Jednohubky? Nerad je dělám, ale sním jich nepočítaně! :-)

Herec a moderátor Petr Pěknic má nádherně znělý hlas, sportovního ducha a šíří kolem sebe pozitivní energii, kterou divákům předává prostřednictvím pořadu Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli, a také na divadelních prknech, která ho momentálně zaměstnávají ze všeho nejvíc. Ve Studiu Dva aktuálně baví obecenstvo coby jednohubka.

Celý rozhovor vyšel v Překvapení 27/2025

Jakou nejkurióznější roli jste hrál?

Právě asi teď jednohubku v komedii Davida Drábka Švédský stůl. Jen si představte mě, Sabinu Remundovou a Krištofa Hádka jako jídlo na rautu. Sabina ztvárňuje koňakovou šičku, Krištof uzeného lososa a já jednohubku, která je ještě k tomu chrabrým rytířem.

To musí být výzva. Prozraďte, jak se hraje jednohubka?

Překvapivě dobře. Mám pěkný kostým, který vyrobil kašer Národního divadla Martin Kotrč na základě návrhu Sylvy Zimula Hanákové. Kolem těla je tvrdý rohlík, který obaluje molitanovou křenovou šunkovou rolku. Kolem krku mám salát a místo hlavy olivu. Skvělá je scéna Kuby Kopeckého, je to vlastně zvětšený rautový stůl. Úplně přízračné místo.

V tom kostýmu asi není snadné se hýbat...?

To mi povídejte! My se prakticky vůbec nehýbeme. Sabina jako špička se jen točí kolem své osy. Kolega Hádek je na tom ještě hůř, má hlavu zapasovanou v talíři a je porcovaný. Já se ještě pohybuju docela dost, „tančím" kolem špičky... :-)

Nesbíhají se vám na jevišti sliny?

Ani ne. My máme takových starostí se světly, s kostýmy, s textem, že na jídlo jako takové paradoxně moc nemyslíme. Navíc jídlo představují extrémně zvětšené rekvizity. Děj se odehrává na stole, takže za námi vidíte ohromné kusy masa, ovoce a zeleniny. Ono to vypadá až nechutně. Ty potraviny z blízka vypadají opravdu odporně.

Švédský stůl sice Studio DVA uvádí jako komedii, ale ono je to víc než pouhá legrace...

Ano, autor hru zamýšlel jako paralelu ke světu složitých lidských vztahů, emocí. Hrajeme ji jako vztah mezi klukem a holkou, kteří se do sebe zakoukají. Jen to nejsou lidé, ale koňaková špička a jednohubka. Uzený losos je potom takový cynik, okoralá duše, protože je porcovaný. Už cítí, že se blíží smrt! :-)

Kdybyste se měl skutečně proměnit v jídlo, co by to bylo?

Nooo... Mám rád svíčkovou, samozřejmě od maminky. Nebo pizzu. Zrovna včera jsem si ji dal v pizzerii a moc jsem si pochutnal. Miluju tu italskou, se spoustou ingrediencí, pokud možno pálivých, třeba s takovým italským pálivým salámem. Teď se mi tedy sliny sbíhají.

A jaký vztah máte k českým jednohubkám?

No kladný, samozřejmě. Nerad je dělám, ale sním jich nepočítaně! :-)

Vy si to můžete dovolit, protože hodně sportujete. Traduje se o vás, že jste aktivní sportovec...

To si spíš ze mě dělají legraci kolegové, že jsem sportovec. Asi když mě vidí přijíždět do divadla na kole. Bude mi padesát, cítím na sobě přibývající věk. Navíc jsem před čtyřmi lety prodělal klíšťovou encefalitidu, která mě hodně zpomalila. Od té doby jsem se zpátky do kondice nedostal. Proto apeluju na lidi, fakt se očkujte. Encefailitidu totiž nemusíte dostat jen od klíštěte. Třeba já ani neměl žádné kousnutí, které by tomu nasvědčovalo. Zřejmě byl původcem komár. Encefalitida je zrádná, úplně vás paralyzuje. Na půl roku mě vyřadila ze života.

Jak se projevovala?

Nejdřív mě bolela hlava, myslel jsem, že je to z únavy, tak jsem bral běžné prášky. Potom se přidalo dvojité vidění, nedokázal jsem zaostřit. Dva týdny jsem byl marný, unavený a pořád se to zhoršovalo. Dokonce se přidaly úzkosti, což je pro mě nepoznaná věc, žádnými depresemi ani špatnými náladami jsem nikdy netrpěl. Naštěstí mě manželka dohnala k doktorovi, kde z krve zjistili encefalitidu. Dva týdny jsem si poležel v nemocnici a další půlrok jsem byl v rekonvalescenci. Doma, mezi čtyřmi stěnami... Nic nemůžete, neměli byste ani číst, sledovat televizi. Už vůbec nesmíte řídit. Ideální by bylo, kdyby člověk absolutně na nic nemyslel. Víte, jak já se těšil, Už jsem se těšil, až se obyčejně projdu po lese? Sice jsem se postupně vrátil ke sportu, ale skutečně jen velmi střídmě.

Co pro sebe tedy děláte?

Běhám, občas plavu, rád jezdím na kole. Je pravda, že každý den, celoročně, jezdím do divadla, což dá tam a zpátky čtyřiadvacet kilometrů. Vtipné je, že mi v zimě namrzá přehazovačka. Netušil jsem, že to je důvod, proč nepřehazuje. :-) Ale jízda z divadla v noci je příjemná. Mám to rád. Když zkouším a hraju, tak skutečně jezdím na kole denně.

S Terkou Hatleovou z poradu Co nase babicky

Petr Pěknic

• Narodil se 14. března 1976 v Benešově.
• Vystudoval Obchodní akademii a VOŠ hereckou.
• Po absolutoriu nastoupil do Západočeského divadla v Chebu, 
  poté působil v divadle F. X. Šaldy v Liberci nebo v Městském divadle Kladno.
• Momentálně je na volné noze a nejvíce hraje v divadle Studio DVA.
• Hrál také v seriálech Vyprávěj, Specialisté nebo ve filmu Kameňák.
• Proslavil ho pořad na ČT 1 Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli.
• S manželkou Mirkou má dceru a syna.

Připravila: Michala Jendruchová Foto: archiv Petra Pěknice