velikost písma malá střední velká
Zajímavosti
Setkání s Mirkem VaňurouS manželkou jsme si společnou práci vysnili
Autor: RedakceMirek Vaňura (42) není jen moderátorem úspěšného pořadu 112, ale i jeho autorem. Navíc od září se bude nově vysílat na ČT1.
Jak dlouho jste pořad 112 chystal, než se vám povedlo ho uvést na televizní obrazovky?
Zhruba dva roky jsme na něm s manželkou, která je dramaturgyní pořadu, intenzivně pracovali, než byl poprvé 29. srpna 2006 uveden na TV Nova. Museli jsme několik dílů předtočit a přesvědčit vedení televize, aby pořad vysílalo. Šlo vůbec o první formát tohoto druhu, a tak se obávali, aby měl sledovanost. Nebyl to ale náš nápad, inspirovali jsme se v Anglii a v Americe, kde podobný pořad běžel. Jen jsme ho šroubovali do našich podmínek.
Co byl největší kámen úrazu při prosazování pořadu?
Snažíme se, aby měly reportáže dobré konce a do té doby happy endy na vysokou sledovanost nezabíraly. Lidé se dívali na zprávy, ve kterých byl policista lump, opil se ve službě, odjel od dopravní nehody, kterou zavinil, a nejlépe si u toho ještě vzal úplatek. Toho byly plné zprávy. Troufnu si ale říct, že od začátku vysílání pořadu jsme laťku ve zpravodajství posunuli. Už se vysílají zprávy i o policistech, kteří jsou hrdiny.
Policisté, záchranáři a hasiči ale nemají rádi v zádech novináře. Jak se vám podařilo je přesvědčit, aby s vámi spolupracovali?
Na tuto otázku nedokážu odpovědět. Nevím. Pravda je, že jejich práce mě odmalička velmi zajímala. Jsem z hasičské rodiny, tatínek byl dobrovolný hasič, dědeček velitel hasičů, můj strýc jezdil záchrankou a mám hodně kamarádů policistů. Vždycky jsem k jejich povolání inklinoval. Dokonce jsem asi v jedenadvaceti letech stál na rozcestí. V jeden den jsem si došel pro přihlášku na policejní školu a odtud si to namířil do redakce televize v Hradci Králové a zkusil požádat o místo redaktora. Vyšlo to, a tak na vyplnění přihlášky nedošlo. Nicméně s kluky mluvím na rovinu a se všemi jsem kamarád. Lidé sledují příběhy psa Rexe, který všechno vyřeší a ještě sepíše hlášení, což je nesmysl. A vůbec nevědí, že skutečný hrdina žije třeba jen o dva bloky dál. Klukům jsem řekl: „Pojďte lidem ukázat, že děláte stejné úžasné věci, ale reálné. Nikdo o vás neví." Asi se mi daří je přesvědčit, že s nimi hraji fér.
Pracujete podle nějakých scénářů? Dají se vůbec takové příběhy naplánovat?
Určitě. Jsem vedoucí projektu, a proto jsem se sám stanovil moderátorem :-) Sháním nové kontakty, kteří mi volají, když se něco stane. Manželka Dana je dramaturgyně a má na starosti náplň pořadu. Každá reportáž, než se jede točit, musí mít nějaký námět. Nejsme čistě publicistický pořad, přestože jsme se letos v této kategorii umístili v první pětce v Týtý, za což bych rád všem divákům moc poděkoval. Vyprávíme příběh, který chceme dopředu znát. Ukazujeme osud hasiče a příběh zachráněného. Většinou policisté, záchranáři nebo hasiči nám zavolají námět a my se rozhodneme, zda ho budeme točit. Redaktorka pak odjede na obhlídku, kdy si nechá příběh odvyprávět a napíše dramaturgyni stručný scénář, která ho upraví a pak se jede natáčet.
Točil jste příběh, který vás rozplakal?
Například jsme zprostředkovali setkání po letech záchranáře, který při autonehodě vystříhal člověka z auta. Záchranář už na to dávno zapomněl, protože zachránil dalších padesát lidí, ale ten člověk na něj nikdy nezapomněl. Možná ještě víc úzkostlivý jsem u záchrany dětí. Na Vysočině projel kamion domem, neubrzdil a ten spadl. V tu chvíli v něm byla maminka se dvěma dvouletými dvojčaty. Když je v troskách našli, byli všichni v pořádku. To bylo opravdu dojemné. Dal jsem si pravidlo, že v každém dílu se musím jednou dojmout a daří se mi to na první dobrou. A přiznávám, že u mě to není nic těžkého. Například včera jsem uronil slzu u knihy Svět podle Garpa. Mám rád Johna Irvinga.
