Už vím, co chci, a velmi hlasitě to říkám

Stand up komička Adéla Elbel a matka tří dětí s oblibou moderuje vše, čemu rozumí i nerozumí. Miluje improvizaci a interakci s publikem, má ráda kvalitní humor s grácií a ráda s dětmi putuje světem.

Celý rozhovor vyšel v Překvapení 48/2025

Adélo, málokdo ví, že se specializujete na nizozemský jazyk, literaturu a jejich kulturu. Co vás vedlo ke studiu vysoké školy zrovna v tomto oboru?

Moje cesta nebyla úplně přímá. Ze začátku to byla spíš znouzectnost.

Na střední škole jsem neměla žádné specifické koníčky, tedy kromě sledování TV Nova, což byl v 90. letech velký fenomén. Jenže znalost odpoledních seriálů se studovat nedala. Po gymnáziu jsem chtěla jít na vysokou a objevila jsem, že na studiu "malých jazyků" není nutná znalost toho jazyka, pouze reálií. Takže jsem studovala bulharštinu, portugalštinu, ukrajinštinu a zakotvila u nizozemštiny, které jsem naprosto propadla.

Čím vás Nizozemsko tak nadchnulo?

Ve dvaceti letech jsem strávila jedno léto v Amsterdamu, kam jsem přijela za prací. A to město mě naprosto uchvátilo. Mělo nádherné kulisy, ve vzduchu byla cítit svoboda. Svoboda ve všem. Mohla jsem si obléct cokoliv a nikdo na mě divně nekoukal, nesoudil. To jsem z Čech neznala a vlastně dosud neznám. U Holanďanů ale nejde o lhostejnost. Jen prostě některé věci neřeší a mají vyšší míru tolerance.

Jsou Holanďané přátelští?

Na první pohled jsou neskutečně milí, přátelští, ochotní. Když však od nich chcete víc, stáhnou se. Hlídají si své osobní hranice a soukromí. Přátelství vzniká maximálně na střední škole. Holandané jsou více zaměřeni na výkon a nesmírně spořiví. Pomluva, že ke kávě vám nabídnou jeden kousek sušenky a zbytek balíčku schovají, je prostě pravda. Mají to jinak. Vzhledem k deštivému podnebí jsou nesmírně vděční za krásný slunečný den, to hned všichni tráví čas venku. Hodně žijí v parcích, dělají pikniky, mají rádi sousedské svátky. Když je hezky, vytáhnou si před dům stoly, židle a tráví tam svůj čas... To si u nás neumím představit.

Nechyběly vám v tamější krajině české vrchoviny, kopce a hory?

Naopak. Rovinka mi vyhovovala. Tehdy jsem ještě nebyla turista a ke kopcům jsem žádný vztah neměla. V dětství jsme od smrti mého táty přestali chodit do přírody a jen jsme seděli v brněnském paneláku, takže jsem o své lásce ke kopcům dlouho nevěděla. Až kolem pětatřiceti jsem zjistila, že kopce miluju. Zbožňuju České středohoří. Jednou bych si tam ráda našla chalupu.

Vy jste studovala nějakou dobu i v Belgii, navíc v době, kdy jste měla už dceru. Proč zrovna Belgie?

Studovala jsem převážně v severní Belgii,
protože jsem tam měla snazší studijní podmínky. Mé nejstarší dceři Amálce bylo tehdy pět let, když jsem s ní vyrazila na půlroční studijní Erasmus pobyt. Rok jsem na to šetřila a připravovala náš přesun. Belgie je také báječná země, trochu podobná té naší, Vlámové jsou povahově podobní Čechům.

Jak se z vás po všech těch studích stala oblíbená stand up komička?

Já chtěla hlavně moderovat. Baví mě uvádět, rámovat a vést program večera. Po stand upu jsem vlastně nikdy netoužila, připadalo mi to jako velmi těžká dosciplína. No, a jednou za mnou přišli tvůrci Comedy clubu, který se točí na Primě, že bych měla stand up zkusit. Nechtělo se mi, ale přesvědčili mě, a dnes jsem za to moc ráda. Stand up je nesmírně svobodný žánr a svoboda projevu je pro mě nedůležitější.

Měla jste pro improvizaci talent ještě dřív, než se stala součástí vaší profese?

