Po otci jsem zdědila plachost, po mamince důkladnost

Říká se o ní, že je krásná po mamince a vtipná po tatínkovi. Dcera slavných rodičů, Milana Lasici a Magdy Vášáryové, nezapře podobu ani milou ironii. Studovala za oceánem, žila na mnoha místech světa, aby se nakonec vrátila do rodné Bratislavy. Dnes má spisovatelka a scénáristka na svém kontě řadu knih i televizních projektů.

Celý rozhovor přineslo Překvapení 2/2026

Jedním z vašich významných televizních projektů je emočně náročný projekt - série Příliš mnoho lásky, kterou nedávno uvedla Česká televize. Když to přeneseme, co pro vás znamená příliš mnoho lásky? 
Může láska škodit? Může někdo láskou i dusit?

To je velmi těžká otázka, hodná možná až psychologa. :-) Já bych řekla, že příliš mnoho lásky neexistuje. Jsou lidé, kteří dusí toho druhého ve vztahu, ať už je to partner nebo vlastní dítě, a omlouvají to tím, že to dělají proto, že ho tak moc milují. Ve skutečnosti to ale podle mě má s láskou málo společné. Je to spíš projev majetnictví nebo nízkého sebevědomí. Proto Kahlil Gibran napsal - když někoho miuješ, musíš ho nechat jít. Problém je, když se tento citát interpretuje příliš volně. :-)

Seriál má složitý vztahový propletetnec. Jednou větou by se to dalo shrnout: Jeden muž, tři ženy, tři životy. Jak se vám s tím námětem pracovalo?

Při tomto seriálu jsem se ponořila do konceptu, že ve společnosti existují jedinci, kteří dokážou milovat více lidí současně romantickou láskou. Mají v sobě ten emoční rozsah. Takoví lidé, když se ponoří do studia nějaké literatury nebo podcastů o polyamorii, potom říkají, že je přirozené milovat najednou více osob, protože přece stejně milujeme i všechny své děti, svoje rodiče, máme stejně rádi vícero svých kamarádů, nejen jednoho. Problematické je, když se ta láska přemění z něčeho abstraktního na konkrétní - na společně strávený čas, na vynaložené peníze, společné bydlení, děti, podporu při nemocech.

Tam se potom často zjistí, že i když teoretická láska může být neomezená, čas a prostředky jsou naopak velmi omezené. Kromě toho každý má jinou povahu, někdo dává hodně lásky a stále jí nemá dost. Někdo dává málo, ale je to všechno, co má.

Měla jste při psaní scénáře pochopení pro hlavního hrdinu? Jak jste na něj pohlížela?

Musím se přiznat, že jsem v průběhu seriálu dospěla k poznání, že jsem absolutně mohogamní člověk. Že svoji romantickou pozornost a svoji vášeň dokážu soustřeďovat jen na jednu osobu. To ale pro scénáristu neznamená, že nedokáže pracovat s postavou, která je jiná. Asi jsem byla víc na straně jeho partnerek a jeho přítele. Konec konců, ten náš Marek, kterého hrál slovenský herec Milo Král, nebyl zlý. On se snažil všem udělat dobře, o všechny se postarat. Akorát to, čemu nerozuměl, bylo, že všechny, i ty nejmenší akce, mají své následky. To ho potom doběhlo.

Přemýšlela jste, jak byste se k problému postavila, kdybyste se sama ocitla jako manželka v podobné situaci?

Velmi jsem o tom přemýšlela. Je jednoduché prohlásit, já bych od takovéhi muže okamžitě odešla. Ale když je žena v takové situaci, má s mužem už vybudovaný nějaký život, děti a ještě k tomu ho miluje, tak ta pouta jen tak přetrhat není vůbec lehké. Zásadovost se s láskou a s pohodlností velmi neslučuje.

Před dvěma lety jste vydala knížku o tatínkovi Milanu Lasicovi. A deset let před tím jste s ním vydala rozhovory.

Cítím z toho spoustu lásky. Jaké pro vás bylo takové psaní?

Velká, až encyklopedická biografie o Milanu Lasicovi vznikla jako snaha zachovat soupis toho množství díla, které po sobě zanechal. A rozhovory s otcem si přál on sám, ale bylo to náročné, protože nebyl nejlepší respondent. Byl velmi úsečný a já jsem na něj neměla až tolik času a energie, abych ho donutila k širšímu vyprávění.

To mě překvapuje, pan Lasica byl přece známý skvělý vypravěč...

Nevím, jestli byl skvělý vypravěč. Byl skvělý bonmotista, což obyčejně je človek nemnohých slov. Kromě toho sršel bonmoty na jevišti i v televizi. My jsme ho doma za bonmoty neplatili, takže jsme se jich nedočkali...:-)

Jaký byl tedy tatínek doma? Byl jiný, než jakého ho známe?

Těžko posoudit, jak si kdo Milana Lasice představoval z obrazovky. Ale asi se dá říct, že ve skutečnosti byl úplně jiný, než jako se projevoval veřejně. Byl mlčenlivý a velmi hloubavý. My jsme to považovali za normální. Ale je pravda, že jsem byla víckrát svědkem, kdy byli lidi po setkání s otcem zaskočení, že to není ten veselý, vtipem sršící bavič ze zábavného programu. On byl velmi citlivý a o svůj vntitřní svět se dělil s málokým.

