Ničím se úplně extrémně netrápím

Talentovaný herec, aktivní sportovec i vášnivý cestovatel... Filipa Březinu vystřelila mezi hereckou elitu hlavní role v seriálu Smysl pro tumor. Od té doby jde z role do role. Přesto si najde čas na své koníčky. Když má trochu volna, běhá po horách nebo relaxuje za volantem.
I proto se stal tváří Suzuki.

Celý rozhovor byl publikován v Překvapení 3/2026

Čím vás dostalo právě Suzuki?

Mně se na tom líbí ta jednoduchost. Protože si myslím, že v jednoduchosti je síla. Například Vitara, kterou mám já, má ještě dokonce i staré, ručičkové budíky. Já jsem přesně takový antityp na technické věci. A když je na mě něco moc složité, nemám trpělivost se s tím učit. Řídil jsem kamarádovo Volvo a tam je tolik čudlíků a možností, že jsem z toho spíš zmatený, než aby mi to pomáhalo. A na Suzuki se mi líbí, že je to prostě jednoduché. Všechno má jeden čudlík a nemůžu nic pokazit. :-)

Muže zajímá asi nejvíc síla motoru, ženy barva. :-) Co je pro vás stěžejní?

Asi jsem žena. :-) Když jsem si mohl vybrat barvu, to mě bavilo. Pro mě ve výsledku není tak důležité, co auto umí, hlavně aby to bylo bezpečné a pohodlné.

Jakou nejvyšší rychlostí jste se projel?

Samozřejmě sto třicet kilometrů v hodině, u nás se přeci víc nejezdí.

Jaký jste řidič? Prý za volantem nejdete daleko pro peprnější slova?

Přesně tak. Jsem trochu cholerický. V životě se mi to docela daří zkrotit, v tomhle ohledu dělám pokroky. Ale za tím volantem se to vždycky nějak změní. Nemyslím si, že patřím mezi agresivní řidiče, ale umím si zanadávat, když někdo jede v padesátce třicet, nebo jede jako prase.

Kde se ve vás vzala záliba v rychlých autech?

Ona to asi není úplně záliba v rychlých autech, ale spíš je to o tom, mít kvalitní auto, které mě pohodlně a bezpečně dostane z bodu A do bodu B. Já jsem vlastně nikdy nebyl ten typ, který řeší motor a technické věci. Jako kluk jsem si spíš hrál s panenkami než s autíčky. Dokonce jsem měl sbírku Kenů.

Vy se nezdáte...

Jasně že jsem si hrál i s autíčky, ale po mámě jsme měli panenky, které jako dítě česala. Tak jsem jim taky dělal účesy, občas jsem je i stříhal, za což jsem pokaždé dostal vynadáno, protože to se nedělá. A taky měly všechny panenky jména. Pamatuju si, že jsem měl Gábinu a Terezku.

Vidíte, a neměl jste tedy našlápnuto na kariéru kadeřníka?

To mě vůbec nenapadlo! Myslím si, že už tehdy v tom byla taková hra na divadlo, kdy jsem ty panenky bral jako loutky.

A byl jste jako dítě lotr?

Měl jsem takové fáze. Máma říkala, že jako dvouletý jsem furt někam utíkal. Pak jsem se zklidnil a ten klid trval, než jsem nastoupil na víceleté gymnázium. Na základce jsem byl takový ten slušný typ kluka, který si o velké přestávce vytáhl látkový ubrousek, rozložil jsem ho na lavici, do něj jsem drobil svačinu a po svačině jsem ten kapesník opatrně vzal a drobky vysypal do koše. Ostatní tam běhali s petkami, polévali se vodou a dělali voloviny. Ale pak to se mnou šlo z kopce, trošku jsem zvlčil. Začal jsem být nepozorný a nakonec jsem šel na konzervatoř, abych se nemusel učit matiku, chemii a fyziku.

Typická věta mnoha herců... Ale opravdu jen kvůli matematice?

K herectví mě to táhlo, nevěděl jsem proč, ale chtěl jsem to dělat. V sedmé třídě jsem se přihlásil do dramaťáku, paní učitelka Šubrtová mě připravila na přijímačky na konzervatoř, dostal jsem se, a pak už se to vezlo...

Co vás na herectví nejvíc překvapilo?

Jak je to neuchopitelná věc, která se nedá hodnotit a nedá se naučit. Jak je to strašně subjektivní a není na ni měřítko.

Vzpomenete si na svoje úplně první natáčení?

Já jsem první věc točil už v deváté třídě. Byl to seriál Forteens pro Českou televizi a já jsem hrál komparz. Byl jsem spolužák číslo tři. :-) Ale měl jsem tam hodně natáčecích dnů, asi čtyřicet dní během půl roku. Točili jsme i na Pradědu, týden jsme strávili v hotelu, všichni společně a já jsem tam tak nějak jenom byl. Byla to jízda. Ale zajímavé je, že i když jsem zrovna netočil nebo nebyl v záběru, třeba když měnili světla nebo připravovali novou scénu, tak ostatní šli někam ven, ale já jsem dál seděl na place seděl a koukal se, jak se to dělá. Hrozně mě to zajímalo.

Za co jste utratil první honorář?

Koupil jsem si notebook, protože hraju počítačové hry, je to takový můj relax. Poctivě jsem si šetřil. Stál asi třináct tisíc.

Vy jste se ale z komparzu rychle dostal na výsluní. Velká popularita přišla po seriálu Smysl pro tumor. Co pro vás tahle role znamená? Byla pro vás zlomová?

Bezesporu. To bylo něco úžasného. Dostal jsem se do povědomí lidí, ruku v ruce s tím jde další práce. A co je ještě důležitější, jsou moje zkušenosti, které si z toho beru. Teď nemyslím obecně téma, které se řešilo, ale co jsem si měl jako herec možnost vyzkoušet po technické stránce. To je něco neuvěřitelného.

To mě zajímá...

Takový seriál je oproti filmu strašně komplexní. Je silně cítit vývoj. Kvůli tomu, že mi museli oholit hlavu, bylo natáčení rozdělené na díl jedna až čtyři, kde jsem ještě měl vlasy, pak mi oholili hlavu a pokračovalo se díly pět až osm. Ale mezi tím jsme potřebovali dotočit něco do druhého dílu. A já jsem zapomněl, jak jsem toho člověka hrál, než prošel tím vším, co jsem odehrál. Až takhle ve mně ten vývoj mojí postavy zapůsobil. I v tomhle ohledu to bylo zajímavé. Ta postava mi hrozně vlezla pod kůži. S ničím jiným se mi tohle nestalo. Třeba jsem seděl v restauraci, číšník se mě zeptal, co si dám, a já jsem přemýšlel o tom, co by si dala moje postava. Automaticky mi to naskočilo.

VIZITKA • Filip Březina

• Narodil se v r. 1995 v Ostravě.
• Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a pražskou DAMU.
• Aktuálně hraje v Národním divadle v Praze a v Městských divadlech pražských.
• Účinkoval např. ve filmech Zahradnictví, Zlatý podraz, Franta mimozemšťan, Vyšehrad Dvje, Klíč svatého Petra a v seriálech Smysl pro tumor, Specialisté, Bratři a sestry.
• Na konci ledna má premiéru pohádka Princezna stokrát jinak, kde hraje hlavní roli.

Připravila Michala Jendruchová

Foto: SUZUKI, archiv ČT, ČSFD