Vím, že i ty nejbláznivější sny se můžou splnit

Usměvavá tvář herečky Terezy Blažkové kdysi vyšla na titulní straně Překvapení a pro Terezu, tehdy obyčejnou dívku z malého města, to znamenalo - jak sama říká - velký úspěch. Od té doby uplynulo deset let, Tereza si splnila sen o herecké kariéře a s námi se podělila o své úspěchy i všední radosti.

Celý rozhovor vyšel v Překvapení 14/2026

Terezo, jak zpětně vzpomínáte na celou akci kolem focení do našeho časopisu?
Na focení se mi vzpomíná moc hezky. Všichni byli vřelí, ateliérem se nesla přátelská a uvolněná atmosféra. Mslím, že i ta se nakonec otiskla do výsledné fotografie pana Pavla Ovsíka. Kéž by takových příjemných spoluprací bylo více!

Před deseti lety ještě nebylo tolik fotek on line na sociálních sítích a mít fotku na titulce týdeníku mělo svoji váhu. Jak jste to jako dvaadvacetiletá dívka vnímala?
Upřímně jsem z toho měla obrovskou radost, a byla to pro mě čest. Přeci jen se něco takového holce z malého města jen tak snadno nepoštěstí. Navíc to byla moje první velká a profesionální zkušenost pro tištěné médium.

Jaké byly ohlasy kolem vás? 
Reakce byly tenkrát pestré. Od přejícných zpráv a gratulací až po jízlivé komentáře se špetkou závisti. Byla to pro mě taková první větší zkušenost s tímto druhem pozornosti a také nevyžádanými názory, které mě měly nějakým způsobem zranit či zesměšnit. A i když jsem z některých ohlasů byla zaskočená, tak se mi alespoň v plné kráse vyjevily charaktery lidí okolo mě.

Když se díváte na svoji tvář na obálce, co byste té dívce řekla po těch deseti letech? Víte už teď ve svém věku o životě víc?
Nevím, jestli vím víc, ale trochu omlácená životem už jsem. A někdy to, bohužel, byly i dost bolestivé rány. Přesto bych "té dívce" asi poradila, aby si nenechala vzít radost a nadšení z toho, co dělá, i když to někdy nejde tak hladce.

Aby dokázala přijmout věci, které nemůže změnit, a také aby přestala sedět v koutě, protože tam ji v dnešním světě skutečně nikdo hledat nebude. A hlavně aby zůstala svá i za cenu, že nevleze do nudných tabulek a představ.
„Nic není starší než včerejší potlesk," opakovala jste mi tehdy myšlenku Charlieho Chaplina.

Dnešní svět ale ke zviditelnění vybízí. Pomohla vám titulka na sebe upozornit, nebo třeba dodala odvahu jít na konkurz?
Hlavně mi dodala tu odvahu, a zároveň mě utvrdila v tom, že nic není nemožné a že i ty nejbláznivější sny či nápady se můžou také někdy splnit.

Měla jste jako holka nějaké jiné „pracovní sny" než stát se herečkou?
Měla jsem spoustu snů. Dlouho mě drželo být veterinářkou, protože mám ráda zvířata. Coby celoživotní bojovnice proti příkoří jsem chtěla být také právničkou, ale po zjištění, že spravedlnost je mnohdy skutečně slepá, jsem měla pocit zmaru a o této kariéře snít přestala. Jeden čas mě také chytlo průvodcovství, a tak jsem si udělala na škole kurz. No a k herectví pak mělo asi nejblíž krasojezdectví, ve kterém jsem se zhlédla při sledování seriálu Cirkus Humberto.

A také hrajete na klavír a flétnu...
Na klavír hraji, jestli se to tak dá vůbec tvrdit, v inscenaci 1000 tváří Adiny. Jde o jednu krátkou skladbu, kterou jsem se pro tuto příležitost naučila. Jinak žádný klavírní virtuoz nejsem. Sice mě, coby samouka, občas popadne chuť se podle hudebního tutoriálu nějakou skladbu naučit, ale nikdy to nemá dlouhého trvání. Obrážet turné bych s tím rozhodně nemohla. Za to se zobcovou altovou flétnou jsem prožila devět let v souboru Acri Tibia, se kterým jsem hojně vystupovala. A i teď občas flétnu vytáhnu a jen tak pro radost si zahraji.

