O rolích se doma neradím, všechno je z mé hlavy

Hovoří se o ní jako o neuvěřitelném talentu. Sophia Šporclová, dcera slavných rodičů, herečky Barbory Kodetové a houslisty Pavla Šporcla, se rychle dokázala vymanit z nálepky „protekční dítě". Ve svých šestnácti letech má za sebou velmi těžké role a před sebou zářivou kariéru. Přesto zůstává skromná a povídat si s ní je radost.

Celý rozhovor vyšel v Překvapení 8/2026

Její nejčerstvější filmovou prací je nový český film Jiřího Stracha Lajf, který už brzy uvidíte na ČT1. Skoro celý se odehrává v autě, mezi pěticí lidí, kteří se z různých důvodů rozhodnou spáchat sebevraždu. Téma silné, vážné, ale i tak se v něm najdou lehce absurdní až komické momenty. Sophia hraje jednu z pasažérek auta a své role se ujala bravurně. 

Svou postavu Josefíny definujete jako moc smutnou, nepochopenou, ztracenou sama v sobě, dívka, která se neumí najít. Mnoho dospívajících lidí se tak cítí. Našla jste v ní i něco ze sebe?
Určitě spoustu věcí. Já jsem byla velmi nepochopená celé mé dospívání, protože jsem jiná než ostatní, mám jiné koníčky než moji spolužáci. Proto jsem šla na konzervatoř, abych se našla a našla cestu i k mým vrstevníkům. Takže ano, čerpala jsem z mnoha svých zkušeností a prožitků na základní škole. Ale brala jsem si inspiraci i od lidí, s kterými jsem se bavila o sebevražedných sklonech. Znám spoustu lidí, kteří si tím prošli.

Přemýšlela jste, jak byste se zachovala, kdybyste se ocitla v podobné situaci? Napadla by vás někdy taková myšlenka?
Asi ne úplně zrovna taková černá myšlenka. Za myšlenkami na sebevraždu může být strašně moc důvodů. U nás se nejvíc mluví o šikaně, domácím násilí, sexuálním zneužívání, což se projeví i v mojí roli. Já budu svoji postavu vždycky obhajovat, protože si myslím, že má moc dobrý důvod, proč ji taková myšlenka napadla. Je nepochopená, smějou se jí, že je jiná, chodí na školu, kde nechtěla být, žije s mámou samoživitelkou, která je na všechno sama, takže jin nechce zatěžovat svými starostmi. Nemá nikoho blízkého, s kým by si popovídala. Navíc se jí stal vážný incident ve škole, o kterém ale nemůžu mluvit, to se dozvědí diváci ve filmu.

Změnily se díky tomuto film vaše uvažování o životě, nebo dokonce vaše životní hodnoty?
Pravda je, že jsem začala o svém životě víc přemýšlet. Přípravou na natáčení se mi změnil režim, spoustu věcí jsme začala dělat jinak. V tom, jak teď vnímám okolí, jak si všímám věcí, se to změnilo nejvíc. Rozhodně jsem vděčná za to, že vůbec můžu vyprávět příběh někoho, kdo se potýká s takovými problémy. Je to velmi tabu téma.

Film se odehrává většinu času v autě. To muselo být náročné natáčení, nejen technicky, ale i psychicky. V  těsném kontaktu s kolegy herci několik hodin denně....

Naštěstí režisér Jiří Strach je dobrý v tom, že všechno dělá rychle, Ale i tak jsme někdy strávili v autě celý den, šest osm hodin, jindy „jenom" čtyři pět hodin. Prožívali jsme tam extrémní vedro, kdy bylo vydýcháno, že to bylo nesnesitelné. Jindy tam byla velká zima, protože jsme točili i v zimě, s otevřenými dveřmi. Já sedím uprostřed, tak se na mě z obou stran lepili Jiří Mádl a Honza Kolařík. Bylo to i fyzicky nepohodlné, protože nás z toho sezení bolely záda a nohy. Takže ano, bylo to velmi velmi náročné natáčení, ale neměli jsme žádnou ponorku.:-)

Natáčení pro vás jistě byla výzva i kvůli tomu, že jste si  nechala ostříhat vlasy, a to skoro o půl metru...
To byl můj splněný sen. Ve scénáři bylo, že Josefína je ostříhaná na kluka. Režisér s tím moc nesouhlasil, nechtěl mi to udělat, líbily se mu moje vlasy. Ale já jsem ho do toho „nutila", protože  můj celoživotní sen bylo ostříhat si kvůli roli vlasy. Když jsem si četla scénář, tak mi to celé dávalo smysl. I já, když jsem měla nějaké psychické propady, tak první, co jsem udělala, byla proměna vlasů. Buď jsem si je obarvila nebo ustřihla. Přišlo mi to jako krásné zobrazení toho, že když má žena psychický problém, vlasy si ustřihne, protože na nich nechce nosit špatné zážitky.

