Daniel Krejčík: Cítit lásku je vždycky krásný dar

Autor: Redakce

Dětství prožil v pohřební službě a s humorem na to vzpomíná. O tom, jak pomáhal nasazovat „ťuhýkům" ponožky nebo vydával urny, sepsal nedávno i knihu. A úspěšnou! Herec a dabér Daniel Krejčík (30) si pomalu zvyká i na oslovení spisovatel...

Na divadelní prkna jste vtrhl jako kometa.
Jdete do všeho po hlavě?

Jsem jasným důkazem toho, že astrologie má ještě mouchy. Narodil jsem se v červnu, ve znamení Raka. O racích se říká, že jsou velcí zpátečníci, udělají vždycky jeden krok dopředu a dva zpátky. Já jsem takovej rak, kterej nemá zpátečku. A to se u herectví docela hodí. Herec totiž buď leží, nebo běží. Buď máte hodně práce, nebo vůbec žádnou. Nic mezi tím. Takže i když jsem měl v minulosti období, kdy jsem hodně ležel, nemohl jsem vzít račí zpátečku a dělat něco jiného. A za to jsem rád.

Původně jste měl zdědit úplně jiné řemeslo...

Je to tak, moje rodina má totiž pohřební službu. Jejich heslem je: Když do země, tak ode mě. Dětství jsem strávil mezi urnami, rakvemi a ťuhýky - tak jsem říkal mrtvolám. Když je někdo tuhý, je prostě ťuhýk. U nás v rodině se pohřebnictví věnují všichni už po několik generací, skoro sto let. Já si té práce hodně vážím, ale přece jen mě to táhlo trochu jiným směrem.

Přemýšlel jste i o medicíně. Co se na tom oboru rodičům nezdálo?

Podle mě se báli, že bych byl dobrý doktor a lidi by díky mně přestali umírat.:-) Anebo přemýšleli prakticky a říkali si, že mi to musí rozmluvit, protože kdyby se rozkřiklo, že jsem doktor z pohřebácký rodiny, málokterý z pacientů by mě chtěl dobrovolně navštěvovat. V ten moment se moje možnosti zúžily jen na patologii, a ta mě zase až tak nelákala.

Jaké je vyrůstat v pohřebnické rodině?

Hodně mi to dalo. Nadhled, humor, ale taky schopnost vcítit se do pocitů jiných lidí. Byla to zkrátka škola života. Každému, kdo má pocit, že nic kolem něj nedává smysl, bych doporučil alespoň měsíční brigádu v pohřebním ústavu. On si pak každý hodně věcí v hlavě srovná, když kolem sebe vidí všechny ty příběhy.

Rodinná firma je koneckonců rodinná. Musel jste doma pomáhat?

No jasně. Pomáhal jsem tátovi navlékat ťuhýkům ponožky, naučil jsem se psát parte, vydával jsem urny. Bylo to normální, prostě běžný chod naší domácnosti. Dokonce jsem tam byl jednou i na brigádě. A tehdy mi došlo, že kdybych byl pohřebák já, bych byl tak marnej, že by se lidi báli umírat. A to bych našim neudělal!:-)

Celý rozhovor vyšel v Překvapení 6/2025 (3. února 2025)

V serialu Decko Luska Oujesky

VIZITKA

Vyrostl v obci Sobotka na Jičínsku, kde jeho rodina roky provozovala pohřební službu.
Po maturitě se opakovaně hlásil na DAMU, kam ho ani na třetí pokus nevzali. Přesto začal vystupovat v pražském divadle v Řeznické, kde zazářil v představení Cock.
Díky roli se dostal do širší nominace na Cenu Thálie a byl za ni nominován i na Cenu divadelní kritiky.
Hrál ve filmech např. Cena za štěstí, Balada o pilotovi a v seriálech např. 1. mise, Vytoč mého agenta, Ordinace v růžové zahradě...

Účinkuje v Divadle Na Fidlovačce, hraje, dabuje, namlouvá audioknihy a píše knihy. Ve své nové knize Hájemství: Příběh kluka z pohřebky vypráví Daniel o svých kořenech, předcích, radostech i strastech. Bez patosu, s nadhledem a autenticky.