Hudba je u mě na prvním místě

„Inspiraci hledám všude kolem sebe, z toho, co mě napadne, co prožívám, nebo co prožívají lidé kolem mě. Z událostí, které se mě dotknou," říká písničkář Pavel Čadek, který vydal čtvrté studiové album Cellem vpřed! A se svým violoncellem vyrazil na koncertní turné po České republice a Slovensku.

Celý rozhovor vyšel v Překvapení 15/2026

Pavle, vezmeme to od začátku. Jaké jste měl dětství?

Já myslím, že celkem hezké. Nejvíc jsem prožíval Lego a představoval si velkolepé věci, které z něj stavím. Když jsem v šesti letech dostal hrad Lvích rytířů, byla to nejšťastnější chvíle mého života. Tu vášeň mám dodnes, ke "stáru" jsem si opět koupil Lego hrad, akorát z edice pro dospělé...

Kdo vás přivedl k hudbě? Je pravda, že jste hrál nejdříve na klavír?

Na klavír jsem jako malý skutečně chtěl hrát, ale nakonec jsem hrál na cello a ke klavíru se dostal až v dospělosti. Měl jsem velké štěstí na učitelku violoncella na ZUŠ Magdalenu Duchaňovou, díky které jsem se asi u nástroje udržel. Zároveň jsem ale už jako malý skládal velké "koncerty" pro violoncello a orchestr. Když jsem ale předvedl své dílo skutečnému skladateli, řekl mi, že musím začít u něčeho jednoduššího, třeba zhudebňování říkánek Františka Hrubína.😊

Kdybyste měl popsat violoncello a dát mu „lidské" vlastnosti, jaké by to byly?

Myslím, že by to byl člověk, který není pro každého, který nevychází jen tak s někým, ale přátelství s ním, když už vznikne, má velkou hloubku a hodnotu.

Kdy jste se začal věnovat muzice naplno?

Těžko říct, co se myslí tím naplno. Hudbu na prvním místě jsem měl asi od dětství, tedy možná hned po Legu.😊 Sice jsem časem vedle toho studoval informatiku a později bylo programování i mým hlavním příjmem, ale stejně byla hudba na prvním místě.

Vy také skládáte hudbu a zpíváte silné příběhy. Kde berete inspiraci?

Všude kolem sebe, z toho, co mě napadne, co prožívám, nebo co prožívají lidé kolem mě. Z událostí, které se mě dotknou.

„Vím to, že nezvítězí, ten, kdo chce porazit a nikdy nemá klid. Vždyť přece i v příbězích největší favorit žije a nechá žít", zpíváte v duetu s violoncellistkou Terezou Kovalovou. Je pravda, že jste spolu dříve soutěžili?

Je to pravda, i když si to už moc nepamatuju. Já myslím, že soutěže jsou fajn, pokud fungují jako příjemné nakopnutí. Ve chvíli, kdy se začnou brát příliš vážně a soupeřivě, začíná to být pro mě být kontraproduktivní.

Hudba a umění by mělo primárně přinášet radost, vždyť to je přece to hezké v životě.

Jak se se vlastně vyvíjela vaše kariéra?

Od sedmi let jsem hrál na cello, od devíti jezdil pravidelně na soutěže, které jsem občas i vyhrál. V patnácti už jsem měl  cello rockovou kapelu Clawed Forehead, v devatenácti jsem nastoupil na konzervatoř, zároveň s fakultou informatiky, a založil jsem cello rockovou kapelu The Eclipse. No a v pětadvaceti už jsem zkoušel hrát sám na cello a zpívat u toho a skládat vlastní texty. O rok později mě čekalo první vystoupení a za tři roky na to jsem vydal první album a dělal předskokana Pokáčovi a Petru Bende. Pak přišly další alba, teď aktuální je album Cellem vpřed! Mezitím jsem nahrál písničku s Xindlem X a těší mě, že se postupně rozšiřuje moje posluchačská základna, díky čemuž můžu poslední tři roky dělat vlastní turné po republice.

O čem zpíváte na novém albu 
Cellem vpřed!?

Snažil jsem se ho udělat odlehčenější a energické. Takové nakopávací. Jsou tam písničky hlavně o společnosti, práci, lidech. Často s nádechem nějaké ironie.

V písničkách všeobecně nechybí oblíbené téma láska. Co láska a vztahy ve vašem životě znamenají?

Znamenají pro mě hodně. Je to pro mě významná energie do života, ať už přátelské vztahy, nebo i ty milostné.
V lásce jsem ale zatím bohužel neměl štěstí. Asi jsem ho měl příliš mnoho ve hře.
😊

Přejeme, ať se na vás štěstí v lásce brzy usměje... Jak se vyrovnáváte s tím, když se úplně nedaří nebo vás potká nějaká ztráta?

V první řadě neexistuje možnost, že bych se vzdal. To prostě neexistuje! Vždy se snažím dělat, co se dá, píšu si deník, sportuju, zařídím si terapie, setkávám se s kamarády, sepíšu si, co teď můžu dělat, aby se dařilo, a kde se reálně nacházím...

Vy jste zakladatelem žánru cellofolk, tvrdíte, že to je hudba něco mezi Nohavicou a Apocalypticou. Jak tomu máme rozumět?

Apocalyptica je finská kapela, která hraje metal a rock na cella, Nohavica je český písničkář, toho asi každý zná. Já hrával dlouho metal a rock a songy od Apocalypticy. Takže tenhle styl jsem si osvojil, a později jsem přešel víc k českému písničkářství.

