Nechci být někým jiným než sám sebou

Když herec Jan Dlouhý promluví, máte pocit, že slyšíte jeho tátu, legendárního herce Vladimíra Dlouhého. Jan zdědil nejen jeho podobu, ale i šarm, hloubavost a galantnost. Poprvé se před kameru postavil v devíti letech. Dnes, ve svých devatenácti, má za sebou hned dvě zásadní herecké příležitosti. Jednou z nich je hlavní role ve filmu Fichtelberg, který právě můžete vidět v kinech.

Celý rozhovor vyšel v Překvapení 45/2025

Co si jako první vybavíte, když se řekne Fichtelberg?

Vybaví se mi 16. století. A krušné natáčení filmu na skálách, v ohni, v lese a v řece. Vybaví se mi taky olejomalby, animace... Řekl bych, že je to něco, co v Česku dosud nikdy nevzniklo. Český historický film, který nás vrací do roku 1547. Jsou v něm fakta a události, které se opravdu staly.

Nemám moc rád, když se říká, že je to dobrodružství, protože to zní moc pohádkově a obecně. Ale nemůžu najít jiné slovo, je to přeci jenom dobrodružné.

Jaká je vaše postava?

Je to „rytíř", ne v brnění, ale nižší šlechtic, naivní, nafoukaný, pyšný kluk. Je hrozně zvědavý a provází nás celým filmem skrz své oči. Je to vyprávění starého rytíře, vzpomíná, co prožil v horách jako mladý a dostal šanci být zapsán do sociálního šlechtictví. Láska ho zavede někam, kde dospěje a dosáhne poznání. Víc prozrazovat nechci.

Byla to pro vás herecká výzva?

Byla to výzva nervů. Ale já jsem věděl, do čeho jdu. Na to, co všechno natáčení obnášelo, jsme nebyli tak velkorozpočtoví. Vyžadovalo to cestování do míst, kam se nedá dojet autem, hluboko do lesa, k vodě, točili jsme na odlehlých místech, v chráněných oblastech, dost v divočině. Když ráno vstáváte v pět, jdete do maskérny, oblékáte si kostým, teď se čeká nějakou dobu, potom se přijíždí na plac, zkouší se, něco nevychází, přitom je to třeba pět sekund filmu, ale vy to musíte opakovat patnáctkrát, běháte, padáte... Je to náročné. Ale vlastně jsem se často cítil jako malý kluk, když jsme tenkrát s kamarády dováděli v lesích. Hlavně mě poháněla radost z toho, že je to úžasný příběh, ve kterém je duše...

Jak jste se na tak náročnou roli připravoval?

Říkali mi, že to vyžaduje pohybovou přípravu. My jsme s bráchou chodili na gymnastiku, dělali jsme všechny možné sporty, takže fyzicky připravený jsem byl. Jediné, co jsem tolik neuměl, byla jízda na koni. Musel jsem se ji naučit úplně od základů. Půl roku jsem chodil na jízdárnu k paní Světlaně Kubrové a celý půl rok jsem žil tím scénářem a připravoval se na roli. Mě to tak naplňovalo! Přemýšlel jsem, jak ji uchopit, pojmout, hodně jsem to konzultoval i se samotným autorem, který se mi snažil nastínit svoji představu. Celou dobu jsem byl natěšený jako malý kluk.

Vracíte se do roku 1547. V jakém období byste chtěl žít?

No, to se musím zamyslet... Ale víte, že bych si i to šestnácté století rád zkusil? Žít v té době byl masakr. Ale ano, zkusil bych si to. Už mám natrénováno! :-)

Tohle je specifický film, specifické natáčení. Zároveň točíte nekonečný seriál Ulice, což je naprosto odlišná věc, ať už dobou, tak způsobem práce. Vyžadovalo to i od vás jiný přístup?

To rozhodně. Jednoduše řečeno Ulice je o vztazích lidí, o tom, co nás v téhle době tíží, je to aktuální. Cílem je ukázat divákům, že v tom nejsou sami. Fichtelberg je něco jako „karlovozemanovské dílo" (Karel Zeman byl filmový režisér a výtvarník, proslulý je jeho film Cesta do pravěku, pozn. red.) Ale co se týče mého přístupu k práci, tam nevnímám rozdíl. Jsem teprve na začátku, hledám, zkouším různé způsoby přípravy, ale ke všemu přistupuju stejně zodpovědně.

V Ulici se objevujete se svým bratrem dvojčetem Jiřím. Jak se hraje s bráchou?

