Zachránili nás Dobří Andělé

Kubík se narodil jako zdravé miminko a nic nenasvědčovalo tomu, že už za dva roky bude bojovat se zhoubnou leukémií.  

Se svými 4 kg a 50 cm porodní váhy byl Kubík pořádný cvalík. Skoro vůbec nemarodil, dobře se vyvíjel, zkrátka živé, hravé a  zvídavé dítě, které se v ničem nelišilo od svých vrstevníků. I když o něj jeho tatínek nejevil zájem a žili jsme spolu  sami, zpětně ten čas vidím jako nejkrásnější období ve svém životě. Zhruba ve dvou letech najednou začal Kubík často stonat a každou chvíli jsme chodili k pediatričce. Nejdříve trpěl „jen" vysokými teplotami, měl rýmu a kašel. Časem se mu dělaly na hlavičce a v tříslech uzlinky a po tělíčku se mu objevovaly modřiny. Byl také dost bledý a stěžoval si, že ho bolí nožičky. Copak mě jako laika mohlo napadnout, že to všechno jsou příznaky rakoviny?

Mozek se zbláznil

Nenapadlo to bohužel ani dětskou lékařku, která na každou mou vyřčenou obavu odvětila: „V zimě je každý bledý. Krevní testy nejsou potřeba, Kubík je ještě malý." Když se k těm všem potížím přidali ještě petechie, drobné fialové tečky na kůži, zvětšené bříško a čtyřicetistupňová horečka, jela jsem se synem rovnou na dětskou pohotovost do nemocnice v Ústí nad Labem. Tam Kubíka hospitalizovali na infekčním oddělení s podezřením na nějakou bakterii, jenže než jsem ho stihla převléknout do pyžámka, přišla lékařka. „Krevní rozbory Kubíka nejsou v pořádku. Jeho stav je vážný," doslova mě uzemnila. Jak moc vážné to je, jsem se dozvěděla pozdě v noci na Intermediálním oddělení Masarykovy nemocnice, kam nás převezli a kde jsme již zůstali. „Jedná se o leukemii," vyřkli lékaři ortel. To strašné slovo znělo jako špatný žert a ihned se mi přehnalo hlavou, že mi Kubík umře. V tu chvíli se člověku mozek úplně zblázní! Snažíte se myslet pozitivně, zaháníte zlé myšlenky, ale  cítíte jen bezmoc, paniku a úzkost. Koukala jsem na to maličké stvoření, které leželo vedle mě v postýlce, a zmohla jsem se akorát na pláč. Ráno za mnou přišla Kubíčkova ošetřující lékařka a vše se mi snažila vysvětlit. Pamatuji si ale jen tento první den, pak mám asi čtrnáct dní úplné okno. Nebyla jsem totiž schopna logicky uvažovat, přijímala jsem spoustu informací, učila se rozeznávat lékařské termíny, abych pochopila, co mi vlastně říkají, a do toho jsem neustále sledovala svého drobečka. Ten podstupoval jeden odběr krve za druhým, odběry kostní dřeně, lumbální punkce, prodělal operace a přišly první dávky akutní chemoterapie, kterou podstupoval asi deset měsíců.

Milované tety

V tomhle zmateném období jsem oporu a útěchu nalezla u maminky a mladší sestry, tatínek mi bohužel před pěti lety zemřel. V nemocnici, kde jsem se synem trávila veškerý čas, mě držely nad vodou hlavně sestřičky. V IMP v Ústí nad Labem jsou opravdu báječné a Kubíček jim dodnes láskyplně říká moje milované tety, a to označení sedí. Ani nespočítám, kolikrát mi s neskutečnou trpělivostí odpovídaly na stále stejné otázky. Vyprávěly si se mnou nejen o Kubíkově nemoci, ale i o běžných věcech. Často jsme se spolu nasmály, a právě tím mě odváděly od ubíjejících myšlenek. A ty za mnou „přicházely" pravidelně, protože agresivní chemoterapie, která kromě špatných buněk v kostní dřeni zničila i ty dobré, prověřila moji psychiku i Kubíkovu touhu po životě. Byl na tom opravdu  zle! Čtyři týdny dostával jen umělou výživu, sužovaly ho horečky a abnormálně se mu snížil počet neutrofilních bílých krvinek v krvi. Navíc trpěl velmi těžkou stomatitidou, tedy zánětem sliznice v ústní dutině. Jeho imunita se rovnala nule, lékaři si už nevěděli rady, a navíc se mu v hemokultuře zabydlel nebezpečný stafylokok. „Pokud se nám co nejdříve nepodaří nastartovat Kubíkův imunitní systém, připravte se na nejhorší," varovala mě tehdy lékařka. I tohle ale Kubík nakonec zvládl a ještě pak se sestřičkami vtipkoval: „Nejsem žádné béčko pleci!" A to on opravdu není! Sotva se dostal z jednoho „průšvihu", začal bojovat s dalšími stafylokoky, ucpaným katetrem, zápalem plic, vyrážkami, nechutenstvím a dalšími chemoterapiemi. Nikdy bych nevěřila, že tak malé tělíčko zvládne tak obrovskou zátěž. Dojímaly mě chvíle, kdy se Kubíček cítil lépe a zrovna přišli do nemocnice klauni. Měl z nich pusu od ucha k uchu a já plakala štěstím, že je to moje sluníčko zase chvilku šťastné a nic ho nebolí.

