Za lásku nebojuji, ale pečuji o ni

Do filmového světa se herečka Martina Preissová nikdy netlačila, zato na divadelní scéně září už více než čtvrt století. Před pár lety navíc začala psát a s humorem i jemným smutkem sdílí své nabyté zkušenosti. Jakou životní lekci považuje za tu nejcennější? A co se naučila od svých synů?

Celý rozhovor vyšel v Překvapení 4/2026

Vloni v říjnu jste oslavila padesátiny. 
Nechává vás věk v klidu?

V naprostém. Ráno se vzbudím a ani si na něj nevzpomenu. Padesátka pro mě není žádný milník. A už vůbec ne stresující. Naopak. Myslím, že mi začíná období, které se mi bude žít hezky.

Prozradíte, co jste dostala od manžela? Překvapil vás něčím originálním?

Já nemám překvapení ráda. Takže on je nedělá. Vždycky mi na narozeniny připraví nějakou drobnost, něco milého. A pak mi většinou „nadělí" cestu, kterou stejně plánujeme spolu. Nějaké krásné město na jihu Evropy a víc nic.

Jste spolu přes dvacet let. Prožili jste mnohé, chvíle šťastné i ty náročnější. Patříte k těm, kteří za svou lásku bojují?

To jsou trochu silná slova. My za svou lásku nebojujeme. My ji opečováváme a to je práce na celý život. Nic, ani láska, člověku do klína z nebe nespadne. Takže i když se občas pohádáme, snažíme se spolu komunikovat a vše urovnat.

Manželovi jste byla vždycky velkou oporou. I v době, kdy bojoval se závislostí na alkoholu. Kde jste brala sílu?

Moc jsem o tom nepřemýšlela. I když to bylo složité a náročné období, sílu mi dávala naděje, že tohle jednou pomine. Jo, a taky spánek! Tím léčím vyčerpání dodnes.

Kterou životní lekci považujete za svou nejcennější?

Mateřství. Na to vás nikdo nepřipraví. Pamatuji si, že když se mi narodil první syn, řekla jsem si v duchu: „Tak, a teď už nikdy nebudeš sama." Najednou tu byl někdo, kdo mě potřeboval, spoléhal se na mě a tolik mě miloval. Bylo to neuvěřitelně silné a převrátilo mi život.

Jste výrazná divadelní herečka, divadlu se věnujete od studií. Začínala jste v brněnském Mahenově divadle, posledních pětadvacet let jste v pražském Národním, ale na filmy jste moc štěstí dosud neměla. Čím to je?

Těžko říct. Naše profese je nevyzpytatelná. Režisér si vás nevybírá podle toho, jak moc chcete, anebo jak moc na sobě dřete. I když je to pochopitelně taky důležité. Velkou roli tady hraje i náhoda. Musíte natrefit na lidi, kteří vám uvěří, dají příležitost a tím vás takzvaně „orazítkují". A pak už to jede. Ale ne každý herec má film jako svou životní metu. Ani já ne. Nicméně moci hrát v dobrém českém filmu by mě potěšilo.

Na jakou roli vzpomínáte vůbec nejraději?

Těch je tolik, že by jedno vydání časopisu nestačilo. (smích) Nemám jednu jedinou, kterou bych vypíchla. Z divadelních jsem měla ráda třeba Důru ze Sigarevova Černého mléka a z těch televizních zase sestřičku Táňu z Anatomie života.

Vedle hraní se věnujete i psaní. Na autorském kontě máte skvěle hodnocené knihy. Kdy jste začala psát?

Zhruba před pěti lety. Sedla jsem k počítači a bylo to. Najednou jsem nemohla přestat. Pro mě jde o takovou příjemnou terapii a zároveň velké potěšení. Psaní mi otevřelo úplně jiný svět.

Vaše poslední knížka s názvem Tvá M. vyjde teď v listopadu. Jde o dopisy adresované otci, který zemřel, když vám bylo dvacet let. Chtěla jste mu tam nahoru vzkázat něco konkrétního?

Ne, to ne. Spíš jsem s ním chtěla ještě chvíli být. Dopisy jsou můj způsob, jak s ním mluvit. Píšu mu o tom, co prožívám, co řeším, co mě těší i trápí. A snažím se ho i rozesmát, takže doufám, že kniha pobaví také čtenáře. Nemám ráda patos, proto i když už tu táta se mnou spoustu let není, snažím se s humorem tenhle smutný fakt trochu probarvit. Ostatně... já to bez humoru vlastně ani moc neumím.