Je pro vás hudba důležitá?
Hudba je pro mě velmi důležitá. Stejně jako tanec. Skrze obojí totiž můžu přenést nějaký pocit či příběh, aniž bych musela užít slov. Je to mnohem svobodnější projev komunikace. A i já se cítím mnohem víc svobodně, když si můžu doma zatancovat, a pustit tak ven všechny nashromážděné emoce.

A nesmíme zapomenout na jízdu na koni...
Odmala mám ráda zvířata a koně pro mě byly zkrátka králové. Kůň je nádherné a ušlechtilé zvíře a také velký učitel. Měla jsem doma knížky o koních, sbírala pohlednice, hojně jsem si vystříhavala obrázky koní z časopisů a také jsem se na nich rekreačně projížděla.

Stále se ke koním vracíte? Máte na ně čas?
Od koní jsem měla poměrně dlouhou pauzu, ale minulý podzim jsem se k nim zase nachomýtla a teď na jaře se mi doufám podaří vyjet si na koni někam do volné přírody. Navíc zase začne série dostihů, a na ty se také moc těším, i když jsem k tomuto druhu sportu měla dlouho hodně velký odpor. Holt se asi ve mně nezapře "holka od Pardubic".

Hodila se vám někdy jízda na koni při natáčení?
Zatím jsem tuto zkušenost neměla kde upotřebit, protože mi doposud nepřišla žádná nabídka na historický film nebo pohádku s těmito požadavky. I když mi spousta lidí říká, že jsem na tyto dva žánry jako dělaná.😊 V současné době má ale většina českých tvůrců poněkud jinou představu o pohádkových či historických postavách.

Baví vás víc divadlo, nebo kamera?
V tomto směru nejsem nijak vyhraněná. Mám ráda jak práci v divadle, tak i před kamerou. Každá z nich přináší jiný druh herecké práce. Zatímco na place se musím krotit v mimice i v emocích, protože na kameru je potřeba být spíše minimalistický, a navíc si herec musí více hlídat značky a být technicky přesný, tak divadlo je v tomto směru mnohem svobodnější. Dokonce si zde můžu zahrát i skoro osmiletou holčičku, aniž by to působilo nepatřičně. Práce před kamerou se navíc v určitý moment zakonzervuje, projde střižnou a výsledný tvar už herec nemá možnost ovlivnit. Zatímco v divadle je každá repríza malou premiérou, kterou tvoří i sami diváci svým naladěním.

Je nějaká role, která vám vyloženě sedla, za kterou jste ráda?
Moc si vážím příležitosti od pana režiséra Jiřího Svobody. Obsadil mě ve dvoudílném filmu Rašín do role matky, která přijde během demonstrace o dítě. Rolička to sice v celém projektu byla malá, ale pro mě měla ohromný význam. Další zajímavou roli mi dal režisér Jan Haluza v seriálu Hrdina. Sekretářka Nikol se sice tvářila jako neviňátko, ale měla své postranní úmysly.

A role divadelní?
V Divadle jsem se pak potkala s Adinou Mandlovou v inscenaci 1000 tváří Adiny, ve které jsem ztvárnila její nejmladší alter ego. To zatím pro mě byla asi největší škola, i co se samotného divadelního prostředí týče. Nejnověji se těším z poněkud potrhlé Margo v adaptaci Durrellova románu Ptáci, zvířata a moji příbuzní, která se hraje ve vršovickém Divadle Mana. A v létě bude opět uvedena také pod širým nebem v pražské ZOO.

Vizitka • Tereza Blažková

• Narodila se ve znamení Vodnáře v roce 1993 v Ústí nad Orlicí.
• Vystudovala Jazykovou a literární kulturu na Univerzitě Hradec Králové a Management v kultuře na Masarykově univerzitě v Brně.
• V roce 2020 absolvovala na Vyšší odborné škole herecké v oboru Herectví a moderování.
• Hrála v Divadle Anfas, Divadle Apropo, v Městském Divadle Kladno, v Městském Divadle Mladá Boleslav, v Divadle Debut, ve Východočeském divadle Pardubice, v Divadle Kolowrat.
• Hrála ve filmech Jak se nám to mohlo stát, Franz, Indián, Já, Olga Hepnarová, Modelky s.r.o. a v seriálech Pálava, Oktopus, ZOO, Čechovi, Táta v nesnázích.

Připravila: Šárka Jansová 
Foto: Archiv Terezy Blažkové