Imrpovizace je dar, ale i ten je potřeba tříbit. Učitelé na základní škole by mohli vyprávět, jak jsem musela kvalitu projevu obrušovat a hledat hrany. Pro mě je improvizace nesmírný adrenalin. Miluju improvizovat s lidmi v publiku. Baví mě, jak jsme každý jiný, a přitom jsme si tolik podobní.

Trpíte trémou?

Kdysi dávno před natáčením. Tam totiž musíte říct všechno přesně. Asi jsem se spíš bála, abych to nespletla. Na živých show jsem uvolněnější. Mám víc času a můžu si s diváky více dovolit. Je to hra. A já ji miluju.

Jaká témata mají největší ohlas?

Lidé rádi mluví o sobě. Tak to prostě je. O tom, co žijí, o vztazích. Já mám dar nadhledu a umím si z věcí, které nebývají příjemné, udělat legraci. Lidé tak díky tomu zvládají lépe i své problémy a starosti. Jsme v tom všichni spolu, i když jsme někdy sami. Je dobré se podívat na trable ze společného nadhledu a situaci se vysmát. Humor je skvělý lék.

Vaše monology dokážou udeřit hřebíček na hlavičku, ale vase  vlastní motto zní: "Lidé by si měli dávat větší pozor na to, co vypustí z pusy." Je nějaké tabu, do kterého nejdete ani ve stand upu?

O téma nejde. Zpracovat se dá, myslím, jakékoli téma. Jde o způsob, a ten je alfou a omegou všeho. Každý někdy v životě chceme říct něco nepříjemného, a záleží jen na nás, jak to uděláme. To platí i pro standup. Jde o míru. Tohle ale hloupému nebo frustrovanému člověku nevysvětlíte. Spokojenost začíná v nás samotných.

Měli by tedy lidé víc vážit svoje slova?

Lidé by hlavně měli méně soudit a více se starat o "svou zahrádku". Mám pocit, že díky sociálním sítím se z nás všech stali experti na všechno a také máme pocit, že máme právo se ke všemu vyjádřit. Navíc si někteří lidé neberou servítky. To, jak někdy hovoří nebo nadávají doma, sypají na internet. Kultura komunikace se vytrácí, a to je škoda. Myslím si, že umět být zdvořilý je fajn.

Dokážete být v běžném životě zticha, když se vám chce něco nepříjemného říct?

Ne a ani o to nejde. Opět zdůrazňuji, že jde o způsob. Často se mi chce k něčemu vyjádřit, ale nemusím hned ostatní urážet. Kritika a slušnost může jít ruku v ruce.

Co vás na sobě samotné nejvíc štve?

Jsem impulzivní. Hrozně rychle se ve mně začne vařit krev. Naštěstí jsem jako rozbitá rychlovarná konvice, která dojde jen na šedesát stupňů, a pak se zasekne. A nejsem dost cílevědomá, a občas jen tak pluju. Chtěla bych se víc zaměřit na nějaký cíl, protože bez cíle je život toulání. A já v něm chci chodit pevněji.

Za co jste na sebe pyšná?

Ne pyšná, ale hrdá. Máme doma takovou hru, že opravujeme slovo pyšná. Pýcha má negativní konotaci, ale hrdost je krásný pocit. Jsem hrdá, že se mi pracovně daří. Samozřejmě že mám ještě hrozně moc práce před sebou. Jsem hrdá, když můžu udělat lidem krásný večer. Jsem hrdá na to, že i když máme s mým mužem náročnou konstelaci, žijeme mezi Prahou a Brnem, a děti z předchozích vztahů máme ve střídavé péči, tak to docela dobře zvládáme. V celém tom životním zápřahu nacházíme i krásné momenty. Třeba procházky v přírodě.

Vizitka:  Adéla Elbel

• Narodila se ve znamení Raka v Havířově.
• Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně vystudovala magisterský obor nizozemský jazyk a literatura.
• Je nederlandistka a překladatelka z nizozemštiny.
• Společně se Zuzanou Fuksovou byla členkou ženského hudebního dua Čokovoko.
• Jako komička vystupuje v pořadu Comedy Club na televizní stanici Paramount Network, v televizním pořadu Na stojáka nebo v brněnské stand-up comedy show NaMikrofon.
• S divadelním režisérem  Ondřejem Elbelem, který byl jejím prvním manželem, má dvě dcery.
• V roce 2023 se provdala za Michala Rožka a má s ním třetí dceru.

Připravila: Šárka Jansová

Foto: archiv