Bez rybaření bych byla nemocná

Herečka Jitka Smutná ráda rybaří, a tak ji v létě můžete potkat s prutem u řeky Berounky nebo Sázavy, jak sedí a soustředěně pozoruje splávek. A tak se naše setkání a povídání odehrálo na rybách. Ale probraly jsme i jiná témata...

Celý rozhovor vyšel
v Překvapení 31/2025

Jitko, rybaření se vždycky považovalo spíš za mužský koníček. Jak jste se k němu dostala vy?

Láska k řekám se se mnou táhne už od dětství. Coby pražské dítě jsem nikdy neměla babičku na venkově a děsně jsem záviděla spolužačkám, že ony ji mají. S rodiči jsem ale díky jejich zaměstnání jezdila na dovolené od ROH do rekreačních objektů. Ta místa měla společné jedno, vždycky jimi protékala nějaká řeka. Navíc jsem jezdila s maminkou do městečka Sázava a za tatínkem do Ledče nad Sázavou. Tam táta zjistil, že jsem šíleně upovídaná a myslím, že mě měl už plné zuby, a vymyslel, jak mě ztišit.

Nechte mě hádat... Dal vám do ruky prut a vzal vás na ryby?

Přesně tak. Jednoho dne mi nožem uřízl lískový prut, na jeho špičku přivázal vlasec s háčkem a se splávkem a poslal mě do řeky. No a já se s tímhle „prutem" z klacku učila chytat drobné ryby.

Časem jsem si prut dokázala vyrobit i sama. Byla jsem u vody pořád. Začala jsem se zajímat o různé styly chytání ryb, a to mi zůstalo dodneška. Bez rybaření bych byla nemocná.  

Váš bývalý manžel, kameraman Jaromír Nekuda, 
byl také rybář, že?

Ano, můj manžel rybařil, a když jsem byla na Ostravsku v angažmá, jezdili jsme spolu na ryby. No a dneska, protože nemám auto, jezdím vlakem za kamarádkami právě sem na Berounku nebo na Sázavu. Rozumíme si v rybaření a vždycky si skvěle popovídáme.

U vody se ale moc povídat nedá, rybáři většinou sedí a „civí" do vody.😊. Co všechno musíte hlídat?

To je jednoduché. Sedím na břehu a musím být „tady a teď". Sleduju každé hnutí splávku i špičku prutu a přemýšlím, co by každý pohyb ve vodě mohl znamenat. Rybář je totiž myšlenkami pod hladinou a představuje si, co se tam asi děje. Třeba jak kolem mé nástrahy krouží kapr.😊 Přemýšlím, co jim dám dobrého příště, aby zabrali lépe. Nebo vymýšlím, jak bych změnila techniku rybolovu.

A není to ve vší úctě k rybolovu trochu nuda?

Vůbec ne! Určitě se nenudím. Jsem lovec, sice sedím v klidu, ale uvnitř se soustředím, cítím napětí. Když rybu chytím, mám obrovskou radost, a když ji pak pustím zase zpátky do vody, mám radost ještě větší.    

A vy ryby nejíte? Pouštíte je zpět?

Od jisté doby dávám rybám volnost. Většinou chytám větší kapry a nechci jim brát život. Dřív jsem ryby uměla chutně připravit, ale teď už se do toho nepouštím. Všeobecně už tolik doma nevařím, a co člověk nepoužívá, vypadne mu z hlavy. Naštěstí je moje hlava dokonalá v herecké paměti.

Pojďme tedy k té herecké paměti. V jakých hrách a divadlech v současnosti hrajete?

Hraju tři představení ve Vršovickém divadle MANA. Je to Čapkova Matka a těší mě, že na tuto hru chodí do divadla i školy. Mladí diváci jsou „zasaženi" tímto válečným dramatem. Další hra Slyšel jsem zavolat své jméno je příběh, který se odehrává v 60. letech v Kanadě, na západním pobřeží, kde jsou indiánské rezervace a jezera plná lososů. Představuju starou indiánku Martu a mile mě překvapilo, že dramatizace hry byla napsaná tak skvěle, že i když jsme na jevišti v divadle, diváci tu přírodu kolem nás skutečně vnímají...

Další je inscenace Ptáci, zvířata a moji příbuzní...

To je hra je napsaná podle knih populárního přírodovědce a spisovatele Gerarda Durrella a divák je svědkem spousty bláznivých a bizarních situací, kořeněných suchým anglickým humorem. Příběh se odehrává těsně před 2. světovou válkou, kdy se ovdovělá paní Durrellová, matka čtyř svérázných potomků, rozhodne radikálně změnit život. Já hraju maminku.

Léta hrajete také v nekonečném seriálu Ulice. Díváte se ráda sama na sebe v televizi?

Tak to se mi za celý život ještě nepodařilo zvládnout. Ulici si občas pustím a někdy mě překvapí, jak jsou některé scény hezky zahrané. Jestli mi to sluší, nebo jak u toho ho vypadám, neřeším.

Divadlo, nebo kamera? Co vám víc sedí?

Během let jsem došla k závěru, že v divadle hraju jednoznačně větší a kvalitnější role. Mám ráda naživo kontakt s divákem. Na druhou stranu ale v žádném případě neopovrhuji seriálem, třeba Ulici mám moc ráda, řeší se tam to, co prožívá každý. Vztahy na pracovišti, láska, ubližování si v rodině i v práci, ale i odpuštění a hledání nových řešení, třeba i humorem. Mám radost, že mi teď režiséři píšou do role pěkné konflikty.😊

Vizitka

• Narodila se ve znamení Berana v roce 1952 v Praze.
• Vystudovala DAMU.
• Hrála v Divadle v Pardubicích a v Ostravě, poté v Národním divadle, divadle ABC, Ungelt, nyní hraje ve Vršovickém divadle Mana.
• Hrála v seriálech Velké sedlo, Četnické humoresky, Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Kriminálka Anděl, Vinaři, Přístav, Ulice a ve filmech Návrat idiota, Doktor od jezera hrochů, Kouzla králů, Hodinu nevíš, Tři bratři, Milada, Zakleté pírko, Ten, kdo tě miloval, Srdce na dlani, Moře na dvoře, v zahraničním filmu Úkryt v zoo.
• Je také zpěvačkou a básnířkou.
• Natočila seriál Kost pro Český rozhlas Junior.
• Má dvě děti, Terezu a Jakuba, a tři vnoučata.

Připravila: Šárka Jansová

Foto: Lenka Hatašová a archiv Jitky Smutné