Ve svém filmu otevírám ženám cestu...

Tereza Kotyk je všestranná umělkyně, výtvarnice, scenáristka a dnes i nadějná režisérka působí hlavně v rodném Rakousku a Velké Británii, kořeny ale má u nás. Ve své tvorbě se zaměřuje hlavně na existenciální otázky. Inspirací jí je příběh vlastní rodiny, babičky a maminky, které se musely vyrovnat s traumaty vysídlení. Právě jde do kin její druhý film Nebelkind.

Celý rozhovor vyšel v Překvapení 23/2025

Co pro vás znamená domov?

Domov je tam, kde je mé srdce. Kde se cítím dobře se svými myšlenkami, tělem a srdcem.

A kde to je právě teď?

Momentálně se cítím velmi sama sebou...

Často si ve svém studiu ve Vídni pouštím nahlas hudbu a tam se cítím hodně doma. Ale spíše v sobě než na nějakém konkrétním místě.

Ve svém filmu, jenž se právě chystá do kin, jste zpracovala silný příběh své vlastní rodiny. Vytržení kořenů z domova, bolest, zakořenění v jiné zemi. Cítíte, že se tohle trauma přenáší z generace na generaci? Cítíte se ještě i vy vykořeněná?

Abych to upřesnila, nejedná se o autobiografický film. Propojila jsem různé střípky a vyprávění, abych poukázala na evropský problém, ve kterém se momentálně nacházíme. A ano, myslím, že je to proces, který se přenáší z generace na generaci. Proto jsem se také zabývala pojmem NEBELKIND, který popisuje tento proces epigenetického traumatu a dopady vyhnanství, vykořenění a násilí na další generace. A ano, svým způsobem jsem také vykořeněná.

Jak se to projevuje?

Myslím, že se moje zakořeněnost - nebo spíše nezakořeněnost - projevuje hlubokou touhou a výrazným smyslem pro empatii. Neustále po něčem toužím a dokážu se vcítit do různých situací, snadno se přizpůsobit, ale také se rychle vůči něčemu vymezit, abych mohla pokračovat, „žít dál".

Jak moc události, které zasáhly vaši rodinu, ovlivnily vaše dětství? Jaké emoce jste prožívala?

Jsem přesvědčená, že v každém člověku, který opustí svůj domov, zůstává a přetrvává touha po něm. Snažila jsem se - ale myslím, že to tak má spousta dětí - moc nechybovat a co nejvíc „vyhovovat". I proto, abych rodičům dala pocit, že útěk na Západ bylo správné rozhodnutí. Byla ve mně silná potřeba „být dobrá", ale zároveň jsem byla velmi divoké dítě. A to spolu často kolidovalo.

Jak se babička a maminka dokázaly s touto situací vypořádat?

Myslím si, že jak moje matka, tak i moje babička po našem útěku na Západ nepovažovaly tuto změnu pouze za přínos, ale také za ztrátu určitého způsobu života. Proto musely být silné ženy, aby na obou stranách hranice obstály - ve svých manželstvích i ve svých profesích. V obou zemích, jak v Rakousku, tak v Česku, stále přetrvávají hluboce zakořeněné určité patriarchální systémy, které ženy jen málo podporují nebo jim nepřiznávají stejnou „hodnotu".

Není váš film právě jakousi cestou se s tím vypořádat?

Film má jiný záměr - chce obrátit pozornost na slepé místo v evropské historii, které si dodnes nese následky. Ukazuje, že násilí na ženách, vyhánění a vykořenění nejsou vnímány jen jako něco běžného, ale často i jako prostředek k dosažení určitého cíle. Zvláště v České republice, kde ženy nejsou dostatečně chráněny před domácím násilím.

Scénář, který jste sama napsala a následně režírovala, je velmi silný. Měla jste od začátku jasno o hlavních představitelích?

Svoje scénáře vždycky píšu volně, to znamená, že sice film už v hlavě mám, ale ne hlavní herce. Při realizaci se pak snažíme co nejvíce přiblížit této vizi. Od začátku však bylo jasné, že potřebujeme silné osobnosti, které tento film ponesou. Film „z nich žije" - právě oni nesou a boří ta tabu, o která ve filmu jde.