Co byste byla ochotná kvůli filmu ještě obětovat nebo udělat?
Úplně všechno. Když máme scény, kde jsou kaskadéři, nechci je tam, chci si všechno zažít sama. Při natáčení filmu Máma jsme točili rvačku, a já odmítla veškeré chrániče, protože jsem všechno chtěla zažít jako ta postava. Když režisér souhlasí, chci si všechno zažít sama.

Jste typ herečky, který všechno silně prožívá na vlastní kůži. Neničí vás to? Jak pak těžké emoce ventilujete?
Těžko to ventiluju. Třeba měsíc před natáčením jsem zavřená ve své postavě. Nežiju svůj život, ale její život. Na place to prožívám velmi emocionálně, potřebuju ty situace zažít, cítit, složit se z toho. Takže to ventiluju tak, že se po poslední klapce rozloučím s postavou, poděkuju jí za všechno, co jsme spolu prožily, a snažím se ji nechat na tom place. A pak potřebuju týden odpočívat od lidí, to bývám sama zavřená doma...

Netajíte se tím, že máte od dětství svého psychoterapeuta...
Neřeším s ním nějaké zásadní velké problémy, ale tím, že všechno prožívám až do extrémů, potřebuju to pak někde ventilovat. Na psychoterapii je úžasné, že se vymluvíte a všechno ze sebe dostanete. Nedržím to v sobě, a to je pro mě hodně ulevující.

V šestnácti letech máte na kontě náročné filmy, o kterých se mnohým herečkám může jen zdát. Jak na rolích pracujete?
To je další můj extrém. Pracuju na nich strašně dlouho, tři čtyři měsíce. Vezmu scénář, každou scénu si píšu do mého deníčku, všechno, co ta postava prožívá, co si myslí v té scéně, jak se bude chovat v další scéně. Je to pro mě důležité, protože točíme na přeskáčku. Když jsem se chystala na roli Josefíny, zjistila jsem si všechno o psychickém zdraví, pouštěla jsem si podcast a videa, abych viděla, co se v člověku odehrává po traumatu, jak může vypadat, co prožívá, jak psychoterapeuti mluví o psychickém zdraví. A kromě psychické přípravy potřebuji kvůli roli taky  nějakou fyzickou změnu. Pro Josefínu jsem zhubla šest kilo, ostříhala si vlasy...

Váš přítel je taky herec...
Ano, Matyáš je velmi talentovaný, po svém tatínkovi Romanu Nevděčnému, který je hercem v ND Brno. Matyáš je stejně jako já pilný, všechno chce mít dokonalé. Má pro mě pochopení. 
Dědečka Jiřího Kodeta jste už nezažila, přesto je jistě i pro vás hereckou legendou.

Ve které roli ho máte nejradši?
Určitě v Pelíškách, Atentátu nebo v divadelním záznamu hry Tři v tom. Záznamy z Činoherního klubu jsou pro mě tak krásná věc, na kterou se koukám se slzami v očích. Dědeček je v našich životech pořád, je to pro mě obrovská inspirace. Doufám, že by na mě byl pyšný. 

VIZITKA * SOPHIA ŠPORCLOVÁ

• Narodila se do slavné herecké a hudební rodiny 24. srpna 2009.
• Maminkou je herečka Barbora Kodetová, otcem houslista Pavel Šporcl.
• V roce 2018 debutovala v televizním filmu Metanol, v roce 2021 se objevila v seriálu Ochránce, dále hrála v seriálech Lovec a Mozaika.
• Velkou příležitost získala ve filmu Máma (režie Jiří Strachú.
• Největší výzvou je pro ni aktuálně zatím poslední role Josefíny ve filmu Lajf.

Připravila: Michala Jendruchová
Foto: Profimedia, archiv ČT, archiv TV NOVA, archiv Sophie Šporclové