Nejvíc mě zaměstnává, co je teď a co bude

Vyhledávaný právník, oceňovaný hudebník, skladatel filmové hudby, ale také producent, vydavatel nebo pedagog. Život Petra Ostrouchova je víc než pestrý a bohatý na zážitky. Čím právě žije a má sklony bilancovat?

Celý rozhovor vyšel v Překvapení 44/2025

Mohl z něj být strojní inženýr, historik nebo filmový producent. Nakonec vystudoval práva, ale srdcem je hlavně hudebník. I když si původně myslel, že se advokacii věnovat nebude, tak právě slaví čtvrtstoletí působení v advokacii.

Hudebník, právník, podnikatel. Co převládá?

Všechno je v rovnováze. Ačkoliv podnikatel je asi silné slovo. Máte na mysli zřejmě provozování hudebního vydavatelství Animal Music, ale to je víceméně filantropie, která mi peníze spíš bere, než by je dávala. S manželkou tomu ale věnujeme poměrně hodně času, jsme rodinná firma. Pro mě je stěžejní práce v advokátní kanceláři, kde hlavně píšu smlouvy pro hudební vydavatele a filmové produkce. V hudbě se věnuju hlavně produkování desek a filmové hudbě. Takže se to všechno hezky doplňuje. Někdo kdysi řekl, že právník zaměstnává jednu polovinu mozku, zatímco druhá odpočívá. Naopak hudebník zaměstnává tu druhou část. Dá se tedy říct, že jedna část mého mozku vždycky odpočívá. Měl by být tedy docela odpočatý, že? To ale nějak nefunguje.

Co bylo dřív? Hudba, nebo právničina?

Jednoznačně hudba. Věnuju se jí zhruba od deseti let, kdy jsem nastoupil do „lidušky" na kytaru. Učil jsem se pak i na klavír, píšu písničky, v teenegerském věku jsem hrál v různých folkových kapelách. V průběhu studia právnické fakulty jsem začal vystupovat s kapelou Sto zvířat, kde jsem nakonec vydržel čtrnáct let. V té době jsem také začal dělat i svoji první filmovou hudbu. To všechno ovlivnilo později i moje právnické zaměření. Logicky jsem tíhl k autorskému právu a k oboru, který se zabývá hudbou a filmem. Já jsem totiž ještě na FAMU vystudoval produkci.

Co vás, uměleckou duši, vůbec přivedlo na práva? Prý jste kádrově nevyhovoval, takže to muselo být dost složité...

Je to pravda. Naše rodina měla za komunistů kádrově špatnou situaci, takže mě tatínek připravoval na to, že mě na žádnou vysokou nevezmou. Proto mě nenápadně vmanipuloval do toho, že jsem začal studovat technické předměty. Udělal jsem matematickou i fyzikální olympiádu, takže mě na gympl vzali bez přijímaček, později tatínek někde slyšel, že na strojní fakultu berou taky bez přijímaček, když máte dobré výsledky na střední škole. Takže to byla moje volba, protože tam neměli šanci mě z kádrových důvodů nepřijmout. Nicméně ve třeťáku na gymplu mě zastihla revoluce a já jsem se vzepřel, protože jsem zjistil, že mě strojařina nevábí. Lákala mě historie a směřoval jsem na filozofickou fakultu, kam jsem se i dostal. Ale zároveň jsem, abych trochu uspokojil rodiče, že budu dělat i něco praktického, dělal přijímačky na práva, kam mě taky přijali. Potom jsem historii vyhodnotil jako ekonomicky problematický obor, tak jsem tam po dvou letech skončil a zůstal jen na právech. Ale i tam jsem si říkal, že nezůstanu v advokacii.

Proč?