Váš film je koprodukční. Obsadila jste velké české herecké osobnosti, například Kláru Melíškovou, Karla Rodena... Jak jste je vybírala?

NEBELKIND je velmi silné téma, které je ale vyprávěno nesmírně subtilně. A právě k tomu jsou potřeba výrazné, velmi zkušené postavy, které dokážou skrze svou přítomnost a zároveň citlivost toto téma přenést. Tak jsem se brzy dostala ke Karlu Rodenovi a Kláře Melíškové.

Oba to mají ve svém hereckém repertoáru a jsem velmi vděčná, že jsem se vydala cestou jak přes své agentury, tak i přes castingové režisérky, a že jsem je mohla oslovit. Ale především, že oba roli přijali.

Jak se vám spolupracovalo s českými herci?

Bylo to úžasné, mají neuvěřitelnou preciznost v hledání své postavy, perfektní timing, ale zároveň roli kriticky zpochybňují - a to je důležité. Tyto různé perspektivy mě zajímají, protože mi o postavách prozrazují ještě více.

Co bylo na samotném natáčení nejtěžší?

Myslím, že je velmi náročné natáčet ve třech jazycích a přitom každému správně sdělit, co je třeba. Často docházelo k situacím „Lost in Translation", což ale zároveň otevírá prostor pro magii.

Ve filmu se prolíná několik časových rovin: rok 1945, šedesátá léta, devadesátá léta a rok 2021. jak moc to pro mladou ženu, jako jste vy, bylo náročné?

Vůbec ne. Mám pocit, že všechny tyto časy stále žijí s námi - protože jsme o tolika věcech ještě nemluvili. Dokud to neuděláme, budou tyto doby žít s námi dál. Různé epochy nejsou uzavřené.

Jaké byly reakce babičky a maminky, když jste jim film pustila? Pokud se tak tedy stalo. Nebo četly scénář? Došlo na slzy?

Moje obě babičky bohužel už delší dobu nežijí a nebyly ani předlohou pro roli babičky ve filmu. Proto mohu mluvit jen za svou matku, která scénář předem nečetla, ale film viděla a byla jím hluboce dojata. Myslím, že ji přiměl k zamyšlení.

Ve vašich filmech je vždy zásadní vztah matka, dcera, babička. Jak moc je pro vás osobně tahle linie zásadní?

Filmy Todda Haynese se taky vždy zaměřují na ženy, protože nejmenší jednotkou společnosti, rodinou, je drama. A to se často odehrává právě kolem žen. Vidím to stejně jako on: otevírám nejenom z této perspektivy pohled na společnost, ale taky otevírám ženám cestu.

Co nejzásadnějšího vám vaše babička předala?

Nemohu to říct přesně. Myslím, že jsem se svými babičkami propojena na jiné úrovni. Ale jednou, když jsem si pokládala nějakou otázku a přemýšlela jsem o jedné z nich, přišla mi do hlavy okamžitě odpověď: „Žádný strach". A myslím, že to je to nejdůležitější, co lze ženě předat.

VIZITKA

• Tereza se narodila v Praze, její matkou je novinářka a spisovatelka Marta Marková, jejím otcem byl nedávno zesnulý kameraman Michal Kotyk.
• Vystudovala dějiny umění, mediální a genderová studia na univerzitách ve Vídni, v Innsbrucku a v Dijonu. V Innsbrucku a v Manchesteru studovala také herectví.
• Jako filmařka získala certifikáty z Wajdovy filmové školy ve Varšavě, z Nezávislé filmové školy Friedla Kubelky ve Vídni a z programu Writer's Lab Europe.
• Působí jako kurátorka současného umění, scenáristka a režisérka.
• Právě jde do českých kin její druhý film Nebelkind, který měl světovou premiéru na festivalu Finále Plzeň a byl oceněn na řadě festivalů v Cambridge, Torontu, Los Angeles, New Yorku a dalších. Další zastávky filmu budou v Paříži a Cannes.

Připravila: Michala Jendruchová

Foto: Archiv Terezy Kotyk, Elsa Okazaki