Měla jste s ním hodně blízký vztah?

Nemyslím, že jsem na něj byla nějak úzce napojená. Ale trávili jsme spolu hodně času. Celá naše rodina byla vlastně pořád pohromadě. A táta byl takový tichý pozorovatel a společník.

Vyrostla jste na jižní Moravě. Z mnoha rozhovorů s vámi je jistý moravský patriotismus znát. Zvykla jste si v Praze, nebo vás to na Moravu stále táhne?

Jezdím tam tak často, jak jen můžu. Pořád se tam cítím doma a všechny důležité věci v životě prožívám s lidmi „tam od nás". I křest knihy budu pořádat nejen v Praze, ale i v mém rodném Znojmě. Je mi tam dobře a mám ráda své rodáky, kteří mě v mládí formovali.

Co jihomoravského jste si přenesla do Prahy?

Spontaneitu, lásku k horku, slunci, folklor. Zpívám si i u mytí nádobí.

Moravu máte v rodném listu, takže jste určitě milovnicí dobrého vína.

Jsem milovnicí bratrova vína. Má své vinařství U Stehlíků a spolu s rodinou pořádá každý rok i malý hudební festival v naší stodole za domem. Tam jeho víno hraje doslova první housle. Troufám si tvrdit, že dobré víno poznám.

Domov sdílíte se třemi muži - dvěma syny a manželem. Cítíte občas nutkání se někam sama zašít?

To já samozřejmě dělám. (smích) Zrovna svou třetí knihu jsem dopsala na chalupě na Vysočině. Byla jsem tam týden úplně sama, což bylo opravdu osvěžující.

Jak vypadá typické ráno u Preissových?

Je tiché a pomalé, dokud nevstanou hoši a nezačnou spěchat, protože nikdy nevstanou tak, aby stíhali. No a já u kávy přemýšlím, co mě čeká a nemine. Na čerstvě probuzeného manžela moc nemluvím. To už jsem se za ta léta naučila. (smích)

Půjdou synové ve vašich stopách? Matouš je nadaný fotograf, k umění má poměrně blízko...

Maty umění miluje, hlavně divadlo. Ale myslím, že touhle cestou nepůjde. Vlastně netuším, kam ho vítr zavane. Každopádně Šimon je jeho pravý opak. Ten se asi umělecké dráze hodně vzdálí. Ale necháme to na nich. Hlavně ať jsou spokojení a vyberou si profesi, která je bude těšit.

Nejen děti se učí od rodičů, ale i naopak. Co jste se od svých synů naučila vy?

Že ne všechno, co si naplánuju, klapne. A že nemusím za každou cenu všemu rozumět, protože mám je. (smích) Když si nevím rady s počítačem, vysvětlí mi to. Když hledám cestu, ukážou mi aplikace, o kterých jsem neměla tušení. A taky už vím, že svět se nezboří, když něco dodělám až zítra.

Přátelíte se se sociálními sítěmi, nebo myslíte, že to bylo lepší bez nich?

Přátelím, ale dokážu se s nimi i rozkmotřit a na chvíli si od nich odpočinout. Beru je jako komunikační nástroj, nikoli jako nedílnou součást života.

A umíte si dopřát úplný digitální detox?

Úplný určitě ne. Potřebuji být na příjmu, minimálně pro rodinu.

VIZITKA • Martina Preissová

Je uznávaná nejen jako herečka, která loni oslavila čtvrt století v Národním divadle v Praze, ale má na svém kontě i skvěle hodnocené knihy.

Už dvakrát byla nominována na Cenu Thálie a pravidelně se objevuje i v televizi.

V roce 2009 se vdala za herce Martina Preisse, s nímž má dva syny.

Ráda se vrací do rodného Znojma, miluje procházky v přírodě, dobré víno a spánek.

Vloni v listopadu vydala novou knihu s názvem Tvá M. Jde o dopisy adresované jejímu tatínkovi, který zemřel před třiceti lety.

FOTO: JAROSLAV FIKOTA (3), ARCHIV MARTINY PREISSOVÉ (2)

Zdroj: Časopis STORY, text: ANETA BARTONÍKOVÁ