Na škole jsem k právníkům získal trochu odpor. Může za to spousta mých spolužáků, kteří už po té fakultě v devatenácti letech chodili jako pánové zeměkoule, ve fialových sakách, mokasínech a s kufříkem v ruce. Říkal jsem si, že mezi tyhle lidi nepatřím. Nicméně když jsem školu dodělal, seznámil jsem se díky kolegovi ze Sto zvířat s advokátem Františkem Vyskočilem, který mě v roce 2000 přijal jako koncipienta. Zjistil jsem tehdy, že existují i sympatičtí advokáti, a díky němu jsem u toho zůstal. Dnes jsem v jeho kanceláři partnerem a letos slavíme výročí pětadvacet let spolupráce.

Pomohlo vám právnické vzdělání v hudbě? A naopak?

Tím, že se pohybuju v hudebním a filmovém průmyslu, vím, jak to tam funguje organizačně, finančně i technicky a znám to prostředí, mi hodně pomáhá, když připravuji smlouvy. Takže moje angažmá v hudbě mi v roli advokáta dost pomáhá. Nedá se ale říct, že by mi právničina pomáhala v hudbě, to asi ne.

Advokacii se věnujete čtvrtstoletí. Příští rok to pak bude třicet let, co jste vydal své první album s kapelou Sto zvířat. Samá kulatá výročí. Bilancujete?

Vidíte, je to tak. Máte pravdu. Ani jsem si to neuvědomil. To je důkaz, že nejsem člověk, který bilancuje. Na to není čas. Pokud jde o Sto zvířat, tak tam mě samozřejmě zasáhla událost před dvěma lety, kdy zemřel kapelník Honza Kalina, se kterým jsem strávil čtrnáct let a byl to můj blízký člověk. Taková událost člověka vrátí zpátky a přiměje zavzpomínat. Taky jsem při té příležitosti s nimi párkrát hrál jako host. Jinak moc netíhnu k tomu, co bylo, protože mě nejvíc zaměstnává to, co je teď a co bude. Možná až budu starý sedět na chalupě, budu vzpomínat.

Oslavíte to nějak?

Vždycky, když „Zvířata" slavila nějaké výročí, něco jsem pro ně něco napsal nebo s nimi vystoupil. Těch pětadvacet let v advokátní  kanceláři bych asi oslavit měl. Chtělo by to uspořádat nějaký večírek.

Jaký jste po padesátce?

Pořád stejný. Je to jen číslo, nevnímám padesátiny jako zlom. Má to plynulý vývoj. Čím je člověk starší, tím míň má potřebu někomu něco dokazovat. Víc toho umí a ví, zároveň si ale víc uvědomuje, jak málo toho umí a ví. Vymizela ta mladická drzost, kdy má člověk energii a myslí si, že umí všechno. Což může být nesnesitelné, ale zároveň vás to žene k dobrým výkonům. Já jsem třeba v pětadvaceti letech psal hudbu pro symfonický orchestr, to už bych dnes nedal, protože bych si netroufl.

Byla to tedy v té době divočina? Jak si vidíte zpětně?

To je asi silné slovo. Je pravda, že v devadesátých letech to trochu divočina byla. Odpovídala tomu kultura, naděje, svěžest. Vzniklo hodně dobrého. Já sám jsem nebyl nijak divoký. Byl jsem vždycky trochu slušňák. Samozřejmě ve „Zvířatech" to úplně nešlo, ale že bych byl nějaký rocker, který vyhazuje nábytek z oken hotelu, to určitě ne.

Právníky vnímáme jako distingované pány, zatímco hudebníky jako bohémy. Nepere se to ve vás?

Ani ne. Já jsem zlatá střední cesta. Jako právník zase tak distingovaný nejsem, oblek si beru jenom k soudu. Jsem civilnější typ advokáta. V hudebním průmyslu by to působilo divně, klienti jsou většinou mými kamarády. Současně nejsem až tak bohémský umělec.

Nechtěli někdy vaši klienti v advokátní kanceláři, abyste jim zazpíval?

To ne. Ale zároveň mými klienty jsou filmoví producenti, pro které jsem zároveň dělal filmovou hudbu, takže jim nemusím zpívat v kanceláři, stačí, když si pustí film. Myslím, že všem filmům, ke kterým jsem skládal hudbu, jsem současně poskytoval i právnické služby, takže jsem to hezky propojil.

