Vždycky si dělám naděje

První písničku napsal Michal Horák v osmi letech. O dvacet let později jich má na kontě víc než dvě stě. Milují ho všichni – od malých dětí až po seniory. A svou tvorbou zaujal i odborníky, o čemž svědčí hned několik ocenění, mimo jiné Objev roku v Českém slavíkovi. Povídání s Michalem Horákem je jako pohlazení po duši, zrovna tak jako jeho písničky.
Celý rozhovor vyšel v Překvapení 17/2026

Z našeho setkání jsem si kromě krásných zážitků a úsměvu na tváři odnesla i právě vydané, ještě „horké" CD, které ani sám Michal ještě neslyšel. Co byste nám o svém novém CD prozradil?
Je to pro mě splněný sen. Protože jsem na něm spolupracoval se skvělými muzikanty napříč různými žánry. Což byla velká výzva, s kterou jsem se chtěl poprat. Společnou písničku jsem tam dal dohromady například s Katem z Prago Union, písničkářkou Radůzou nebo kapelou Vypsaná FiXa. 
A dopadlo to úplně skvěle.

K albu jste vydal i singl Nedělej si naděje. Jak jste na tom s nadějemi vy osobně? Děláte si je?
Myslím, že ano, dělám si naděje, i když to zrovna nevypadá nadějně. Třeba co se mojí muziky týče. Shodou okolností jsem se o tom dneska bavil s taťkou. Vzpomínal, že jsem nikdy nepředpokládal jinou možnost, že bych se živil něčím jiným než muzikou. Měl jsem tu myšlenku od nějakých šesti let tak hluboko zarytou, že jsem pro ni dělal všechno, až se to splnilo. Kolikrát mě okolí odrazovalo, ať se na něco vykašlu, a ono se vyplatilo se na to nevykašlat. Takže já jsem si ty naděje vždycky dělal, a přineslo to ovoce.

To tedy přineslo, protože jste velmi nadějný umělec, který získal hned několik ocenění. Přitom proslavit se v dnešní době jako folkař, písničkář, to je velký úspěch... 
To vám děkuju. Když o tom přemýšlím, asi na to nikdo nezná recept na úspěch. Jediný klíč, který podle mě funguje, je psát písně a zpívat tak, jak člověk cítí. O to jsem se vždycky snažil, zůstat věrný sám sobě a hlídat si svoji autenticitu. Myslím, že právě to mají lidi na mojí muzice rádi.

K novému albu jste před měsícem odstartoval turné, které vyvrcholí, jak jste sám řekl, největším koncertem nejmenšího písničkáře. :-) 
Koncert bude určitě velmi unikátní. Úžasný stage design, zajímavá plejáda hostů, které by publikum u mě nemuseli nutně čekat.

Víc nebudu prozrazovat... Zazní tam píseň Malý lidi? Tahle písnička je mi, vzhledem k mým 147 cm, velmi sympatická :-) Zazní, samozřejmě. Vaši sympatii s ní si dokážu představit. :-)

Kolik měříte?
Sto šedesát sedm centimetrů. Ale všechny ženy v naší rodině měří podobně jako vy. Moje prababička měla asi sto čtyřicet tři centimetrů. Ta by do auta musela mít autosedačku. :-)

Trápily vás někdy kvůli výšce komplexy? 
Řekl bych, že asi jo. Ale naštěstí takovou vlastnost, že si pamatuju jen ty dobré věci. Když se zpětně podívám na svoji základku, byl jsem vždycky nejmenší ze třídy. Mám pocit, že se mi však vždycky dařilo to nějak přijmout a hledat si silné stránky jinde. Samozřejmě basketbal bych jít hrát nemohl. :-)

Takže jste u holek bodoval kytarou…
To možná až později. Dost dlouho jsem byl takový marný. Ale pak jsem zjistil, že v muzice se mi daří. A nemyslím jenom balení holek.

Vaše texty vycházejí ze života. Kde se to ve vás vzalo, že věci, které by lidi kolikrát brali tragicky, dokážete přetavit v humor?
Ty moje věci jsou svým způsobem tragické a zároveň komické. Nedávám si vědomé zákazy, že bych o něčem nepsal, i když samozřejmě jsou témata, do kterých bych nešel. Ale obecně se mi písničky nejlíp píšou, když mám radost. Spousta autorů se naopak vypisuje ze složitých a nepříjemných situací, tak já to mám tak, že když je mi smutno, nemůžu písničky psát. Pro mě je hudba a hraní na nástroje radost.

Co se u vás probudilo dřív? Cit pro psaní textů, nebo skládání muziky? 
Když se vrátím na úplný začátek, tak odmalička jsem hrál na klavír. V osmi letech jsem si přibral kytaru. Můj táta totiž začal u nás na vesnici ve Vysoké nad Labem dělat starostu. Přišel za ním učitel na kytaru, že vy chtěl dávat hodiny, a ptal se ho, jestli neví o nějakých zájemcích. A taťka neváhal, a hned mě i ségru přihlásil. Mě to okamžitě chytlo a už po první hodině, kdy jsem se naučil tři akordy, jsem napsal svoji první písničku Michalovo akvárko.

Měl jste doma rybičky?
Přesně tak. Tehdy jsem si u rodičů vymručel nové akvárko a byl jsem z toho úplně fascinovaný. Vždycky jsem toužil mít nějaké domácí mazlíčky a rybičky mi u našich prošly jako první, protože s nimi není tolik starostí. Byl to pro mě tak zásadní moment, že jsem o tom napsal první písničku.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že máte talent?
U mě nebylo nějaké uvědomění. Byl to plynulý proces, jako když se učíte číst, bylo to přirozené, protože mě to bavilo. Určitě mě oslovily i nějaké konkrétní momenty, třeba si vzpomínám, jak nám ve třetí třídě paní učitelka pustila Vltavu, a mě ta hudba natolik uhranula, že jsem si hned sehnal noty a učil se ji hrát na klavír. Přitom do té doby jsem hrál jen etudy a trochu to flákal. Ale Vltavu jsem se chtěl naučit a dodnes ji umím. K vlastní tvorbě jsem nejvíc začal inklinovat, když jsem objevil Beatles, v nějakých jedenácti letech. Říkal jsem si, když tohle vytvořil Paul McCartney, tak já můžu taky. Což dost vypovídá o mém tehdejším sebevědomí. :-)

Michal Horák

• Narodil se 21. dubna 1998 v Hradci Králové
• Pochází z Vysoké nad Labem, vystudoval Mgr. na Pedagogické fakultě UK v Praze a aktuálně studuje doktorát na Univerzitě Palackého v Olomouci.
• Je držitelem titulu Objev roku v anketě popularity Český slavík 21.
• Aktuálně mu vychází čtvrté řadové album Jsem asi boomer

Připravila: Michala Jendruchová foto: archiv Michala Horáka, Supraphon