Je to prima. O bráchu se dá opřít. Sice už nebydlíme společně, ale když se sejdeme, řekneme si, jak to budeme hrát, kde na co dáme důraz, kdo z nás bude dominantnější, kam třeba dáme nějaké refrénové pohyby nebo myšlenky... Občas si takhle zkoušíme, nahazujeme si text, radíme si, dáváme si zpětnou vazbu. Já na bráchu dost spoléhám. Nejen na natáčení, ale i v divadle. Když mám špatný pocit, což je většinou, tak se na něj obrátím, hele, to bylo na h...? On mi řekne, ale ne, tohle bylo tak a tohle tak... :-)

Jak si vás dva vlastně režiséři vybírají do projektů? Vnímáte se jako konkurenci?

Nevnímáme. My si vždycky fandíme. A jsme rádi za toho druhého, že roli dostane buď jeden, nebo druhý. Už několikrát se nám stalo, že jsme byli pozváni na konkurz na stejnou roli. Než jsem začal točit Fichtelberg, brácha mi popřál, ať to klape. Byla to náročná práce a on byl celou dobu se mnou, byl mi oporou a dodavatelem energie. A když točí brácha, tak ho podporuju zase já.

Jaký je život dvojčete?

Já nevím, jaký není život dvojčete. Na každém kroku víte, že máte o něco větší bezpečí, máte se o koho opřít, poradit se. Neustále vedle vás někdo je a vy s ním podvědomě počítáte. Je to fajn. Ale taky je důležité se osamostatnit a nebýt závislý. To ani nejsme, každý už žijeme jinde, ale i tak se často scházíme. My jsme se neviděli nejdéle tak maximálně čtrnáct dní.

V čem jste stejní?

Tak to nevím, asi nic moc nenajdeme. Možná nějaké detaily. Ale co můžu s jistotou říct, že jsme každý úplně jiný a dobře se doplňujeme. Učíme se od sebe vzájemně. Třeba když jsme jako děti měli společný pokojíček, tak co myslíte, jak vypadal? Kdybyste do něj vstoupila, na jedné straně uvidíte úplně vzorově složenou půlku, uklizenou, a na druhé straně úplný zmatek. Ale takový krásně zabydlený tvořivý prostor. Co myslíte, kde byl kdo?

Hm, tak podle tónu, jakým to říkáte, tak vy jste asi měl bordel...? :-)

:-) Ne ne ne. Já jsem byl ten pečlivý, srovnaný, uspořádaný a vymydlený. A brácha byl ten tvořivý, rozbordelařený.

Takže jste za něj uklízel?

No, taky někdy....

Baví vás to i ve vlastní domácnosti?

No, ale jo, když je na to čas... Jenomže já asi nejsem moc domácí typ. Ale postarat se o sebe umím. Byli jsme tak vedení, s láskou od mamky, která nás vychovávala společně s babičkou a dědou. Takže pořádek beru jako součást života, ale nějaký důraz na to nedávám. Jen mám rád, když jsou věci na svém místě. A když občas nejsou, tak se svět nezhroutí...

Jaké jste měli vlastně dětství? Nevadilo vám to třeba ve škole, že vás všichni brali jako ta dvojčata? Oblékali vás stejně?

Ze začátku se o to babička s dědou snažili, ale obvykle jsme si  každý nosil, co chtěl. Je pravda, že si nás lidi pletli, že jsme identičtí, ale po delší době poznali, jak jsme rozdílní. Navíc nejsme jednovaječná dvojčata. Postupně nás lehce rozeznávali i proto, že věděli, že jsme každý úplně jiný živel. Je pravda, že ve škole si nás učitelé občas pletli. A to se děje i teď.

Jsou nějaké nevýhody být z dvojčat? Neříkal jste si někdy, že byste radši nebyl dvojčetem?

Jedině snad když jsem byl malý, měli jsme nějakou oslavu a rozdělovaly se dárky. V pěti šesti letech mi trochu vadilo, že se musím dělit nebo že máme a bráchou stejné dárky. Ale my jsme se vždycky rádi dělili, byli jsme sdílní, půjčovali jsme si věci navzájem. Byli jsme na to zvyklí.

Kdo je vám v rámci herectví největším rádcem?

Mamka. A nejen v herectví.

Jakou největší radu vám dala?

Abych byl sám sebou.

JAN DLOUHÝ: Mám rád, když jsou věci na svém místě

• Narodil se 29. 9. 2006 v Praze
• Jeho otcem byl herec Vladimír Dlouhý, matkou je herečka Petra Jungmanová.
• Slavný je i jeho strýc - herec Michal Dlouhý.
• Se svým bratrem, dvojčetem Jiřím, se už dva roky společně objevují v seriálu Ulice.
• Oba také hrají v Činoherním klubu.
• V kinech je právě film Fichtelberg, v němž hraje hlavní roli, a brzy přijde do kin film  Neporazitelní, v němž také hraje.

Připravila: Michala Jendruchová

foto: archiv Činoherní klub, Cinemart, TV NOVA, archiv Jana Dlouhého