Psaní filmové hudby si představuji, že je to takové usebrání se do sebe...

Těžko říct. Musí nastat nějaká chemická reakce související s mým vnímáním toho filmu. Každý film je jiná energie i jiný postup práce. Někdy je to časový stres, který destruuje kreativitu. Když na mě někdo každý den tlačí, že už musím něco odevzdat, tak mě to stresuje. Zároveň je to svět deadlinů (uzávěrek, pozn. redakce) a já jsem zvyklý s nimi pracovat. Říká se, že deadline je nejlepší inspirace. Něco na tom asi je.

Jak se píše hudba k filmu?

Jak se vyvíjí technika, tak já už nejradši nahrávám hudbu přímo na obraz a nejlépe jako prvodivák, tedy člověk, který to nemá okoukané. To znamená, že sleduji film a rovnou k tomu něco hraju. Hudba musí primárně fungovat s obrazem. Nejvíc vzpomínám na seriál Zrádci s režisérem Viktorem Taušem. Tam to došlo tak daleko, že jsem skládal hudbu k prvnímu dílu, aniž bych tušil, co bude v druhém dílu. Šel jsem s tím příběhem. Výhodou je, že když je ve filmu například napínavá scéna a já jsem do ní vztažený jako divák, tak to nepotřebuju ještě doplňovat hudbou. Je to totiž samo o sobě napínavé. Kdybych to ale viděl po osmnácté, už bych necítil ten strach a napětí, takže bych tam hudbu zbytečně cpal.

Za svou tvorbu získal i řadu ocenění. Co pro vás znamenají?

Je to hezká zpětná vazba. Třeba ceny Anděl dostaly naše desky už devětadvacetkrát, mám osm nominací na Českého lva. To mi udělá radost, protože to znamená, že lidem z oboru, kterých si vážím, se to líbí. Samozřejmě to nemá žádný ekonomický dopad, ani víc práce to nepřináší. Nejsme v Americe.

Ve svém vydavatelství se hodně věnujete jazzu. Přitom ho sám neděláte. Co vás na něm tak zlákalo?

Já jazz vůbec neumím. Ale mám ho rád. Primárně jsem posluchač. Dostal jsem se k tomu paradoxně přes právo. Jaromír Honzák mě před lety přilákal na Konzervatoř Jaroslava Ježka, kde mi svěřil výuku základů práva. Tím jsem se seznámil s mladými jazzmany, vznikla tady tehdy silná mladá jazzová generace. Nikdo se tomu tady ale vydavatelsky nevěnoval, tak jsem je chtěl podpořit a vydávat jejich desky. Tím začalo Animal Music. Dnes je náš záběr široký, vydáváme folk, klasiku, pop, folklór, cokoli, co se nám líbí. Vydáváme také alba Vladimíra Mišíka, s kterým spolupracuju už sedm let.

A právě spolu vydáváte nové album.

Je to tak. To se odvíjí od naší první desky Jednou tě potkám, kterou jsme spolu nahráli před těmi sedmi lety. Když jsme ji křtili, v pražském divadle Archa jsme spolu odehráli jediný společný koncert. Deska je živá nahrávka právě z toho křtu, proto se jmenuje 24/11/2019, což je datum, kdy se koncert odehrál.

VIZITKA • Petr Ostrouchov

• Hudebník, právník a vydavatel se narodil 21. listopadu 1972 v Praze.
• Vystudoval právnickou fakultu UK a produkci na FAMU.
• Hudební kariéru odstartoval v roce 1993 v kapele Sto zvířat.
• Je majitelem prestižního hudebního vydavatelství Animal Music.
• Složil hudbu k mnoha českým filmům (např. Želary, Občanský průkaz, Čert ví proč, Blízcí) a seriálům (Modré stíny, Vodník, Zrádci) a získal řadu ocenění.
• Je ženatý a má tři děti

Připravila: Michala Jendruchová

foto: archiv Petra Ostrouchova