Jaký jste k němu měla vztah? Byl vám velkým vzorem?

Myslím, že jsme se sestrou měly štěstí, že jsme se cítily vždy otcem velmi milované a obdivované. V životě jsem od něho neslyšela takové to socialistitké - na to nemáš..., musíš víc dřít, jestli chceš něčeho dosáhnout..., vypadáš hrozně, toto ti nesluší....

On nás jen chválil a myslím, že opravdu upřímně obdivoval ve všem, jaké jsme, jak vypadáme a co děláme.

Jednu dobu jste měla tatínka docela daleko, když jste s maminkou, která pracovala jako diplomatka, žila ve Vídni. Jaké to bylo?

Byl to pro mě tehdy velký šok, protože ze socialistického panelákového minibytu, kde jsme v komoře skladovali tři mandarinky a jeden banán, na který jsme si vystáli frontu před obchodem, jsme se najednou přestěhovaly do metropole, kde se pulty prohýbaly pod barevným ovocem, všechno bylo pěkné, čisté, uklizené, malebné a my jsme žily ve velké vile, která tehdy patřila československému velvyslanectví. Byla to velká změna jít z takové komunistické šedi do toho barevného velkého otevřeného světa. Ale dobrému se člověk rychle přizpůsobí, tak jsme už po chvíli měly se sestrou pocit, že to tak všechno má být, a čekaly jsme, kdy se to takto stane i v Bratislavě. Tak nevím, asi stále čekáme. :-)

Jak jste se v Rakousku aklimatizovaly?

Se sestrou jsme měly štěstí, protože jsme z německé rodiny, takže nemčina nám v podstatě závažný problém nedělala. My jsme v němčině bezpřízvukové, považuji ji za svůj mateřský jazyk. Velmi rychle jsme zapadly do rakouského prostředí a později jsme se sestrou v Rakousku zůstaly, když se maminka vrátila domů. Vystudovaly jsme tam střední i vysokou školu. Stále se rozmýšlím nad tím, že se jednou do Rakouska vrátím a budu tam žít. Mám tam spoustu kamarádů.

Vaši rodiče jsou pro mnohé lidi obrovským vzorem díky hodnotám a zásadám, kterých se drželi. Co nejzásadnějšího jste si od nich odnesla do svého vlastního života?

Byla jsem vychovaná tak, že si člověk nemá stěžovat a nemá se hned vzdávat, ale že má houževnatě jít za svým, hlavně pokud se to týká hodnot nebo vzdělání. To se u nás vždy cenilo nejvíc. Názory, životní styl, práce a přátelé se mění, ale hodnoty a vzdělání zůstávají.

Jak jste jako rodina trávili společné chvíle?

Doma jsme žili úplně obyčejně. Máma miluje jezdit na chatu, to jí zůstalo dodnes. My s otcem nebyli až tak chatové typy, respektive jen na omezený čas. Z toho vždycky vznikaly největší třenice a jsou dodnes. Už na Apríla se nás máma ptá, kdy přijedeme v létě na chatu. A potom od října se zase ptá, kdy přijedeme na chatu o Vánocích. Vždy je z nás zklamaná.

Jaké vlastnosti jste zdědila po mamince a jaké po tatínkovi?

Po otci jsem, bohužel, zdědila jistou opatrnost a plachost, introvertnost. Už jsem si na to zvykla, ale v naší společnosti to nejsou velmi ceněné vlastnosti. Po mámě jsem asi zdědila takovou německou přesnost a důkladnost, přestože ona s tím nesouhlasí a myslí se, že naopak tyto vlastnosti vůbec nemám.

V čem jste naopak jiná?

Upřímně, myslím si, že vůbec nejsem jiná. Každou vlastnost dokážu odvodit od svých rodičů. Třeba když se mi strašně chce ležet na gauči, tak si vzpomenu, že i můj otec vždy strašně rád ležel na gauči. Máma to nesnášela. Takže i já nesnáším, když jen tak během dne ležím na gauči. Ale musím tam ležet, protože jsem to zdědila. Tak si tam v požitku ležím, a přitom si říkám, že bych to neměla dělat. :-)

Ke komu jste si chodila víc pro rady? Kdo byl přísnější?

Máma byla jednoznačně přísnější. Otec měl větší nadhled a pochopení. Ale zase byl skoupý na rady. Dával jen jednoslabičné - ano, ne.

HANA LASICOVÁ

• Narodila se 28. února 1981 v Bratislavě.
• Jejím otcem byl herec a dramatik Milan Lasica.
• Od devíti let žila ve Vídni s maminkou Magdou Vášáryovou, která zde působila jako diplomatka.
• Studovala v Polsku, ve Velké Británii a ve Francii.
• S bývalým partnerem má čtrnáctiletou Ester a jedenáctiletou Stelu.
• Napsala řadu scénářů a knih, např. Pravdivý příběh lži, O dcerách a milenkách, Milan Lasica či knihu Služka, podle níž byl natočený celovečerní film.

Text: Michala Jendruchová

foto: Archiv Hany Lasicové