadelní prázdniny?

Vyrazíme s rodinou autem do Chorvatska. Těším se, jak se budeme koupat v moři, sbírat s Maxíkem mušličky, jezdit na výlety. Bohužel dovolená strašně rychle uteče jako vždycky. V srpnu už mě zase čekají pracovní povinnosti, máme několik představení v Jižní Americe, na Kostarice, v Dominikánské republice. A pak ještě na Islandu.

Tak to uvidíte kus světa!

No ono to bývá dost fyzicky i psychicky náročné. Časté přelety, večery na jevišti... Představa, že zbývá energie na nějaké velké výlety, když večer musíte odvést perfektní výkon, je mylná.

Na co se nejvíc těšíte v nové sezoně?

Od jara zkoušíme s kolegou Michalem Štípou nové představení La Bayadére. Oba se na listopadovou premiéru moc těšíme, ale zároveň jsme dost vynervovaní. Je to opravdu náročný balet. Už jsem si po zkoušce i poplakala.J

A už jste přemýšlela o budoucnosti? Jak by se vám líbilo žít za deset let?

Co by se mi líbilo? Mít dvě zdravé děti, zbavit se hypotéky a zůstat u divadla, třeba i v jiné profesi. Anebo se věnovat malým dětem, bavilo by mě mít vlastní dětské studio, kde by si děti hrály, měly by tam divadélko, tanečky... Až skončím s baletní kariérou, chtěla bych najít práci, která mě nebude stresovat, ale slušně mě uživí. Nejsem zvyklá žít v luxusu, vím, že ho nikdy mít nebudu. Jde mi jen o to žít slušně a nepočítat každou korunu. Hlavně abychom pořád byli všichni zdraví, měli jsme na sebe čas a měli se rádi.

VIZITKA

• ·         Nikola Márová se stala primabalerínou baletu ND už v jedenadvaceti letech.
• ·         Ztvárnila mnoho rolí klasického i moderního repertoáru, v současné době ji můžete vidět v baletech Labutí jezero, Popelka, Amerikana III a Česká baletní symfonie II. V listopadu ji čeká premiéra baletu La Bayadére.
• ·         Za svoji baletní techniku a přesvědčivý herecký projev získala řadu ocenění. V roce 2008 se stala držitelkou Ceny Thálie za roli Odetty/Odilie v baletu Labutí jezero.
• ·         Vystupovala na mnoha prestižních scénách, například v Japonsku, USA, Kanadě, na Tchaj-wanu, v Rusku či Číně
• ·         S manželem a synem bydlí v Praze.

Připravila: Iva Vondrová   Foto: archiv Nikoly Márové a archiv Baletu ND (Diana Zehetner, Hana Smejkalová)