Snažím se být na sebe hodná

Talentovaná herečka v sobě nezapře bulharské kořeny. Svou pozitivní energii už více než deset let předává divákům Činoherního klubu, který  letos slaví šedesátiny. Na jevišti stála i v samotný den divadelních narozenin, ve hře stvořené umělou inteligencí.

Celý rozhovor byl uveřejněn v Překvapení 21/2025

Sandro, vnímáte v Činoherním klubu jeho genius locci?

Samozřejmě. Jsem nesmírně vděčná, že tam můžu hrát. Je to hrozně dobrý pocit. Počítám, že jsem tam už přes deset let.

V Činoheráku vždycky platilo, že je tam skvělá umělecká parta. Platí to stále?

Ano, je tam takový hodně pánský kolektiv, a to je super.

Ale super to máme i v dámské šatně. Já si neumím představit, že bych byla v jiném divadle.

V den výročí divadelních narozenin jste uvedli inscenaci Čaj v popelníku. Hra, kterou vytvořila umělá inteligence. Co vy a technologie?

Jej, já se jim vyhýbám, tohle jde mimo mě. Nepoužívám je, bojím se toho, jsem takový odmítač. Vím, že bych si měla k moderním technologiím najít lepší postoj, ale moc se mi to nedaří, protože jim nerozumím. Asi bych se měla víc snažit...

Jak vlastně hra Čaj v popelníku vznikala?
Bylo to „jen" scénické čtení. Šlo o experiment našich dramaturgů, chtěli vědět, co se stane, když nakrmí umělou inteligenci určitými informacemi. Zajímalo je, jestli je vůbec schopná něco smysluplného vytvořit. A pravda je taková, že lidský aspekt v té hře chybí. Ona udělá všechno, vygeneruje, co tam má být, všechny atributy, ale nemá to tu duši, kterou každému dílu dodá živý autor.

Činoherní klub letos slaví šedesáté narozeniny. Máte ráda oslavy?

Jsem hodně společenská, takže mám oslavy hodně ráda. Nejradši bych něco slavila pořád, slavila bych život... Co se týká divadla, tak oslavy šedesátin jsou a ještě budou samozřejmě pompézní. Připravují se dlouho. Přímo k výročí vznikla i hra Zakleté dámy, která měla premiéru už vloni v prosinci.

V Zakletých dámách, která vypráví o manželkách našich bývalých prezidentů, hrajete Martu Gottwaldovou. Jak jste se na tuhle roli připravovala?

Výhodou bylo, že se o Martě Gottwaldové zase tak moc neví. A autor a režisér Tomáš Dianiška udělal hru jako dokumentární fikci. Zakládá se na reálných skutečnostech, ale dál jsme si s historickou opravdovostí už trochu hráli a dělali, co jsme chtěli. Já se na svou roli připravovala normálně jako obvykle. Mám malé dítě, nemám tolik času se prožívat. Ona ta Marta nebyla zrovna chytrá. Říká se, že byla prostá žena, navíc zlá.

To musí být pro herečku zajímavé, ztvárnit takovýto charakter...

To teda! Já miluju takovéhle role. Ale zahrát hloupost je hrozně ošemetné. Nechtěla jsem z toho udělat karikaturu. Zároveň ale to, co po mně režisér Tomáš Dianiška chtěl, je na pokraji karikatury. Ovšem má to své důvody. Silný moment pro mě byl, když za mnou kolega Vasil Fridrich, který hraje mého muže Klému, jednou po zkoušce přišel a říká mi: „Ty jsi taková chytrá, správná holka, ale něco se s tebou teď děje...? Co s tebou je, jsi nemocná?" A já jsem zjistila, že ta role mnou trochu prostupuje. Celé dny jsem přemýšlela nad tím, jak být dostatečně hloupá, jako byla Marta, a jak to správně zahrát, aby to nebylo moc vulgární. A mám pocit, že se mi z toho dumání trochu vykouřila z hlavy Sandra. :-)

Martu hrajete s vycpaným pozadím, protože ona byla dost korpulentní. Musela jste si na svůj „kostým" dlouho zvykat?

Bylo to nutné, protože ona je prostě veliká. A mně to pomohlo i v tom, že se můžu jinak pohybovat, chodit... Prostě jako korpulentní žena. My jsme nechtěli vytvořit kopii, ale zrovna u téhle paní jsem potřebovala ještě nějakou vnější pomůcku, která by mě dostala do role. Zvykla jsem si a teď už se mi hraje moc dobře.

Co si obecně myslíte o manželkách významných mužů? Chrání svým mužům záda, dělají jim zázemí, přitom samy musí rezignovat na svůj život a ještě jim ostatní závidí...

Je to velká oběť. Musejí svého muže buď hodně milovat, nebo mít jiné zadní plány. Mně to přijde úplně šílené. První dámy jsou tak strašně exponované. My herci vlastně taky, ale ony si nemůžou dovolit dělat chyby. Mají to těžké. Myslím, že když se do toho ještě snaží žít nějaký normální život, musí to být neuvěřitelně náročné se na veřejnosti pořád držet a usmívat se.

S vaší energií, kterou vyzařujete, si nedovedu představit, že byste se pro muže vzdala své práce...

Já vůbec. Já bych dopadla tak, že bych ještě pozurážela státní úředníky. Nedokázala bych být zticha. Vždycky mě to pudí, mám potřebu udělat rošťárnu.

Vizitka: Sandra Černodrinská

• Narodila se 24. března 1989 v Praze do rodiny s bulharsko-makedonskými kořeny.
• Už její předci byli divadelníci.
• Na Filozofické fakultě UK vystudovala teorii kultury a na DAMU činoherní herectví.
• I její dvojče Viola se objevuje před kamerou.
• Poprvé se objevila před kamerou ve filmu Rafťáci. Objevuje se v seriálech, například v Ordinaci v růžové zahradě nebo Jedna rodina.
• Přes deset let je její tvář spjatá s pražským Činoherním klubem.
• Má sedmiletého syna.

Michala Jendruchová