Při natáčení jste si vyzkoušel střelbu, nebo slaňování. Neměl jste strach?
Měl. Jsem nesportovní dítě. Chodil jsem akorát do hudební školy. Na flétnu jsem uměl dřív než psát. Také jsem hodně zpíval. Vystudoval jsem lidovou konzervatoř - hru na saxofon a na klarinet. Na vojně jsem hrál u posádkové hudby a za celou dobu jsem vystřelil jen tři rány ze samopalu. Sport jsem objevil až v dospělosti se 112 a náramně si to užívám. Slanil jsem nejvyšší budovu v České republice - City Tower na Pankráci. Měl jsem velký strach, ale vždycky se uklidňuji tím, že mě musejí jistit. Pokud jim spadnu a zabiju se, tak přijdou o prémie. Také jsem střílel z kulovnice nebo projel rychle sanitkou v ucpané Praze, což není žádná legrace. O to víc všechny obdivuji.
Živíte se i hudbou, když jste ji vystudoval?
Asi tři roky jsem se jí živil, hrál jsem s kapelou po klubech, což byl hezký život pro mladého člověka. Pak jsem dal přednost práci v regionální televizi a rádiu. Saxofon jsem držel v ruce naposledy v roce 1995, a když necvičíte, všechno zapomenete. Už si hraji jen pro zábavu na kytaru nebo na piáno.
S manželkou se vidíte doma i v práci. Nelezete si občas na nervy?
Naopak. Společnou práci jsme si vysnili. Poznali jsme se v regionální televizi, kde jsme spolu dlouho kamarádili. Oba jsme rozvedení, ale už máme za sebou ve společném životě mnohem více let než v předchozích vztazích. Pokud se hádáme, tak jedině o práci, protože ji řešíme i doma.
Co tomu říkají vaše děti?
Mám jedenadvacetiletého syna Ondru z prvního manželství, který žije dva kilometry od nás. Pracuje v Českém rozhlase a studuje vysokou školu mediální komunikace, takže má pro naše povolání pochopení. Belindě bude dvanáct a Kájovi čtyři. Když nás Kája slyší hádat se, tak křičí: „Už toho nechte!" Tak se musíme začít před ním hned objímat, aby pochopil, že se hádáme jen o práci.
Jezdíte na společné dovolené? Kam se letos chystáte?
Jezdíme stále na stejné místo už jedenáct let, i několikrát za rok - na chorvatský ostrov Hvar. Je to náš druhý domov. Máme tam rodinné přátele, respektive rodičů. Jezdíme tam tak často proto, že tam s manželkou můžeme pracovat, zatímco děti si hrají u moře.
Máte domě nějak rozdělené domácí práce?
Ano, všechno obstarává manželka J Je to hrozná ostuda. Jenže jsem pořád mimo domov. V práci najezdím po celé České republice až 60 000 kilometrů ročně. Například včera jsem měl schůzku ve Zlíně v 11 hodin, další ve 13 hodin a v 17 hodin už jsem musel být na schůzce v Hradci Králové. Domů jsem přišel, když děti spaly. Logicky tedy vše spočívá na manželce. Ale třídím odpad, starám se o svoje auto a o auto manželky. Zajišťuji veškerý servis.
Vizitka
- Narodil se ve znamení Býka.
- Pravidelně uděluje s prezidentem ČR cenu Zlatý záchranářský kříž, což je nejprestižnější ocenění pro záchranáře. Pořad 112 nominuje adepty.
- Pro www.seznamsebezpecne.cz natočil dva dokumentární filmy Seznam se bezpečně. V prvním se vydával na www.pokec.cz za dvanáctiletou holčičku, jíž se ozvali úchylové, onanovali před ní a chtěli si s ní dát sraz. Byli pak překvapení, když na srazu čekal Mirek s kamerou. První díl filmu má dodnes 1 700 000 shlédnutí. Navíc s ním jezdí po školách a rozdává osvětu. Už natočil i druhý díl o tom, že se prodávají i samy děti. Ten měl premiéru na festivalu dětských filmů ve Zlíně.
- Pro www.novinky.cz píše příběhy ze 112 s časovým odstupem.
- Nyní se zabývá přípravou 112, která od září poběží na ČT a bude trochu jiná.
Připravila: Jana Hájíčková Foto: archiv TV Nova