Hrajete vy si někdy jen tak venku pro sebe pro kamarády u táboráku? To není zrovna asi prostředí pro takový nástroj, že?

Cello k táboráku moc nosit nechci, to je pravda. Dělám to jen hodně výjimečně, například na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Ale nevidím důvod, proč by moje písničky nemohly být hrány na kytaru, dokonce mám na svých stránkách i odkaz na zpěvník s akordy, který si může člověk vytisknout nebo i přetransponovat písně do jiné tóniny.

S tím hraním v přírodě souvisí i vaše členství v Junákovi. Proč jste si vybral zrovna Junáka?

Do skautu jsem chodil od dětství. Pak jsem měl ale dlouhou pauzu a vrátil se tam, když se mi blížila třicítka, už jako instruktor kurzů pro dospělé a dospívající.

Jaké sdílíte jako skaut hodnoty?

Sdílím hodnoty, na kterých je skaut postaven. Pravda, poctivost, odpovědnost, duchovní život, aktivita, služba druhým i sobě. Neříkám, že se mi daří ty hodnoty vždy naplňovat, ale chci se k tomu aspoň blížit. Všechny totalitní režimy skauting zakazovaly, protože se jim lidé, již věřím těmto hodnotám, nehodí, nedají se tak lehce zmanipulovat a uplatit. Snad se historie, kdy byly Junák a Skaut zakázány, už nebude opakovat.

Ori, to je vaše přezdívka v Junáku. Jak vznikla?

Původně jsem měl přezdívku Orlík. Vymyslela mi ji babička, když jsem byl malý. Prý to byl Napoleonův synovec. Bral jsem to jako fakt a hotovo. Ori je potom rebranding starého jména, který jsem použil, když jsem se ke skautingu vracel.

A pořádáte nebo jezdíte i na letní tábory?

Nevedu oddíl dětí, ale angažuji se v kurzech pro dospívající a dospělé. Jeden kurz byl čistě zážitkový a seberozvojový. Uskutečnil se v létě v roubence v horách bez elektřiny a s vodou pouze z pramene. Druhý kurz byl vzdělávací a probíhal na tábořišti, ale ne klasickým táborovým způsobem. Účastníci se totiž museli během toho vzdělávat, jak být vedoucími a na závěr složit zkoušky.

Loni v dubnu jste strávil se svými třemi kamarády dva týdny v Nepálu a šplhali jste po horách. Kam jste se vydali?

Najali jsme si průvodce, protože to je v Nepálu povinné, a šli jsme okruh kolem osmé nejvyšší hory světa Manáslu. Vrcholem je přechod sedla 5150 m.n.m. Vzhledem k tomu, že jsme na celou výpravu měli jen deset dní, museli jsme bojovat s výškovou nemocí. Měli jsme sice aklimatizační dny, ale jeden kamarád kvůli výškové nemoci musel nakonec letět vrtulníkem zpět do Káthmándú. Navíc na vrcholu zemřel jeden z turistů, kterého jsme předtím potkali. Patřil do takové veselé skupinky z Walesu a asi trochu ty hory podcenili. To nám na psychice nepřidalo. Člověk si pak uvědomí malost člověka a krásu i tvrdost přírody. Při malé změně počasí už začínalo jít na některých místech o život. V zásadě jsme ale nepodnikali nic skutečně nebezpečného, chodí tam tisíce turistů každý rok, zrádná je akorát ta výška. Točí se vám hlava a nemůžete pořádně dýchat.

Tak to jste si asi po návratu domů oddychl...

Stál jsem u nádraží, v rušném centru Brna, a připadal jsem si jak v nějakém divném snu. Všechna auta a tramvaje se pohybovaly ladně, rychle a v tichostí. Všude bylo čisto, průzračný vzduch, stromy, zeleň. Oproti Káthmándú to byla rajská zahrada v nějakém utopickém vyspělém světě. Nejvíc zvláštní ale byli v Brně lidi, tvářili se nešťastně, soustředěně, zamračeně. První, co mě napadlo, bylo: "Kdo umřel?" Všichni mlčeli, v tramvaji ticho, za oknem venku někdo trochu hlasitěji promluvil a dvě paní na sedačkách si hned začaly šeptat, jak je to hrozné, jak někdo hlučí. Já tam stál s batohem, celý zaprášený, a jen se usmíval.

Máte nějaké cestovní plány na jaro a léto?

Teď mám hlavně v plánu dokončit turné s novou deskou. Podívám se zároveň poprvé i do vzdálenějších slovenských měst. A pak bych rád začal pracovat na další desce, která bude více lyrická a o lásce...

Vizitka • Pavel Čadek

• Narodil se ve znamení Kozoroha v prosinci roku 1989 v Brně.
• Hrál na violoncello v cello rockových kapelách Clawed Forehead a The Eclipse.
• Vystudoval informatiku na Masarykově Univerzitě, působil jakovědecký pracovník na Technické univerzitě Vídeň, dále vystudoval violoncello na Brněnské konzervatoři.
• Vydal tři písničkářská alba a to třetí „Stepní vlk" bylo   v roce 2024 v nejužší nominaci na cenu Anděl.
• V roce 2025 vydal čtvrté písničkářské album Cellem vpřed!
  
  Připravila: Šárka Jansová Foto Jiří Salík Sláma, Jana Kotoučová a archiv

  ---