Dobrá máma musí být fit

Autor: Redakce

Oblíbená moderátorka, vášnivá cestovatelka a trojnásobná máma Martina Hynková Vrbová si na své vytoužené mateřství musela dlouhá léta počkat. Dnes spolu s manželem investigativním novinářem Jiřím Hynkem pečují o adoptovanou dceru a další dvě biologické děti. Přiznává, že společně ustáli nejednu životní zkoušku...

Celý rozhovor jste si mohli přečíst
v Překvapení 19/2025

Blíží se Svátek matek.
Vzpomenete si na ten svůj
první v roli maminky?

To jste mě zaskočila. Mám to trochu v mlze. Myslím, že jsem si to uvědomila, až když za mnou děti jednou přišly, přinesly mi kytičku a popřály mi. Mohlo jim být sedm osm let. Tenkrát jsem si poprvé uvědomila, že vlastně ano, že se mě ten svátek týká. Bylo to dojemné. Do té doby jsem já přála své mamince, a teď se to týkalo i mě.

Co pro vás tenhle svátek znamená?

No, upřímně, já svátky úplně neprožívám. Ale je pravda, že si tím připomínám tu linii matka, dcera, vnučka. Vnímám, že jsme na sebe v rodové linii napojené a spoustu věcí si vědomě i nevědomě předáváme.

Co vám předala vaše maminka? Jaká je?

Maminka je fajn, energická, pečující, starostlivá. Byla taková, když jsem byla malá, a je taková i dnes. Měla jsem hezké dětství. Víte, co je zajímavé? Vzpomínám na silné momenty, kdy jsme se s maminkou samy dvě vydaly na cesty. Vždycky jsme jezdili celá rodina, ale tohle bylo najednou úplně jiné, takhle jsme se měly jen samy pro sebe...

Vtipné to bylo třeba v Itálii. Mně bylo dvacet, mámě padesát. Nějaký chlápek na pláži se s námi chtěl stále bavit. Třeba čekal až půjdeme do vody a hned se k nám přidal. Říkala jsem si, jasně, líbím se mu a chce mě sbalit. Ale nakonec se ukázalo, že se mu líbí moje máma. :-) Tak to mi teda spadl hřebínek.

A jaká jste vy máma?

To byste se měla zeptat spíš mých dětí. Obě dcery jsou v pubertě, syn na jejím prahu. Nejstarší dceři je šestnáct, druhé třináct a synovi deset. Přicházejí do věku, kdy rodiče nejsou tak populární. Maminka přestává být "moje nejmilejší maminka". Je to spíš konfrontace a zdravé oddělování se od maminky do vlastního života.

Jakou výchovu vedete?

Otevřenou a zároveň s nastavenými hranicemi. Občas hledám, když cítím, že něco nefunguje. Zcela jistě dělám chyby, ale dětem naslouchám a snažím se řešit, co je potřeba. Přijde mi, že obecně je na děti vyvíjen velký tlak. Navíc se nacházejí v náročné době, probíhá válka na Ukrajině, ve škole mají spolužáky, kteří museli před bombami utíkat. My dospělí si občas myslíme, že to do jejich dětského světa nezasahuje, že to ani nevnímají, ale ony to vnímají. Samy za mnou třeba přijdou a chtějí o válce a o tom, kdo ji způsobil, tedy o Putinovi, mluvit. A já se v tu chvíli zastavím a poslouchám je.

Je něco, co jste si přenesla do dospělosti
ze svého dětství?

Určitě. Jsou věci, které byly fajn, pak ty, které nechcete předávat dál. To se děje v každé rodině. Jsou tam dobré i nedobré vzorce chování. Otisky, které se dědí z generace na generaci. Snažím se ty negativní otisky odstranit, abych je nepředala svým dětem. Docela intenzivně na tom již nějakou dobu pracuji. Některá jsem odstranila, některá asi předala, takže i moje děti si jednou možná budou říkat, tohle nechci dělat, jako to dělala moje máma.

Co vám vadilo?

My jsme měli dětství daleko striktnější. Za nás se moc nedebatovalo. To by u mých dětí nefungovalo. Potřebují debatovat, říct svůj názor. Když s něčím nesouhlasí, dají to jasně najevo. Obhajují svůj názor. Mnohdy máme každý jiný a pak to bývají zajímavé diskuze.

Netajíte se tím, že na vlastní dítě jste si museli s manželem léta počkat a první dceru jste adoptovali. Lidé se adopce mnohdy bojí. Je něco, na co jste narazili? Co byste mohla poradit?

V tomhle směru se těžko dávají rady. Každý jsme jiný, máme jinou minulost. Jediná rada je, pokud uvnitř sebe cítíte jasné ano, i když vás okolí zrazuje, dejte na to své ano. A pokud tam není, je tam nejistota, tak je potřeba hledat, co mě na adopci znejišťuje, z čeho mám vlastně obavy. A pokud zjistím, že přes ty obavy nepřejdu, tak raději od adopce upustit.

Je něco, co vás zásadně překvapilo, když jste si miminko přinesli domů?

Mě to překvapuje doteď. Je to jedno velké překvapení. Není to jen o tom momentu, kdy si dítě poprvé pochováte, poprvé mu pohlédnete do očí. V biologických dětech vidíte tu rodovou linii. V některých situacích vidíte sebe. Podobou, chováním, ono vás dokonale zrcadlí. A vy dokážete rozumět i některému problematickému chování, protože jste se jako teenageři chovali stejně nebo podobně. U dítěte adoptovaného to zrcadlení nemáte. Ta linie je odjinud. A každá jeho vývojová fáze je překvapením. Je to jako bílý list papíru a vy se těšíte na to, jaký obrázek se na něm objeví. Nic neočekáváte, jen se díváte, co na tom papíře bude. Někdy té kresbě rozumíte a někdy ne. A pak se musíte vypravit do neprobádaných vod, abyste tu kresbu pochopili.

VIZITKA

Narodila se 23. listopadu 1971 v Praze.
Jako dítě několik let vyrůstala v Bolívii.
Vystudovala klasickou kytaru na Státní konzervatoři Praha.
V Madridu pak pokračovala ve studiích na Královské konzervatoři.
Hudební dráhu nakonec opustila a zaměřila se na moderování.
Už ve Španělsku se objevila v televizi jako moderátorka vědomostní soutěže Waku Waku.
Čeští diváci ji řadu let vídali jako programovou hlasatelku.
Nyní už 25 let moderuje pořad Sama doma, má svůj pořad na ČRO,
působí jako scénáristka
V ČT připravovala oblíbený dokumentární cyklus Retro.
Je mediální patronkou Dětského krizového centra.
Vydala knihu Žiju bez dětí.
S manželem, investigativním novinářem Jiřím Hynkem, vychovává tři děti.