Pomohli nám cizí lidé

Nemoc jsme si nevybrali ani nezavinili, přišla k nám bez pozvání a my s ní bojujeme a doufáme, že ji porazíme. Rozhodně mi ale na optimismu nepřidává, když jsem v tak složité situaci, která je pro každou matku velmi zátěžová, musela řešit existenční problémy. Jako samoživitelka jsem bohužel odkázaná pouze na pomoc státu, od kterého dostávám příspěvek na péči tři tisíce korun a sociální minimum ve výši dva tisíce korun. Otec Kubíka mi dává ještě tisícovku alimenty, takže dám dohromady jen šest tisíc korun měsíčně. Ovšem celá tato částka kolikrát „padla" na regulační poplatky za měsíční pobyt v nemocnici, kde jsme strávili už skoro deset měsíců. Nechci si vůbec stěžovat, jenže z čeho mám pak doma platit nájem, zálohy na elektřinu a vodu, které mi nikdo neodpustí?! I léky pro malého či nízkobakteriální strava něco stojí a to neumluvím o tom, že také něco musím jíst já. Po finanční stránce jsem byla opravdu ve velmi svízelné situaci a v tu dobu mi naštěstí ošetřující lékařka řekla o Nadačním fondu Dobrý Anděl. Pracují v něm a přispívají do něj lidé, kteří jsou bez jakýchkoliv očekávání ochotni pomoct finanční částkou podobně postiženým rodinám. Byla jsem velmi dojatá, jak rychle se k nám pomoc od Andělů dostala, a jsem za ni nesmírně vděčná. V současnosti je Kubík v udržovací léčbě, která bude trvat ještě rok. Chemoterapie a cytostatika mu podávám doma a do nemocnice dojíždíme jen na kontrolní odběry krve. Jak se tak syn ze všeho vykřesává, začínám věřit! A mým největším přáním je, aby se mi Kubík uzdravil. Na ničem jiném mi nezáleží.  

Dopis paní Simony nadačnímu fondu Dobrý Anděl

Dobrý den Andělíčci,

rádi bychom Vám s Kubíčkem moc poděkovali za finanční pomoc, kterou nám každý měsíc posíláte. Nebýt Vás, padli bychom snad až na dno. Od nového roku to máme velmi těžké, dostáváme pouze 3 000 Kč od státu (příspěvek na péči) a 1 000 Kč alimenty. Je těžké poplatit nemocnici, léky, nájem. Bojujeme, jak se dá, ale díky Vám, Dobří Andělé, to určitě nějak zvládneme.

Simona a Kubíček z Chlumce

INFO

Chcete se i vy stát Dobrým Andělem?

Dobrý Anděl pomáhá pravidelnými měsíčními finančními příspěvky rodinám s dětmi, kde otec, matka nebo některé z dětí trpí rakovinou, důsledkem čehož se rodina dostala do finanční nouze. Dobrý Anděl je systém pomocí, do kterého přispívají až desetitisíce dárců relativně malými, ale pravidelnými měsíčními částkami. Ty každý měsíc výrazně finančně pomáhají až tisícovkám nemocných. Dobří Andělé mohou přispívat pomocí trvalých nebo běžných platebních příkazů na účet č. 8001008/5500, kde jako variabilní symbol zadají svoje andělské číslo, jež získají ihned po registraci do systému. Zároveň mohou Andělé sledovat využití svých finančních prostředků po přihlášení do andělského účtu. Více se dozvíte na http://www.dobryandel.cz/

 Foto: archiv čtenářky   Připravila: Šárka Jansová